Přiznali se k vraždám, proč jsou ještě na svobodě?

To je jedna z otázek, které si člověk klade, když se dívá na dokument italské televize, na kterém tři najatí vrazi přiznávají svoji spoluvinu na zabití víc jak osmdesáti účastníků protivládní demonstrace 20. února 2015 na kyjevském náměstí Majdan.

Ta ohavnost se měla stát z příkazu bývalého demokraticky zvoleného prezidenta Viktora Janukoviče v jeho posledním zoufalém pokusu udržet se u moci. Mnozí tomu uvěřili a početní jsou ti, kteří na to ještě přísahají.

Pochybností o této Posvěcené Pravdě bylo mnoho a točily se kolem otázky, proč by prezident, ohrožený požárem nespokojenosti, přiléval olej do ohně? Hledaly se možné stopy k někomu jinému, ale moc jich nebylo, zejména věrohodných. Ta nejzávažnější byla obsažena v záznamu telefonního rozhovoru, který měla koncem února 2014 tehdejší ministryně zahraničí EU Catherine Ashton se svým finským protějškem Urmas Patem.

„Vše ukazuje na to,“ řekla Ashton na kopii rozhovoru, jež unikla na veřejnost, „ že jde o stejný rukopis, stejný typ kulek, a je opravdu znepokojující, že ta nová koalice nechce vyšetřit, co se vlastně stalo, takže den ode dne sílí porozumění (understanding), že za odstřelovači , nebyl Janukovič, ale někdo z nové koalice.“

Poplatné sdělovací prostředky všemožně zlehčovaly význam rozmluvy dvou ministrů zahraničí. Například CNN názor Ashtonové předeslala doporučením jak posluchačům, tak čtenářům jejího zpravodajství, ať mu nepřikládají přílišnou důležitost, protože případ se stále ještě vyšetřuje. Netrvalo dlouho a nepohodlná slova zmizela v díře zapomnění.

Doznání a svědectví

Nové a usvědčující stopy nyní přináší dokumentární film milánské TV Canale 5. Tři důstojníci gruzínské armády Alexander Revazišvili, Koba Nergadze a Zalogi Kvaratskhelia přiznávají na kameru, že byli najati Mamukou Mamulašvilim, pravou rukou gruzínského ex-prezidenta Michaila Saakašviliho, aby splnili „zvláštní poslání“ jako odstřelovači na Ukrajině. Dostali tisíc dolarů na ruku a dalších pět měli slíbených po „splnění úkolu.“

Po příletu do Kyjeva 15. ledna 2015 byli vybídnuti, aby si vybrali střelecká postavení v hotelu Ukrajina a v budově hudební konservatoře, odkud je otevřený výhled Majdan. Tvrdí, že spolu s nimi byli další snajpři, mezi nimiž bylo několik Litevců. Celá skupina, ke které se připojil Mamulašvili a Sergej Pašinsky (stal se po Euromajdanu premiérem dočasné vlády), byla podřízena Brianu Christopherovi Boyengerovi, vysloužilému odstřelovači 101. výsadkové divize US Army. Ten v současné době bojuje v řadách Gruzínců na Donbasu, kterým velí Mamulašvili.

Najatí zabijáci prožili měsíc pod stany na Majdanu a zpestřovali si čekání bitkami s policisty. Zbraně a munici dostali až 18. února v hotelu Majdan. Dvacátého února časně ráno přišli Mamulašvili a Pašinský, kteří jim oznámili, že situace pučistů se zhoršila natolik, že násilí nestačí a „musí se začít střílet.“ Nergadze se podle své výpovědi zeptal na koho? « To je lhostejné, » měl odpovědět Pašinsky, „hlavní věc je rozpoutat chaos.“

„Na dláždění leželo hodně mrtvých a raněných,“ vypovídá Revazišvili. „Mojí první myšlenkou bylo rychle zmizet, než mě chytí. Jinak by mě roztrhali na kusy.“

Tři kajícní vrazi z Gruzie dodnes nedostali slíbených pět tisíc dolarů. Rozhodli se proto říci svoji pravdu o Majdanu a o těch, kteří je „použili a opustili.“ Kromě pomsty se naivně domnívají, že se vykoupí přiznáním a obvyklou výmluvou, že pouze plnili rozkazy. Dělali jsme jen co nám organizátoři poručili, brání se unisono. Kdo? Ochotně jmenují Andreje Parubije, předsedu parlamentu, který byl velitelem „sebeobranných sil“ Majdanu, Sergeje Pašinského, člena parlamentu zastupující Lidovou frontu, Mamulašviliho a

Vladimira Parasjuka, nezávislého poslanece, pokládaného za hrdinu Majdanu.

Gruzínci sehráli a hrají v ukrajinském dramatu významnou roli, zásluhou Michaila Saakašviliho, který zavlekl svoji vlast do války s Ruskem, prohrál ji, jakož i následné volby, byl obžalován z korupce, utekl do Spojených států, pak se dal do služeb čokoládového krále Petro Porošenka, přijal ukrajinské občanství, stal se v roce 2015 guvernérem jedné provincie, byl zbaven ukrajinského občanství, vyhnán ze země a prohlášen za nežádoucího.

Ve dnech po převratu 22. února, kdy neonacistické milice fakticky vládly Ukrajině, se evropští a američtí diplomaté snažili pomoci otřesenému parlamentu dát dohromady zdání úctyhodného režimu, ačkoli nejméně čtyři ministerstva, včetně národní bezpečnosti, byly uděleny pravicovým extremistům jako uznání jejich klíčové role při svržení Janukovyče. Jakkoli bylo pro moderní evropský stát výjimečné předat ministerstva neonacistům, prakticky všechna americká zpravodajská média spolupracovala na zlehčování role neonacistů. US média dodnes soustavně zamlčují relevantní kontext, jako například pozadí šéfa národní bezpečnosti pučistického režimu Andreje Parubije, který v roce 1991 založil Sociálně-národní stranu Ukrajiny, mísící radikální ukrajinský nacionalismus s neonacistickými symboly.

Časovaná bomba

Dokumentární film Ukraine – The Hidden Truth s anglickými podtitulky lze shlédnout na Internetu. Tato sopka vybuchla a vychrlila lávu informací už před dvaceti dny oproti chvíli, co tohle píši. Světové mediální seismografy se však nepohnuly. Poplatný tisk, televize a rozhlas připomínají onu opičku, co si zakrývá oči, uši a ústa.

Skutečnost je prostá. Film ukazuje tři Gruzínce, jak se přiznávají k vraždám a svádějí vinu na údajné osnovatele. Co nám odhalují, by měla vyšetřit nezávislá komise a svůj nález zveřejnit. Gruzínští zločinci patří za mříže a před soud pro úmyslnou vraždu a případné křivé svědectví.

Masakr na Majdanu byl cynický, politický zločin. Změnil osud ukrajinského lidu, rozvrátil vztahy mezi národy a stal se zdrojem nepřátelství mezi Evropou a Ruskem. Jeho následky trvají a jsou časovanou bombou pro mír v Evropě. Nezbytným prvním krokem, jak ji zneškodnit je zjistit, kdo zločin vykonal, kdo za ním je a komu prospívá. Žádná stopa nesmí být zanedbána. A nikdo nesmí být nad zákonem.

* * *

Uplynuly víc jak dva roky, od té doby, kdy jsem tento článek napsal a kdy se objevil ve zpravodajství televize Prima.

Mezitím vešlo v obecnou známost, že skon ukrajinského demokratického batolete a jeho funus financovaly Spojené státy částkou pěti miliard dolarů. „Koupili jsme si za ně celý stát,“ řekla Victoria Nulandová. „Byla to naše nejlepší investice.“

Dohledem nad ukrajinskou kolonií byl pověřen tehdejší vicepresident Joe Binden. Létal do Kyjeva jako domů a pokaždé byl přivítán s královskými poctami. Po každé návštěvě také na jeho konto spadla shůry šestimístná mana. Když jeho syna Huntera propustili z válečného námořnictva, protože bral drogy, tatík mu našel místo v Kyjevě v olejářské firmě Burisma, s níž ho pojily obchodní a politické zájmy. Patřila ukrajinskému oligarchovi Igoru Kolomojskému, který zaplatil Hunterovi tři miliony dolarů za prokázané úsluhy, jmenovitě za diskrétní přesuny úplatků tatíčkovi. Když se o Kolomojského ( který pak financoval prezidentskou kampaň komika Zelenského ) a oba Bindeny začal zajímat prokurátor, Joe přiletěl na otočku do Kyjeva, aby zakročil. Dle videozáznamu, pořízeného na jednání Atlantického výboru, kde se svým státnickým činem vychloubal, poručil ukrajinskému presidentovi, aby šťouravého prokurátora buď propustil, anebo zapomněl na americkou záruční půjčku ve výši jedné miliardy dolarů. „Podíval jsem se na něj“, říká na videu, které dovolil natočit v přesvědčení, že je nad zákonem, a řekl jsem, že za šest hodin odlítám a jestli toho prokurátora nevyměníte, nedostanete žádné peníze. Nuže, ten psí syn dostal kopačky. Dali na jeho místo někoho jiného, co byl OK.“ Jestli tohle nebylo zneužití státní moci v zájmu vlastního obohacení, co jiného to mohlo být?

Dnes Joe Binden sedív Bílém domě a Hunter zkouší čachrovat jménem tatínka s Čínou. Parta najatých vrahů a jejich sponzoři jsou stále na svobodě. Ďábelské sémě, které zaseli, vzklíčilo a vyrostlo. Válka je neúprosný žnec, kosí plevel i obilí…