USA: Kdo má právo vyhlásit válku a kdo a jak si je uzurpuje?

Po nedávné provokaci blízko ukrajinsko-ruských hranic, která sloužila k tomu, aby si USA vyzkoušely odpálení jaderných zbraní proti Rusku ze západního i východního směru, ruský prezident Vladimír Putin prohlásil, že Washington nebere vážně varování Moskvy, aby nepřekračoval červenou čáru, kterou Kreml narýsoval.

Má pravdu, ale může za to Kreml.

Ruská snaha spoléhat se na dohody s USA a NATO při řešení ukrajinské situace přesvědčila Washington a ministra NATO Jense Stoltenberga, že Rusku se bojovat nechce. Washington následně dospěl k závěru, že červené linie Ruska jsou pouhou rétorikou. To slibuje, že provokace budou pokračovat; jenže tak dlouho se chodí s hrncem pro vodu, až se ucho utrhne. Proto otázka v titulku žádá odpověď.

Článek I, paragraf 8, americké ústavy stanoví, že právo vyhlásit válku přísluší výlučně Kongresu. Sem spadají především takzvané spravedlivé války v sebeobraně, anebo vyplývající z mezinárodních závazků o vzájemné vojenské pomoci.

Kongres naposledy použil tohoto práva po japonském útoku na Pearl Harbour , když vyhlásil válku nesvaté trojici Berlín, Tokio, Řím v roce 1941.

Byla to také poslední legální vojenská akce USA. Všechny ostatní, co následovaly, byly nezákonné, navzdory legendám Washingtonu.

Jak například mohl prezident Truman bez souhlasu Kongresu poslat vojáky do Koreje, Clinton bombardovat srbská města, Bush I. začít válku s Afganistanem, jeho syn  napadnout Irák, Obama rozbít Libyi a Trump vojensky podporovat zvěrstva páchaná v Sýrii ?

Truman označil válku v Koreji za policejní akci. Clinton tvrdil, že jako Vrchní velitel amerických ozbrojených sil má letecké útoky v popisu práce. Ano, ale ne na cizí stát, a ne bez souhlasu zákonodárců. Clintonovi lež prošla, jelikož demokraté byli u vesla jak v Kongresu, tak v Senátu. Nad válkami si umyli ruce a tvářili se, že neslyší a nevidí.

Válečná dobrodružství v Afganistánu a na Středním Východě byla ospravedlněna resolucí o použití vojenské síly (The Resolution for Use of Miliatary Force , AUMF), kterou Kongres schválil bezprostředně po teroristické akci v New Yorku. Tento dokument dává presidentovi právo použít vojenskou sílu proti všem, „kdo plánovali, nařídili, spáchali nebo napomáhali spáchat hrůzné činy, k nimž došlo 11.září 2001, nebo těmto osobám poskytovali útočiště.“

Vláda George Bushe svévolně označila AUMF jako povolení k válce s Al-Káidou a Talibánem kdekoli na světě. Kongres toto bezprávné rozšíření presidentské kompetence přešel mlčením a následující dočasní majitelé Bílého domu si je nárokovali jako vydobytou pravomoc.

Zapomněl jsem říci, že AUMF obsahuje klausuli, která stanoví, že prezident musí do dvou měsíců po zahájení ozbrojené intervence získat pro ní souhlas zákonodárců, anebo ji skončit.

Prezidenti na klausuli zapomněli. Zákonodárci zapomněli jim to připomenout.

Krveprolití pod záminkou války proti teroru doposud zaplatilo životem desetitisíce vojáků válčících stran a nespočetné statisíce civilistů. Americké poplatníky stály osm bilionů dolarů.

Další vyzkoušená a osvědčená záminka usurpace práva vyhlásit válku je fiktivní vojenský útok nepřítele, kdokoli jím v dané chvíli je. Potopení americké válečné lodi Maine s 266 muži na palubě 15. února 1898 v havanském přístavu, způsobené nejspíše výbuchem v kotelně, tehdejší jestřábi přisoudili mině, kterou pod Maine dali Španělé, kolonizátoři Kuby. Pro presidenta McKinleyho to byla záminka k zahájení války a následnému „osvobození“ nejen Kuby, ale také dalších španělských kolonií Filipín, Portorika a Guamu. Když válka začala, Theodore Roosevelt byl členem vlády, ale okamžitě resignoval, aby se mohl zúčastnit bitvy o San Juan. První americká intervence vstoupila do historie jako „malá krásná válka.“ Pro Roosevelta krásná jistě byla, neboť odstartovala jeho hvězdnou kariéru.

Dva po sobě jdoucí útoky na americkou válečnou loď USS Maddox v Tonkinském zálivu 2. a 4. srpna 1964 posloužily vládě presidenta Johnsona k tomu, aby zavlekla Ameriku do počínající vietnamské války. Padlo v ní 58.220 vojáků, víc jak milion vojáků ze severního Vietnamu a 250.000 jihovietnamských. Zahynulo dva miliony civilistů, většina z nich v napalmem spálené severní části. V roce 2005 byla zveřejněna historická studie tonkinských incidentů americké Národní agentury pro bezpečnost (National Security Agency, NSA), kterou nikdo nemůže podezřívat z antiamerikanismu. NSA na základě svědeckých výpovědí přesvědčivě dokazuje, že první střet vyprovokoval USS Maddox, jehož posádka zahájila palbu na ozbrojené vietnamské čluny. V druhé přestřelce se poblíž americké lodi nenacházely žádné nepřátelské síly. Když a tiskové konferenci prezident Johnson dostal otázku na koho nebo na co Maddox spustil palbu, odpověděl: „Asi na velryby.“

Amerických vojenských zásahů v zahraničí bylo mnohem víc stejně jako záminek, proč museli vojáci zabíjet a umírat v cizích zemích. Uvažme, že za celou dobu existence Spojených států jejich obyvatelé prožili pouze jednadvacet kalendářních let v míru. Zvolte si kterýkoli rok od vzniku USA (1776) a z devadesáti jedna procent je jisté, že během něho Američané někde bojovali.

Historici nemohou žádného amerického presidenta označit jako „mírového“, všechny naopak lze považovat za „válečné“ prezidenty, nepočítaje mezi ně zatím Joe Bidena. Spojené státy nikdy nezažily jedno jediné desetiletí, aniž by někde nebojovaly. Jedinou mírovou pětiletku (1935-40) jim dopřála isolacionistická politika za Velké deprese.

Dvacetiletá válka v Afganistánu skončila před několika měsíci a už válečníky ve Washingtonu svrbí prst na spoušti.