Hororová cesta letadlem

Od mé cesty z Prahy do Kanady uběhl skoro měsíc. Stále jsem váhal, zda se mám o svou zkušenost s vámi podělit. Nemluvím o hororu ve stylu televizního pořadu Letecké katastrofy, mluvím o nepříjemném zážitku, který nám, cestujícím, připravila společnost Air Canada chováním svého personálu. Ale pěkně po pořádku. Cesta z Čech do Kanady není přímá, musí se letět s přestupem přes některé hlavní letiště Evropy. Bývaly doby, kdy se létalo přímo, ale to bylo ještě v dobách drevních, kdy cestující nebyl vnímán jako otravný balík, kterým lze šoupat tam a zpět bez ohledu na jeho pohodlí v rámci šetření nákladů. Jo, to byly tenkrát časy. V Praze jsme nastoupili do letadla, letušky byly upravené, příjemné a někdy dokonce i hezké, čas letu příjemně plynul, protože jsme mohli kouřit, koukat z okna, promenádovat se uličkou nebo jen tak postávat na zádi. A za pár hodin jsme vystupovali v Torontě. Dnes je všechno jinak.

Letěl jsem přes Vídeň. Hodinový let proběhl víceméně hladce a bez problémů. Náhubky byly v kabině letadla sice požadovány, ale nijak zvlášť kontrolovány a i kdyby byly, hodina se dala vydržet. Ve Vídni po dvou hodinách čekání jsme začali nastupovat do letadla do Toronta. Bylo 10 hodin ráno, odlet byl stanoven na 10:30. Letadlo bylo plné. Náhubky měl personál stejně jako cestující, ale s tím jsem počítal.

Letušky byly dvě. Nebo tři? Nebo čtyři? Těžko říct, neměly uniformy. Jedna postarší při těle, měla bílý plášť jaký nosí uklízečky nebo ženy za pultem v Dietlových seriálech, myslel jsem, že opravdu uklízečkou je a čekal jsem, že odněkud vyhrabe kbelík a mob a letadlo opustí, než zavřou dveře. Nestalo se tak a „paní uklízečka“ o nás „pečovala“ celý dlouhý let. Druhá na sobě měla jakýsi náznak kostýmku, ale nedalo se určit, jestli je to uniforma nebo jen civilní oděv, protože přes to měla přehozený světle žlutý ochranný plášť z gázoviny se zavazováním vzadu a modrými stužkami, jaký vídáme u personálu nemocnic pracujícím s infekčními nemocemi, myslím, že vojáci tomu říkají atom-bordel. Třetí, nepříjemná obtloustlá matrona kolem padesátky, kterou jsme později překřtili na gestapačku, měla džínovou sukni a džínovou vestičku. Všechny se chovaly komisně a přísně a jestli se někdy omylem usmály, nebylo možno poznat; měly respirátory třídy FFP2 původně určené dělníkům pracujícím v prašném prostředí, nasazené až po oči. A po celou dobu letu měly na rukou odpudivé modré latexové rukavice, jaké bych já sám použil nanejvýš na čistění hajzlů. Mimo to o nás pečoval jeden letušák. Ten byl normálně v civilu a nebýt fialových rukavic, řekli byste, že je cestující.

Konečně všichni cestující seděli, zavazadla bezpečně uložena v kompartmentech nad hlavou, venkovní dveře uzavřeny. Zhruba dvacet minut se nic nedělo. Pak letadlo cuklo a začalo se pohybovat (bylo vytlačováno) vzad. Po zhruba 20 metrech se zastavilo a – nic. Stáli jsme. Nijak mě to nezneklidnilo, to při letech bývá často. Jenže čas plynul a my jsme stále stáli 20 metrů od nástupního tubusu. V letadle bylo brzy nedýchatelno, ale pokud si některý cestující posunul náhubek třeba jen pod nos, byl okamžitě personálem neustále procházejícím uličkou vyzván, aby měl náhubek pořádně.

Ozval se palubní rozhlas, pilot něco hlásil v němčině, pak snad i v angličtině, bohužel jsem nerozuměl. A stáli jsme. Dvacet minut. Třicet minut. Čtyřicet minut. My jsme ani nečekali v řadě na volnou startovací ranvej, stáli jsme pořád kousek od nástupního tubusu. Další hlášení pilota, opět jsem nerozuměl.

Po hodině a půl stání, kdy už všichni cestující byli zkoupáni ve vlastním potu a na hranici kolapsu, začalo letadlo konečně rolovat ke startovací dráze. Dalších 10 minut pojíždění a – hurá, jsme ve vzduchu. Průchodovými otvory nad sedadly konečně začal proudit studenější vzduch a dalo se dýchat.

Let měl trvat zhruba 9 hodin, už na začátku jsme si museli připočíst hodinu a půl čekání na letišti. Nevadí. Co by člověk neudělal pro dobrou věc, že? Letíme zhruba hodinu a uklízečka spolu s dívkou v atom-bordelu začaly tlačit uličkou vozíky. Madam v džínové bundě nebyla vidět. Začal oběd. „Pasta or chicken?“ („Těstoviny nebo kuře?“) byla otázka položena každému z cestujících. Výběr odpovídal třídě economy, nečekal jsem kaviár a šampaňské, ale to, co mi přistálo na sklápěcím stolíku, se jen s fantazií dal nazvat kuřetem. Omáčka barvy růžovo-šedé konsistence připomínala blitky, v ní plaval velký žvanec něčeho bílého a z kraje misky se v té hmotě zvolna rozpouštěly skoro stejně tekuté mačkané brambory. K tomu tvrdá houska, ještě studená z lednice a kousek másla tak tvrdého, že by se snad dal roztírat jen špachtlí, ale rozhodně ne plastovým nožem. A něco v misce, co snad měl být nějaký těžko definovatelný salát. Celé to připomínalo známou scénku z Benny Hilla (ovšem bez těch krásných slečen u pilota) Říká se, že člověk je starý, když mu začne chutnat i jídlo v letadle. Podle toho bonmotu jsme byli všichni cestující mlaďoši. Bál jsem se, že budeme muset jíst i s nasazenými náhubky, ale bylo nám kupodivu dovoleno je po čas jídla sundat. Zlý covid věděl, co má dělat a dal si pauzu. Nimral jsem se v jídle co nejdéle, abych si prodloužil čas bez náhubku, ale všechno dobré má svůj konec, i tento oběd. Do uličky vyrazily paní uklízečka spolu s dívkou v atom-bordelu a začaly sbírat tácy. Žena v džínové bundě tácy nesbírala, ale chodila uličkou a upozorňovala cestující, že si musí nasadit náhubek. Nepochopil jsem přesně její funkci, ale zdálo se, že vykonává nějaký dozor covidové policie. Ne nadarmo jsme ji přezdili gestapačka. Což vzápětí plně potvrdila.

Jídlo pryč. Bylo zhruba 14 hodin. Světla v kabině zhasla. Navíc potemněla i okna. Musí mít nějakou novou technologii, protože skla ztmavla a vypadalo to, že venku je noc. Do tmy kabiny zářily namodralou barvou jen obrazovky displejů před každým cestujícím. Necítil jsem se na spaní, ale zdálo se, že spánek je přesně to, co nám bylo povinně naordinováno. To by tak hrálo, aby se cestující courali uličkou tam a sem. Nic! Spát budeš, abys neotravoval. Uklízečka s dívkou v atom-bordelu se někde vytratily. Ovšem kdo se nevytratil, byla gestapačka. Po celou dobu chodila uličkou a buzerovala cestující, kteří si snad chtěli na chvíli vydechnout. Měla ošklivý zvyk plížit se zezadu a pak najednou juknout z boku a běda tomu, kdo byl přistižen s nepořádně nasazeným náhubkem.

Hodiny pomalu plynuly. Měl jsem velké štěstí na příjemnou spolucestující, o které jsem si původně myslel, že je Kanaďanka, ale pak se ukázalo, že je ze Slovenska. Sedět vedle mě nějaký kovaný svědek covidový, asi bych ho zardousil. Slečna byla naštěstí rozumná a oba jsme si z toho dělali srandu. Tedy až do chvíle, kdy mě načapala gestapačka při činu (náhubek pod nosem). Ona mě chytila už dříve, takže teď se to hrotilo, vyhrožovala čerty ďábly, nic nepomohlo, že jsem tvrdil, že jsem astmatik a mám CHOPN (chronickou plicní obstrukci). Třeba zhebni, ale náhubek mít budeš, byla její mantra. Pak už jsme si dávali pozor, kontrolovali jsme uličku za námi i před námi na obou stranách kabiny.

Konečně Toronto. 10 hodin letu za námi. Dosedáme na přistávací dráhu a rolujeme k tubusu výstupního terminálu. Vím, že trvá ještě nejméně půl hodiny, než nám bude dovoleno vstát ze sedadel a řadit se k výstupu. Světla v kabině se rozsvítila a okna zprůhledněla, venku svítí slunce a je 14:30 odpoledne místního času. Půl hodiny pryč, stále sedíme. Další půlhodina. Ozval se palubní rozhlas. „Dámy a pánové, zůstaňte prosím sedět. Kanadští přijímací úředníci jsou plně vytíženi cestujícími, kteří tady byli před vámi.“

Takže jsme strávili v letadle na ploše další hodinu a půl, aniž nám bylo dovoleno sundat si náhubek. Celkem tři hodiny navíc nad samotný desetihodinový let.

Pro neznalé, kteří nezažili vstup do Kanady, je třeba vysvětlit to „vytížení“ přijímacích úředníků.

Pamatujete si na celní a devizové prohlášení z dob reálného socialismu? Tak něco velmi podobného mají v Kanadě. Dříve jsme dostávali formulář prohlášení ještě v letadle a tam jsme ho museli vyplnit. Co vezete, jak dlouho jste byli pryč, letíte z které země a přes kterou zemi, máte u sebe nějaký alkohol nebo tabákové výrobky, navštívili jste týdny před odletem nějakou farmu, takové a podobné otázky jsme museli odpovědět. Dnes už se to dělá přes obrazovku přímo v hale, formulář se vytiskne a jde se na „pohovor“ s přijímacím úředníkem. Ten sedí v kukani v obrovské hale, těch kukaní je tam nejméně dvacet, ale obsazeny bývají tak tři, čtyři. Nejsou lidi. Před kukaněmi se tvoří obrovské fronty všech cestujících, kteří přiletěli z různých směrů, ale všichni musí projít přijímacím pohovorem. Úředník od vás převezme pas a vytisknuté celní a devizové prohlášení a začne se vyptávat. Kde jste byl, jak dlouho jste tam byl, jaký byl důvod vašeho pobytu v zahraničí a vezete něco k proclení? Pak si vás nějak vyhodnotí, udělá na celním a devizovém prohlášení podivný klikyhák a nechá vás projít do haly, kde si vyzvednete zavazadla. S těmi pak míříte k východu. Tam stojí další Kerberos, chci říci chlap v uniformě a jemu odevzdáváte prohlášení s tím klikyhákem. Podle té značky vás buď nechá projít ven nebo vás navede do uličky, kde vás čeká prohlídka zavazadel a někdy i osobní prohlídka.

K této trapné proceduře přibyla teď ještě nová. Totiž mohou vás náhodně vybrat na covid test. Mně se to podařilo, mé spolucestující ne. Vycházeli jsme společně, ale u covid testu nás rozdělili. Šel jsem kousek naznačeným směrem a pak jsem podlezl pod omezujícími páskami a byl jsem volný. Náhubek putoval do koše. Přidušený, zpocený, ale volný. Čekalo mě ještě jako neočkovaného 14 dnů karantény, ale to už byla jen taková třešnička na dortu. Vítáme v Kanadě.