Stojí vítězství Ukrajiny za riziko jaderné války?

Během 70 let existence Sovětského svazu byla Ukrajina nedílnou součástí ruského národa.

Přesto tato geografická a politická realita nepředstavovala pro Spojené státy žádnou hrozbu.

Rusko a Ukrajina, oba uvnitř SSSR, byly akceptovanou realitou, která nebyla považována za žádnou hrozbu po sedm desetiletí, kdy oba národy byly sjednoceny.

Přesto se dnes, kvůli měsíc staré válce mezi Ruskem a Ukrajinou o to, kdo bude ovládat Krym, Donbas a pobřeží Černého a Azovského moře na Ukrajině, se zdá, že Amerika je blíže jaderné válce než kdykoli předtím od kubánské raketové krize z roku 1962.

Proč?

Je čas se s odstupem zamyslet nad tím, co je v sázce. Jakou hrozbu pro nás ruská invaze na Ukrajinu představuje, zda je tak vážná, že bychom uvažovali o vojenské akci, která by mohla vést ke třetí světové válce, při níž by Rusové použili na bojišti proti nám jaderné zbraně?

Ruský prezident Vladimir Putin opakovaně naznačil možné použití těchto zbraní, pokud by NATO zasáhlo do ukrajinské války a Rusko čelilo porážce, nebo v případě „existenčního“ ohrožení ruského národa.

Od našich morálních elit slyšíme, že nám morálka velí zasáhnout, abychom zachránili ukrajinský lid před zpustošením války, která si již vyžádala tisíce ukrajinských životů.

Ale jaké by bylo ospravedlnění pro vojenskou intervenci USA na Ukrajině bez povolení Kongresu nebo vyhlášení války?

Zvažme, že v roce 1933, kdy do Ameriky přišla liberální politika a New Deal, nově inaugurovaný Franklin D. Roosevelt formálně uznal vražedný režim Josifa Stalina za legitimní vládu Ruskem vedeného SSSR.

Zvažme, FDR se osobně setkal se sovětským ministrem zahraničí Maximem Litvinovem ještě v době, kdy záměrně vyvolaný hlad ukrajinských rolníků a malých farmářů, kulaků a jejich rodin byl na vrcholu.

Zvažme, že Walter Duranty, reportér New York Times v Moskvě, získal prestižní Pulicerovu cenu za zastření hladomoru, zločinu století, který dle odhadu si vyžádal 4 miliony mrtvých.

Vnucuje se otázka, kdy se stal vztah mezi Ruskem a Ukrajinou záležitostí tak zásadního zájmu USA, že bychom kvůli tomu riskovali válku, možnou jadernou válku s Ruskem?

Jak jsme se sem dostali?

Dostali jsme se sem tak, že jsme využili naše vítězství ve studené válce jako příležitost k přesunu NATO do tuctu zemí střední a východní Evropy až k hranicím Ruska. Pak jsme začali zatahovat do NATO Ukrajinu, konstituční republiku starého Sovětského svazu s nejdelší a nejhlubší historickou spjatostí s Matkou Rusí.

Zatímco Putin tuto válku zahájil, USA jí prostřely stůl. Tlačili jsme naši vojenskou alianci, NATO, založenou v roce 1949, aby zadržela a v případě potřeby i bojovala s Ruskem, vzdáleným 1.000 mil na východě, přímo na práh Ruska.

Když se ve třicátých letech 20. století zeptali britské lady Astorové, zda ví, kde se narodil Hitler, odpověděla: „Versailles“.

A i když jsme nezavedli bombardování metropolí– to udělali Britové a Němci – předvedli jsme dokonalé kobercové bombardování měst jako Kolín nad Rýnem, Hamburk, Berlín, Drážďany a Tokio.

Ukrajinská válka ukázala užitečnost jaderných zbraní. Putinova věrohodná hrozba jejich použití způsobila, že USA a NATO kategoricky odmítly žádost Kyjeva o vytvoření bezletové zóny nad Ukrajinou. A protože ruská hrozba použití jaderných zbraní odradila NATO od zásahu do této války na straně Ukrajiny , ostatní národy si nenechají ujít poselství: vlastnictví jaderných zbraní může odstrašit i ty největší atomové mocnosti.

Čím déle tato válka trvá, tím větší je utrpení a ztráty na všech stranách. Tisíce ukrajinských vojáků a civilistů jsou již mrtví, 10 milionů lidí bylo vyhnáno ze svých domovů, třetina z tohoto počtu uprchla do sousedních států východní Evropy.

Čím déle válka trvá, tím větší je pravděpodobnost, že se Putin uchýlí k nerozlišujícímu bombardování a ostřelování, aby zabil odpor, a tím větší je možnost, že se válka rozšíří do Evropy.

Mezitím v bezpečné americké domovině, 5. 000 mil od Kyjeva, není nouze o odborníky na zahraniční politiku, kteří bijí do bubnů za „vítězství“ nad Putinovým Ruskem a jsou ochotni bojovat za dosažení tohoto vítězství – až do posledního Ukrajince.