Olly a Ginny II

Volné pokračování příběhu o dvou toulavých kočičkách. Předchozí vyprávění je zde.

Mám kočky rád, a proto mě štvalo, že mě moje vlastní kočky nemohly vystát. Ginny a Olly se staly členy rodiny. Milovali jsme je, a kdykoli jsme si někam vyjeli na celý den, první, co Helena po návratu udělala, bylo, že otevřela zadní vchod a nakrmila je. Kočky to dobře věděly a buď seděly nahoře na zdi a čekaly na ni, nebo číhaly v dřevníku, který se jim stal domovem, nachystané vyskočit a přiběhnout.

Strávili jsme svůj volný půlden v Brawtonu a kočky jako obvykle čekaly, až jim Helena přinese na zeď misku s jídlem a mléko.

„Olly , Ginny, „ šeptala Helena a hladila chlupaté kožichy. Dávno minul čas, kdy se jich nesměla dotknout. Teď se jí blaženě třely o ruce, hrbily se a předly, a když jedly, Helena přejížděla rukou po jejich zádech. Byly to takové milé kočičky – to, že byly divoké, se projevovalo jen v tom, že se bály, a teď už zmizel i ten strach. Jejich důvěru si získaly i moje děti a pár dětí ze vsi a směly si je opatrně pohladit. Ale Herriota nestrpěly. Jako například teď, když jsem tiše šel ven za Helenou a přiblížil se ke zdi, kočky okamžitě nechaly jídla a couvly do bezpečné vzdálenosti, kde stály z dosahu. Hleděly na mne beze zloby, ale když jsem napřáhl ruku, couvly ještě dál.

Jsou to ale potvůrky!“ řekl jsem. „Pořád se mnou nechtějí nic mít.“

Frustrovalo mě to, protože po celou moji veterinární praxi mě kočky zajímaly a přitahovaly a zjistil jsem, že mi to pomáhá při práci. Měl jsem pocit, že s nimi dokážu víc než ostatní, protože jsem je měl rád, a ony to vycítily. Byl jsem hrdý na svoji „kočičí techniku“ na jakýsi speciální přístup k léčení koček, a nepochyboval jsem o tom, že mám schopnost vcítit se do nich, a že mě proto všechny milují. Abych přiznal úplnou pravdu, pokládal jsem se za kočičího playboje. To ovšem neplatilo o těch dvou, ke kterým jsem tak přilnul.

Bylo to trochu nespravedlivé, říkal jsem si, protože jsem je léčil a pravděpodobně jsem jim zachránil život, když měly chřipku. Jestlipak si to pamatovaly, uvažoval jsem. Ale i kdyby ano, stejně mi neposkytly oprávnění dotknout se jich třeba jen jediným prstem. A co si docela určitě pamatovaly bylo, že jsem je šoupl do klece předtím, než jsem je kastroval. Pokaždé, když mě zahlédly, vzpomněly si určitě právě na tu síť a klec.

Mohl jsem jen doufat, že nás smíří čas, ale ukázalo se, že Osud proti mně hodlal ještě dlouho strojit úklady. Především to byla ta záležitost s kožichem Olly. Na rozdíl od své sestry měl dlouhé chlupy, a jeho kožich se mu proto neustále zauzloval a různě smotával. Kdyby byl normálně domestikovaný, byl bych ho pokaždé hned vyčesal, ale protože jsem se k němu nesměl přiblížit, byl jsem bezmocný. Měli jsme ho asi dva roky, když mě Helena zavolala do kuchyně.

„Jen se na něj podívej!“ řekla. „Vypadá hrozně.“

Nakoukl jsem do okna. Olly skutečně byl něco na způsob strašáka s ulepeným kožichem a visícími chuchvalci zauzlovaných chlupů, na rozdíl od své uhlazené a krásné sestřičky.

„Já vím, já vím. Ale co mohu dělat?“ Chystal jsem se odvrátit, když jsem si něčeho všiml. „Počkej, za krkem mu visí několik strašných chuchvalců. Vezmi nůžky a pusť se do nich – pár střihnutí a budou pryč.“

Helena se na mě utrápeně podívala. „To jsem už zkusila, ale nejsem veterinář a on mi to nedovolí. Dovolí, abych ho hladila, ale tohle je něco jiného.“

Zkus to. Vážně na tom nic není.“ Strčil jsem jí do ruky nůžky a začal jsem na ni z okna pořvávat instrukce. „Polož prsty za ten velký převislý chuchvalec. Prima, prima! Teď namiř nůžky a…“

Při prvním zablesknutí oceli prchl Olly až nahoru na kopec. Helena se ke mně zoufalá obrátila. „Nemá to cenu, Jime, je to beznadějné, nedovolí, abych mu odstřihla jediný chuchvalec, a má jich plno.“

Hleděl jsem na rozcuchané stvoření stojící v bezpečné vzdálenosti. Ano, máš pravdu. Musím něco vymyslet.“

„Něco vymyslet znamenalo uspat Olly, abych se k němu mohl dostat, a okamžitě mě napadly mé věrné pilule nembutalu. Orální anestéze byla cenný společník při nesčetných příležitostech, kdy jsem musel zacházet s nepřístupnými zvířaty. Tohle bylo ale jiné. Moji pacienti bydleli za zavřenými dveřmi, kdežto Olly byl venku, v rozlehlé krajině, v níž se mohl toulat. Nemohl jsem připustit, aby usnul někde, kde by se na něj dostala liška nebo jiný dravec. Musil jsem ho mít celou dobu pod dohledem.

Bylo třeba se rozhodnout, a tak jsem se odhodlal. „Pustím se do něj tuhle neděli,“ řekl jsem Heleně. „V neděli bývá menší provoz a požádám Siegfrieda, aby přišel – pro jistotu.“

Nadešla neděle a Helena postavila na zeď dvě misky s rozemletými rybami, jedna miska byla okořeněná obsahem kapsle nembutalu. Krčil jsem se za oknem a pozoroval jsem, jak Helena nasměrovala Olly ke správné misce. a pak jsem zatajil dech, když Olly jídlo podezřívavě očichal. Hlad ale překonal podezření a kocour vylizoval misku se zřejmým potěšením.

Teď nastala nejchoulostivější část scénáře. Kdyby se Olly rozhodl vydat se do polí, jak často dělával, musil bych mu být v patách. Vykradl jsem se z domu, když se kocour lajdal nahoru do kopce, do dřevníku. K mé úlevě se uvelebil na svůj kousek slámy a začal se umývat.

Nakoukl jsem mezi křovinami a s uspokojením jsem zjistil, že Olly velmi brzy jevil potíže – olizoval si zadní packu, pokaždé se překulil, když ji přiblížil až k tlamičce.

Uchechtl jsem se. Olly usoudil, že ho nebaví pořád padat a že by nebylo špatné zdřímnout si. Chvíli se obluzeně rozhlížel a pak se schoulil do slámy.

Pár minut jsem čekal a pak, opatrně jako indiánský bojovník na válečné stezce, jsem se vyplížil z úkrytu a po špičkách jsem vnikl do dřevníku. Olly nebyl úplně v bezvědomí – neodvážil jsem se podat mu plnou dávku pro případ, že bych ho nedokázal vystopovat –, nicméně byl hluboce omámený. Mohl jsem si s ním dělat, co jsem potřeboval.

Klekl jsem si a začal jsem ho stříhat a on otevřel oči a učinil chabý pokus bránit se, ale nebylo to k ničemu a já jsem rychle probíral zamotaný kožich. Nemohl jsem zvlášť pečlivě dbát na fazónku, protože se neustále mírně kroutil, ale odstřihl jsem velké ošklivé chuchvalce, za které občas uvízl v křoví a musilo mu to být strašně nepříjemné a brzy jsem měl vedle sebe hromadu černých chlupů.

Všiml jsem si, že Olly se nejen hýbá, že mě také pozoruje. Ačkoliv byl omámený, bezpečně mě poznal a jeho oči mi říkaly: „Zase ty!“ a „To jsem mohl vědět!“

Když jsem skončil, dal jsem ho do klece a položil na slámu.

„Promiň, kamaráde,“ zabručel jsem. „Nemůžu tě pustit, dokud se úplně neprobudíš.“

Olly se na mě podíval sice ospale, ale bylo zřejmé, že zuří. „Tak jsi mě zase vrazil do klece! Ty už se zkrátka nezměníš, co?“

Do odpoledne se vzpamatoval a mohl jsem ho pustit. Vypadal o tolik líp bez těch ohavných chuchvalců, ale neocenil to, a když jsem otevřel klec, zhnuseně si mě změřil a hnal se pryč. Helenu můj výkon nadchl a nazítří ráno ukazovala na obě kočky na zdi. „Ten je tak hezký! Jsem ráda, že se ti podařilo dát ho do pořádku, trápilo mě to. Určité je mu mnohem líp.“

I já jsem cítil samolibé uspokojení, když jsem se díval oknem. V Ollym by opravdu nikdo nepoznal toho zuboženého tvora ze včerejška. Nepochybně jsem mu dramaticky změnil život a zbavil ho nepohodlí, ale bublina mého sebevědomí praskla v minutě, kdy jsem vystrčil hlavu ze zadního vchodu. Olly začal právě s chutí snídat, ale jakmile mě zahlédl, odběhl rychleji než kdy předtím a zmizel za kopcem. Smutně jsem se vrátil do kuchyně. Ollyho mínění o mně kleslo zase o mnoho stupňů. Znaveně jsem si nalil šálek čaje. Byl to těžký život.