Tohle tedy nazývají novým »svobodným« Irákem

Těsně před tím, než prokonzul Paul Bremer opustil Irák, rozhodl se zpřísnit některé zákony, které okupační moc zavedla na iráckém území.

Vydal nový zákon zakazující iráckým motoristům řídit jen jednou rukou. Jiný zákon slavně vyhlašuje, že v Iráku bude zločinem používat v automobilu houkačku, s výjimkou nebezpečí. V tentýž den roztrhala bomba nastražena u silnice tři americké vojáky. Byl to jen jeden z více než šedesáti útoků na americké jednotky za uplynulý víkend. A stalo se to v době, kdy Paul Bremer zrovna přemýšlel, jak zvýšit bezpečnost silničního provozu v Iráku.

Nebylo by snadné najít zbytečnější - a mrazivější - symbol Bremerova selhání, jeho beznadějnou neschopnost pochopit podstatu debaklu, který on a jeho lidé završují. Nelze říci, že by původní "Dočasná koaliční vláda" - nyní transformována do amerického velvyslanectví o síle 3000 pracovníků - byla mimo kontakt. Oni snad ani nežijí na této planetě. Poslední hvězdné okamžiky Paula Bremera bylo možno zaznamenat při jeho odjezdu z Bagdádu, kdy dva žoldáci najati americkou vládou - zbraně namířeny výhružně na kamery skupinky reportérů - kráčeli pozpátku a kryli mu záda dokud za nim nezapadly dveře letadla. A pan Bremer, jen si vzpomeňme, dostal toto místo protože byl "odborník na terorismus".

Většina mužů, uvolněných z Bagdádu, dělá to, co jsme víceméně očekávali, že dělat budou v okamžiku, kdy se přestanou snažit naroubovat do "nového" Iráku americkou ideologii: zamíří rovnou do Washingtonu, kde se zapojí do Bushovy předvolební kampaně. Ale zbytek ponechán v "mezinárodní zóně" - ten zbytek, který už nemáme vnímat jako okupační správu - se se svým zoufalstvím netají. "Ideologie se vytratila. Ambice také. Nemáme už žádné cíle," řekl minulý týden jeden z mužů. "Žijeme ze dne na den. Jediné, o co nám teď jde, je udržet vše pod pokličkou do ledna 2005 (kdy se mají konat první irácké volby). To je náš jediný cíl - přežít do voleb - a pak pryč."

Představení se Saddamem Husseinem před bagdádským "soudem" - vlastně byl v jednom ze svých bývalých paláců - bylo tedy posledním trumfem okupantů. Až tohle skončí, už se žádné další "dobré zprávy" z Iráku neočekávají. Žádné ambiciozní záměry, žádné triky, žádná další zadržení k potěšení před listopadovými volbami v USA. A dokonce i to soudní melodrama bylo příznačné, co se týče toho, jak málo moci je Západ ochoten popustit Iráčanům, ačkoliv minulý týden se pronášela lživá tvrzení o "plné suverenitě".

Američané stále Saddama vězní - v Qataru, nikoliv v Iráku - a Američané měli soud, před kterým se Saddam stanul, plně ve vlastní režii. Američtí vojáci převlečeni do civilu představovali "civilní obecenstvo". Americké úřady cenzurovaly záznam z jeho slyšení, lhaly, když tvrdily, že soudce vyjádřil přání vytvořit zvukovou nahrávku, a označily videozáznam značkou "prověřeno americkou armádou". Tři američtí úředníci později zkonfiskovali (reportérům) jejich vlastní videozáznamy ze soudní síně. "Tohle se mi naposledy stalo," vzpomínal později jeden z reportérů, "v roce 1991, když mi irácká vláda zabavila pásky z první války v zálivu."

Ale nejde jen o hrubou manipulaci začátku show zvané Saddamův proces -přelíčení, ve kterém přirozeně nemá k dispozici právního poradce. I kdyby se mu dostalo někdy v budoucnu spravedlivého soudu, ta hluchá místa na pásce vytvářejí důležitý precedent. Ukazují totiž, že může být "umlčen" znovu - například když se odchýlí od naučené výpovědi a začne soudu vyprávět o svých těsných vazbách s Amerikou namísto neexistujících vazeb s al-Káidou.

Nicméně americká okupace pokračuje mnoha dalšími způsoby. Těch 146 tisíc vojáků nelze nevidět, jejich tanky střeží zdí amerického "velvyslanectví", zbytky jejich munice se povalují v ulicích Bagdádu, jejich konvoje hučí - a občas explodují - na dálnicích za městem. "Nová" a "suverénní" vláda jim nemůže nařídit odchod. Politika pana Bremera při rozdělovaní rekonstrukčních kontraktů zajišťuje, že americké firmy dostanou z iráckých peněz právě tu smetánku. Docela přesně to vystihla Naomi Klein v The Nation. Nazvala to mnoho miliardovou loupeží (jsem si jistý, že znát český termín tunelovat, Naomi Klein by to jistě použila, pozn. vydavatele). A pan Bremer ještě stihl institucionalizovat řadu zákonů, které "nová" a "suverénní" vláda nesmí změnit.

Mezi ty nejzáludnější patří obnovený Saddamův zákon z roku 1984 zakazující jakékoliv stávky. Tenhle pošetilý zákon byl tehdy přijat, aby umlčel tzv. Federaci iráckých odborů. Ale tyhle odbory patří k těm několika sekulárním skupinám v Iráku stojícím v opozici vůči ortodoxnímu náboženství a fundamentalismu. Silné odborové hnutí by mohlo položit zdravý základ politické a demokratické moci v Iráku. Ale o tom is můžeme nechat zdát, pro pana Bremera je přednější ochrana velkých korporací.

A po celou tu dobu roste moc žoldáků. Hrdlořezové z firmy Blackwater ověšeni zbraněmi nyní hrubě odstrkávají a bijí Iráčany, kteří se jim připletou do cesty. Kurdští žurnalisté dvakrát opustili tiskovou konferenci Paula Bremera na protest proti způsobům, jakými s nimi bylo zacházeno. Bagdád žije tajemnými muži Západu ověšenými železem, kteří řvou a urážejí Iráčany na ulicích, posilněni alkoholem ze špatně chráněných městských hotelů. Pro obyčejné Iráčany se stali symbolem všeho, čím stůně Západ. Rádi je nazýváme "kontraktory", ale objevuje se řada zneklidňujících hlášení, že tito "kontraktoři" beztrestně střílejí po nevinných Iráčanech. Americká armáda a diplomatičtí úředníci stanovili nyní poměr 80 : 20. Na každých dvacet západních žoldáků má připadnout 80 iráckých.

A i když prezident Bush na to může zapomenout, skandál ve věznici Abu Ghraib nadále hoří v zemi a bude trvat generace, než lidé zapomenou na nahotu a ponížení způsobené americkými vojáky. Jedna levicová skupina v Bagdádu tvrdí, že řada žen, údajně znásilněných iráckou policii ve vězení, za přihlížení Američanů, byla svými rodinami zavražděna pro jejich hanbu.

Velká část území je nyní mimo dosah moci vlády, dokonce mimo dosah Američanů. Falúža je v podstatě samostatnou republikou a dokonce v samotném Bagdádu dochází k lynčování. Tzv. Mehdiova armáda Muqtada al-Sadry veřejně popravila dvacetiletého muže v bagdádském slumu z důvodu kolaborace s Američany. Z pochopitelných důvodů jen málo žurnalistů je ochotno cestovat mimo Bagdád - což jistě velmi těší americkou armádu. Americká armáda zabila všechny ty ubožáky na svatební hostině blízko syrských hranic a naše (neoficiální) vojenské zdroje nám sdělily, že tam to armáda posrala, stěžoval si si minulý týden americký korespondent. Načež vstal brigádní generál Kimmit a řekl, že všichni mrtví tam byli teroristé. Moc dobře ví, že tam nemůžeme zajet a usvědčit ho ze lží.

Je nutno si připomenout, že nový předseda vlády Ajád Aláví pracoval pro CIA, pracoval pro MI6 a je bývalým členem strany Baath. A skutečně se novinářům vychloubal, že když byl v exilu, platilo ho 14 výzvědných agentur. Jakkoliv pan Aláví považuje Irák za "svobodný", nikdy se nepostaví proti svým americkým ochráncům, tak jako se nepostaví proti známé postavičce nového amerického velvyslance v Iráku Johna Negroponta, který proslul už v Hondurasu.

Ironicky vzato, jedinou nadějí nové vlády na přežití by bylo udělat to, co chce většina iráckých občanů, totiž říct Američanům, aby odešli. Samozřejmě, že přesně tohle pan Aláví udělat nemůže. Jeho "suverénní" vláda potřebuje americké jednotky ke své ochraně právě před těmi Iráčany, kteří si přejí, aby jednotky odešly.

A tak se v tom budeme vařit až volbám v lednu 2005. Občas se poklička nadzvedne a nás vyděsí pohled do budoucna. Mnoho Iráčanů se domnívá, že se objeví nový diktátor, "demokraticky smýšlející silný politik", v hrůzostrašném ztělesnění amerického neokonzervativce Daniela Pipese, a teprve ten zajistí zemi bezpečnost, kterou jsme my sami nebyli schopni poskytnout.

A po volbách můžeme alibisticky tvrdit, že přeci nemůžeme za všechny ty špatné věci, které se tam děly. Osvobodili jsem Irák od Saddama, dali jsme jim "demokracii", a podívejte se, jak tu šanci promarnili.

Článek So this is what they call the new, 'free' Iraq byl uveřejněn 4. července v britském Independent.