Západní civilizace na rozcestí: Mýtická hegemonie, nebo paradigma „win-win“?

Matthew Ehret-Kump a Edward Lozansky

Zatímco se svět pomalu, ale jistě blíží k okraji propasti, paralelně probíhá krize uvnitř národů, které tvrdí, že jsou příkladem těch nejlepších „západních hodnot“, a přitom je na každém kroku podkopávají a porušují.

Západ samozřejmě ze všech problémů světa viní Východ, zejména Rusko a Čínu, ale existují i „disidentské“ hlasy, které je třeba vyslechnout alespoň kvůli těm, kteří mají zájem hledat myšlenky, jež by mohly zabránit Armageddo n.

Rudyard Kipling jednou napsal:

„Východ je Východ a Západ je Západ, a nikdy se nesetkají, dokud se země a nebe nepostaví před velký Boží soud.“

Kipling ve své básni vyjadřoval přesvědčení, že kultury Východu a Západu jsou natolik odlišné, že jakákoli naděje na soulad či vzájemný zájem je pouhou iluzí.

Jak by se takový světonázor mohl slučovat s kulturou pravoslavného Ruska, konfuciánské Číny nebo islámského světa? V míře, v jaké si tyto kultury zachovávaly své starobylé tradice a hodnoty, by to zjevně nešlo, protože konflikt by mohlo vyřešit pouze naprosté podřízení se hegemonovi.

Avšak místo toho, abychom za vzor „západní civilizace“ považovali moderní dědice Kiplingovy vize sídlící ve Washingtonu, bylo by mnohem vhodnější vzít si za vzor mnohem důstojnější příklad amerických otců zakladatelů. Benjamin Franklin, George Washington, John Jay a John Quincy Adams byli muži, kteří věřili v mírové řešení konfliktů, prosazovali diplomacii místo války a hledali řešení založená na vzájemném zájmu všech stran.

Tehdy také Rusko pomáhalo nově vzniklému národu odolávat tlaku koloniálního britského impéria. Tento duch přátelství se znovu rozhořel, když Rusko zachránilo Unii během občanské války a znovu, když oba národy bojovaly za potlačení fašismu za 2. světové války.

Rozpad SSSR v roce 1991 představoval pro Ameriku jedinečnou příležitost oplatit mu laskavost a uplatnit geostrategickou vizi tím, že se podělí o své nejlepší úspěchy v paradigmatu win-win.

Rusko, a dokonce i SSSR za pozdního Gorbačova, byly připraveny na plnou integraci se Západem, ale místo toho se ocitly v temné době drancování pod dohledem administrativy Billa Clintona a režimu vnuceného MMF. Ti se postarali o to, že ruský průmysl byl rozdrcen, na bohatství zprivatizovaného státního majetku vznikli noví oligarchové, což vedlo v roce 1998 ke krachu ruské ekonomiky.

Současně NATO, místo aby se samo rozpustilo, jak to udělal varšavský vojenský blok, pokračovalo ve svém „drang nach Osten“ s širší agendou „plnospektrální nadvlády“, která obklopuje Rusko protiraketovým štítem, o němž nespočet odborníků varovalo, že může být v krátké době útočný.

Současně došlo k dalšímu nejviditelnějšímu zničení na Ukrajině, která se dnes stala rozbuškou pro potenciální termonukleární 3. světovou válku.

Tato země, která měla v roce 1990 jednu z nejvyšších ekonomik na obyvatele v Evropě, mohla prosperovat, pokud by si zvolila neutrální vojenský status a zároveň využila toho nejlepšího, co Západ a Východ mohly nabídnout. Místo toho se Západ rozhodl udělat z ní protiruské strategické předmostí.

Výsledkem je devastace ukrajinské ekonomiky. Ztratila svůj kdysi silný raketový, letecký, kosmický a automobilový průmysl a nyní patří k nejchudším v Evropě a nejzkorumpovanějším státům na Zemi.

Spolu s destrukcí průmyslu došlo ke zhroucení populace, která klesla z 52 milionů v roce 1990 na současných 37 milionů. Západ, rozhořčený pokračujícím odporem ukrajinského lidu proti vstupu do NATO, zinscenoval v roce 2014 převrat, který vyústil v současný vojenský střet s Ruskem.

Na začátku této války to vypadalo, že Kyjev je připraven dosáhnout kompromisu s Moskvou, ale Washington řekl NE. Místo toho USA a země NATO sypou na Ukrajinu miliardy dolarů a obrovské množství nejmodernějších zbraní a nabádají ji, aby pokračovala v bojích, které nyní ohrožují celé lidstvo jadernou katastrofou.

To jsou dary ošklivého padělku „západních hodnot“, který své absolutní vítězství ve studené válce prohlásil za „konec dějin“. Tehdejší senátor Joe Biden ve svém článku „Jak jsem se naučil milovat nový světový řád“ z roku 1992 ztělesnil toto arogantní paradigma, když prohlásil: „Poté, co jsme zadržovali sovětský komunismus, dokud se nerozpadl, potřebujeme novou strategii 'zadržování' založenou, stejně jako NATO, na kolektivní akci“.

Těmto zastáncům západních hodnot nevadí, že Ukrajina oslavuje nacistické kolaboranty z 2. světové války a novodobé neonacisty. Předstírají, že si nevšímají likvidace ukrajinských opozičních politických stran ani ničení svobodných médií. Tito předstírači západních hodnot se dokonce dívají jinam, když jsou obyvatelům Krymu přerušeny dodávky vody.

V roce 2015 americký Kongres zakázal Pentagonu výcvik a vybavení praporu Azov. Zástupci Kongresu jej označili za „odpornou nacistickou formaci“. Nyní jsou jeho příslušníci prezentováni jako stateční hrdinové, „obránci Mariupolu“.

To a děsivé výsledky západních válek na Blízkém východě se stovkami tisíc mrtvých, miliony zraněných a desítkami milionů válečných uprchlíků dokazují, že ti, kdo stále mluví o západních hodnotách, jsou podobně jako Kipling pouhými utopisty, kteří ideologicky usilují o éru totální nadvlády nad světem v moderním remixu „břemene bílého muže“.

Tato ideologie stojí za pádem všech velkých říší v dějinách, protože je schopna zničit rozmanitost a tvůrčí vitalitu, které jsou pro lidstvo tak nezbytné, aby mohlo vzkvétat a rozvíjet se. Je to kultura temných věků, válek a nevědomosti a je vším, co se vůdčí osobnosti renesance a americké revoluce snažily navždy vymýtit z povrchu zemského.

Když se na naši budoucnost zlověstně tlačí to, co Reagan i Gorbačov vyloučili, stojí za to se ptát, zda Západ ztratil morální způsobilost přežít, nebo zda má sílu obnovit skutečné dědictví roku 1776 s výhledem na spolupráci s národy Eurasie, než zapálíme svět?