Školy jsou vůči chlapcům stále více nepřátelské

Před několika lety pořádala právnická fakulta, na které učím, usmiřovací schůzi s úmyslem vytvořit mosty mezi zmenšující se skupinou starších profesorů (většinou mužů), kteří se domnívali, že jejich posláním je učit studenty základům práva (aby pak tito mohli úspěšně konkurovat jiným ve své praxi), a mladší skupinou (většinou žen), které si myslely, že hlavní náplní právnické školy je měnit tvář společnosti a přizpůsobovat ji feministické teorii.

Jeden z mých mužských kolegů, absolutně slušný a vynikající učitel, si troufl přiznat se, že posuzuje všechny své studenty stejně. Jako příklad uvedl, že po položení otázky si vždy všimne první ruky, která se zvedne. Dále se nedostal. Jedna z přítomných žen ho pobouřeně přerušila. Cožpak mu není známa studie, která potvrzuje, že děvčata s vyšší pravděpodobností neodpovídají ihned, a pokud ano, že zvedají ruce pomaleji? Jinak řečeno, profesorovo přiznání, že reaguje na první zvednutou ruku, je de-facto diskriminace. Můj zaražený kolega připustil, že taková studie mu známa není. To vyprovokovalo sborové volání po pořádání seminářů, které by se zabývaly ohleduplností vůči ženám (sensitivity workshops).

Vzpomněl jsem si na tento incident při čtení nové knížky Christiny Hoff Sommers "The War Against Boys: How Misguided Feminism is Harming Our Young Men". Předchozí kniha této autorky "Who stole Feminism?" nezískala v horečnatých hlavách moderních feministek příliš velkou oblibu. Naštěstí pohrdání a nepřátelství těchto bojovnic autorku nezastrašily.

Ve své poslední knize ukazuje, jak institucionální změny působící po dvě dekády na základních a středních školách zničily studijní možnosti chlapců. Paní Sommers se soustřeďuje na Ameriku, ale překvapilo by mě, kdyby její závěry byly pro Kanadu méně platné.

Co se čtení a psaní týče, chlapci se opožďují přibližně rok a půl za děvčaty. Dělají méně úkolů, častěji ze školy odcházejí, aniž ji dokončí. Bývají méně často zaangažováni v aktivitách konaných nad rámec školních osnov. Naopak, stávají se častěji obětmi drog, alkoholu a kriminální aktivity. Větší procento chlapců než dívek bývá diagnostikováno syndromem poruchy pozornosti. Uživatelé léku Ritalin (snižuje hyperaktivitu) bývají z neuvěřitelných 95 procent chlapci. Ti také páchají sebevraždu pět krát častěji, než dívky.

Institucionální triumf feministek je tak úplný, že ačkoliv tyto problémy jsou známy, naprosto nic se nedělá pro jejich řešení. Po dvou dekádách feministických "studií" se výchovná administrativa ředitelů a učitelů podvolila tlaku a vydala se cestou menšího odporu. Výsledkem je, že naše školy se staly vstřícné děvčatům, ale nepohostinné a nepřátelsky naladěné vůči chlapcům. Harvardský psychiatr doktor William Pollack nazývá školy "nejnepřátelštější místo pro chlapce na Zemi".

Před dvěma léty zrušila základní škola v Atlantě přestávky, jinak by prý hoši byli příliš drsní při svých hrách. Jiná škola šla dokonce ještě dále a zrušila úplně dětská hřiště a plochu, kde si kluci hráli. Jejich ideálem je, aby se chlapci socializovali a hráli si jako holčičky (Christina Sommers to nazývá holčičí chlapci). Ideologičtí teoretikové budou spokojení jedině tehdy, až oblíbenou hračkou všech, bez ohledu na pohlaví, bude panenka Barbie.

Paní Sommers píše: "Před časem usoudila americká hračkářská firma Hasbro, že přišel čas navrhnout domeček typu unisex. Pokusná skupinka chlapců a dívek je ale zklamala. Nehráli si stejným způsobem. Holčičky oblékaly panenky, pusinkovaly je; chlapci metali panenky katapultem se střechy domečku dolů." Pro zmenšující se skupinu chlapců, která to vydrží a přes základní a střední školu to dotáhne až na univerzitu (kde dnes graduuje 55 procent žen), bude překvapením to, že jejich otcové by takovou instituci dnes nepoznali.

Instituce, kde rozpočet pro kancelář rovnoprávnosti (the equity office) je vyšší, než rozpočet na nákup knih pro univerzitní knihovnu. Kde administrativa přehlíží přestupky jako podvod, ale tvrdě postihuje studenty, kteří pokřikují sexistická hesla na fotbale. Kde si studenti nevybírají fakulty podle jejich pověsti, obsahu látky a schopnosti něco naučit, ale proto, že administrátoři potřebují přijmout určitý typ na základě rasy, pohlaví nebo sexuální orientace.

Přiznávám se, že jsem se rozesmál, když jsem tenkrát slyšel svou feministickou kolegyni tvrdit, že dívky ve třídě zvedají ruce pomaleji. To bylo před několika lety. Dnes, zdá se, že vyhrála. Mrknutím oka, přes noc, se univerzity změnily tak, že mám potíže je rozeznat.

Feministický triumf dosažený na univerzitách nemá stříbrnou obrubu, tak jako ho nemá triumf dosažený na školách nižšího typu. Pokud nějakou obrubu vůbec má, je to obruba olověně šedá. Chlapce, kteří absolvují 12 let feminizovaných škol a dotáhnou to až na univerzitu, čeká po příchodu ještě jeden kulturní šok. Není jim co závidět.

Ian Hunter je emeritním profesorem práva na Univerzitě of Western Ontario
(Volně podle článku Ian Huntera Schools ever more boy-unfriendly otištěném 3. dubna v kanadských National Post.)