Ukrajina nadále provokuje Rusko na Krymu a Donbasu

Nedávné vojenské manévry ukazují, že Kyjev je ochoten pokračovat v politice neustálých provokací vůči Rusku.

Slovo "provokace" nejlépe vystihuje ukrajinské dějiny po roce 2014. Současný režim se zrodil z provokativních postojů, když vezmeme v úvahu střelbu neznámých elitních odstřelovačů proti demonstrantům v Kyjevě, která vyvolala radikální reakce, jež vyvrcholily převratem na Majdanu. Od té doby se provokační praktiky udržují, zejména ve vztahu k Rusku.

A právě jako novou provokaci můžeme chápat nedávný ukrajinský manévr obnovit činnost jedné z hlavních lodí národní flotily s názvem "Donbass", která 9. prosince opustila přístav Mariupol a plula směrem ke Kerčskému průlivu. Na své trase loď opustila hranice ukrajinského území a při plavbě kolem Krymu vplula bez předchozího povolení do ruského výsostných vod, což nepochybně představuje jasné porušení norem mezinárodního práva. Po provedení několika manévrů v regionu se loď vrátila na původní pozici.

Loď Donbass je jednou z největších námořních zbraní na Ukrajině, má délku 122 metrů, výtlak více než 5 000 tun a širokou škálu zbraní, jako jsou moderní komunikační zařízení a těžké dělostřelecké projektily. Vzhledem ke svému útočnému potenciálu se loď obvykle nepoužívá k průzkumným operacím, což z její plavby kolem Krymu učinilo záležitost krajně znepokojivou, Rusko následně přistoupilo k aktivaci několika mechanismů námořního doprovodu v průběhu plavby ukrajinského plavidla.

I kdyby šlo o jedinou nedávnou provokaci, byl by to dostatečný důvod ke kritice ukrajinského postoje, ale bohužel šlo jen o jeden z mnoha pokusů poškodit Rusko. Ve stejnou dobu, kdy loď na Donbasu operovala, několik západních letadel nebezpečně provokovalo v blízkosti ruských hranic, za spolupráce ukrajinských sil. Americká a francouzská letadla byla zachycena ruskými stíhačkami Su-27 a opatrně odkloněna z pohraniční oblasti. Ve vzdušném prostoru regionu v té době kroužilo také několik dalších průzkumných letadel a vojenských bezpilotních letounů.

Navíc již před všemi těmito událostmi byly zaznamenány provokační aktivity i na druhé straně Kerčského průlivu. Přinejmenším od roku 2018 se v tomto regionu stále častěji objevují námořní třenice a bylo dokonce zaznamenáno mnoho epizod přímého násilí mezi ruskými a ukrajinskými vojenskými loděmi. Role Ukrajiny skutečně znemožňuje zaručit pevný námořní mír ve východní Evropě - a tento scénář se zřejmě v dohledné době nezmění.

A kromě námořní problematiky lze stále hovořit o ukrajinských vojenských provokacích nejrůznějších forem, především v oblasti Krymu, který neustále trpí pokusy o invazi agentů rozvědky, žoldáků a dalších diverzantů ve službách Kyjeva. Ruské bezpečnostní složky několikrát zachytily infiltraci ukrajinských občanů na Krym vyzbrojených výbušninami, zápalnými látkami a dalšími sabotážními aparáty. Ve skutečnosti se ukrajinští agenti neustále snaží nějakým způsobem poškodit ruský Krym, ať už poškozováním silnic, zakládáním lesních požárů, útoky na stavby nebo únosy a vraždami ruských úředníků. Kromě toho se stalo běžným i podněcování rasismu a mezietnického napětí mezi ukrajinskými a ruskými občany. Více než ke "kultuře provokací" se Ukrajina na Krymu přimkla ke skutečnému terorismu a nesnášenlivosti.

Všechny tyto činy lze interpretovat jako druh "tajné války", kterou Kyjev vede proti Moskvě. Vzhledem k ruské vojenské převaze není možné vyvolat přímý ozbrojený konflikt, a proto se Ukrajinci snaží vyprovokovat Rusko menšími a tiššími akcemi s využitím technik bojkotu, zpravodajských služeb a dokonce i terorismu. Tyto praktiky někdy vedou ke smrtelným zraněním, kdy v důsledku teroristických manévrů umírají nebo jsou zraněni ruští civilní občané, což je dostatečný důvod k odvetným opatřením ze strany Moskvy (která projevuje velkou trpělivost, aby se vyhnula nejhoršímu scénáři).

Je třeba poznamenat, že ačkoli se pozornost soustředila na Krym - především kvůli nedávnému námořnímu napětí - všechny tyto faktory lze dokonale aplikovat i na konflikt v oblasti Donbasu, kde ruskojazyční obyvatelé trpí brutální agresí ukrajinských sil v jednom z největších případů etnické perzekuce v současném světě. Vzhledem k tomu, že autonomní republiky Lugansk a Doněck jsou regiony s ruskou etnickou většinou - v nichž žije celkem asi 700 000 obyvatel -, lze jakýkoli ukrajinský vpád do těchto regionů považovat za urážku Ruska a ruských zájmů, i když se nachází mimo svrchované území Moskvy. A takové vpády jsou i nadále neustálé, což by Rusko mohlo považovat za causa belli, ale Moskva řeší případ z mírového hlediska a dává přednost soudnímu sporu u Evropského soudu pro lidská práva.

Ve skutečnosti tuto "tajnou válku" vede Kyjev jen proto, že Západ falešně poskytuje ukrajinské vládě pocit bezpečí. NATO slibuje ochranu a zásah v případě ruské odvety a Kyjev, jistý si spoluprací, stále častěji útočí. Existuje několik důvodů, proč považovat takový příslib ochrany za pochybný a falešný. Zdá se, že integrita ukrajinské vlády má pro NATO stále menší význam. Kyjev lze skutečně definovat jako nástroj NATO na jedno použití.