Kdo bude vládnout v postliberalismu

V jakém to vlastně žijeme režimu, když jsou občané vydíráni jakýmsi soukromým subjektem nazývaným Dodavatel poslední instance? A co jiného jsou exekutoři než vyděrači? Jak to, že už lid nevládne?

Jak je možno vytvořit institut Dodavatele poslední instance, když už klasikové liberalismu věděli, že každá nekontrolovaná moc se zneužije. Moc musí být kontrolovaná buď tržním mechanismem v rámci konkurence nebo demokratickým státem. Vznik monopolu byl nepřípustný a dokonce trestný.

Poté, co neuspěl na Západě státem řízený poválečný sociální stát, vrátila se Evropa k liberalismu, nazvanému neoliberalismus, na základě děl F.A. Hayeka realizovaných premiérkou Thatcherovou a dalšími. Neoliberalismus ovšem oproti starému liberalismu vznikl v jiném prostředí. Prostředí už bylo ovládáno do značné míry ekology a socialisty, bylo vyspělé zdravotnictví a sociální politika, které nezapadaly do tržní ekonomiky. Státní výdaje se nedaly výrazně omezit, ačkoliv se o tom stále mluvilo, vždy to skončilo fiaskem. Přesto přinesl neoliberalismus výrazné změny na Západě a potom byl realizován na Východě po pádu komunistických režimů. Jeho odlišnost oproti starému liberalismu byla především v přijetí globalismu a akceptaci monopolů.

Globální trh

Vyjma návratu k volnému trhu vznikla v neoliberalismu tzv. „otevřená společnost“. Společnost otevřená všem vlivům, bez hraničních omezení, společnost cestování bez hranic, společnost volného pohybu zboží, kapitálu a lidí. Teoreticky vypadala velice pěkně a také její počátky byly slibné.

Celosvětový trh měl být vládcem, jemu se mělo vše přizpůsobit, stát měl být jen „nočním hlídačem“, neměl mít v rukou žádné výrobní prostředky. Tak se začaly dovážet z Číny nejprve nekvalitní a nenáročné výrobky, později stéle sofistikovanější, jak se z Číny stával technologický gigant. Dovozcem nebyla jen Čína, ale další země Dálného východu. Nakonec už bez dovozu nedovedly evropské montovny sestavit žádný výrobek. V Evropě podniky ukončovaly činnost, z průmyslové zóny v Manchestru se stalo město duchů, v Liverpoolu se v bývalých docích zřídilo muzeum Beatles a další kulturní akce, lodě se začaly vyrábět v Pakistánu. Na Východě byl globalismus spojen s privatizací a návratem trhu, což znamenalo rovnou zastavení výroby v mnoha podnicích, jejichž budovy, pokud nezchátraly, se proměnily v supermarkety, restaurace a muzea. Zboží přibylo a výroby ubylo. Všichni něco montovali nebo „dodělávali“ z cizích výrobků. Zázrak zvaný globální obchod.

Neoliberálové však měli jakési redukované myšlení, které si nepřipouštělo zamyšlení nad budoucností, nad tím, kam kráčí svět. Co bude se zeměmi, které se zbaví výroby a lidé budou zaměstnáni jen ve službách? Zatím se nic nedělo, vypadalo to, jako by zboží padalo z nebe a peníze na něj stále byly. Rodí se snad někde peníze? Trh měl všechno vyřešit, všechno se řeší samo, všechno řeší „spontánní řád“.

To samozřejmě odporuje přirozenému principu rovnováhy. Zahraniční kapitál kupoval půdu a další podniky a země začal postupně ovládat. Některé státy začaly ovládat hospodářství druhých, využívat jejich pracovní síly a zisky odvádět domů. Pokud evropské korporace vlastnily ve světě většinu výrobních podniků a zisky odváděly akcionářům, mohly tito žít ze svých dřívějších investic, v podstatě nepotřebovali nic dělat, jen zisky spotřebovávat ve své zemi za služby; to je vidět na současných Západních zemích a jejich životní úrovni. Jenže to všechno je dočasné. Čína se brzy stala z vykořisťované země zemí ovládající světové hospodářství. Pronikla ke zdrojům surovin, koupila kdeco důležitého, najednou se zjistilo, že ovládá celá odvětví hospodářství a že by snad mohla toho zneužít i politicky. Najednou se ozývají hlasy, že zcela volný trh je vlastně špatně, že se musí obchod kontrolovat a zavést určitá bezpečnostní opatření. Ale jaká, když se bez zahraničních součástek neobejde žádný domácí automobil? Trochu pozdě brzdit obchod s firmou Huawei, když čínský čip může být v každém autě, v každé myčce, v každé mikrovlnné troubě a může sloužit špionáži nebo diverzi. Zbavit se globalismu jen tak, že se obchody rozvrátí, nelze, byť se o to náš senát snaží.

Aby se něco „provalilo“ je zapotřebí nějakého impulsu. Tím se stala pandemie a její důsledky; neschopnost plnit smluvní dodávky. Najednou se zjišťuje, jak nebezpečnou závislost vytváří globální obchod. Výrobky nelze smontovat a prodat. Ti, kteří ještě vyrábí nebo něco dodávají, vysoce zvedají ceny. Zdá se, že se všechno zastaví. Najednou se volá po státě, aby s tím něco udělal. Ale stát většinu pravomocí ztratil, většina výrobků je závislá na dodávkách ze zahraničí. Co nadělá stát? Může slibovat jen nějakou charitu. Ale jen do té doby, dokud bude mít prostředky. Neoliberalismus, který uvedl do činnosti globální trh domnívajíce se, že trh všechno vyřeší, najednou nic nevyřeší.

Monopoly

Neoliberalismus ve skutečnosti byl do značné míry fingovaný. Snaha o co nejmenší stát a předstírání tržního systému měla mnoho na první pohled zcela neřešitelných koncovek. Zatímco tržní ekonomika je přirozeným principem, který samovolně funguje a dokáže si nastavit svoje meze, podivný mix státního řízení a soukromého podnikání dovoloval cokoliv. Řízení hospodářství bylo především pomocí dotací. Dotace je lidským konstruktem bez přirozeného omezení, vymyslí se libovolný produkt a ten se potom různě obchází a šidí, aby se dosáhlo jeho zařazení do skutečného života.

Konstrukty, které organizuje stát, mohou být ještě docela rozumné, pokud je sám stát realizuje, kontroluje a řídí. Je tam zpětná vazba. Jakmile jsou státní peníze dávány soukromým podnikům, aby něco postavily nebo zajistily, nastupuje neuvěřitelný tlak a vymýšlení různých fíglů, aby se zakázka získala a dostáváme se do situace, která řešitelná není a nebude. Výsledky jsou vždy žalostné, ztráty jsou obrovské. Za projekt rezervačního systému na očkování dal stát desítky milionů, zatímco skupina dobrovolných IT pracovníků jej udělala za několik dnů kvalitněji. Představme si, kdyby kdysi pravicové strany prosadily soukromé nemocnice, jak by se řešila koronavirová krize? O kolik miliard více by stát zaplatil soukromým nemocnicím, jak obtížně by to organizoval! Zatímco státní zdravotnictví, díky také obětavosti zdravotníků, pracovalo téměř bezvadně. To vše díky tomu, že se pravicovým stranám naštěstí nepodařil jeden z oněch nepřirozených konstruktů – státního placení a soukromého vykonávání.

Ale jaká je podstata tohoto postliberalismu? To už přece dávno není liberalismus a volný trh. Co to tedy je? Úplně nejvíce nepřirozený konstrukt, ve kterém akcelerují obrovské zisky jedné strany na úkor občanů, je případ exekutorů, jakýchsi soukromníků, kteří dostali obrovskou moc nad občany, kteří se dostali do jejich spárů a byli vyždímáni na kost. To se opakuje v případě Dodavatelů plynu poslední instance, kterými jsou soukromé firmy, spíše šelmy vypuštěné státem na občana. To přece není liberalismus, ale monopolní vydírání, které by snad ve starém liberalismu nebylo ani možné.

Můžeme jmenovat mnoho dalších případů monopolního vydírání: vodovody a kanalizace zprivatizované do rukou soukromých subjektů, které mají vlastně v rukou velmi dobrý vydírací nástroj. Dodavatelé energií, kteří si vlastně nijak nekonkurují trhem, protože energii nevyrábí, ale jen dodávají. Proč vlastně existují, když energie nakonec pochází ze stejného zdroje? Nevím, proč jsou soukromé firmy na železnici? Ty obsadily lukrativní tratě, ale tam, kde tratě nevynáší, musí je stejně dotovat stát, ale ten zisky z lukrativních tratí nemá. Podobně je to s Českou poštou.

Stále se volá, aby se to a to řídilo. Aby se řídily banky (což se už do značné míry děje), aby se řídili dodavatelé energií (aby byli pod kontrolou). Majitelé dolů vydělají obrovské peníze, ale potom ukončí těžbu a následky nechají na krku státu. Opět se volá po tom, aby byli nuceni přispívat do fondu obnovy a vůbec do dalších fondů. A tak se vlastně tento systém už nedá nazvat liberalismus, neoliberalismus nikdy nebyl starým liberalismem, byl jen pokusem o jeho obnovení. To, co prožíváme, se musí nazvat jinak - postliberalismus.

Do toho spadá samozřejmě další zásah do hospodářství. Je to ekologie, emisní povolenky jako řídící nástroj EU. Opět jen kšeft pro monopoly, který zaplatí zákazníci. Tzv. solární tunel je neuvěřitelný podvod na občany, kteří byli státem donuceni platit solárním baronům nezasloužené peníze. Naši předkové žijící v někdejších liberálních státech nikdy nic takového nezažili.

Demokracie

Liberální volný trh potřebuje fungovat v prostředí morálního řádu, který nastaví správně pravidla. Tento řád musí být založen na jiném zdroji pravidel, než dodává trh, protože trh je založen spíše na těch horších lidských vlastnostech (sobectví, individualismus) a sám o sobě morální pravidla nevytváří. Staré liberální státy měly svůj morální řád založen na tradičních pravidlech nebo na demokraticky vytvořených zákonech. Aby fungovala demokracie, je zapotřebí přítomnost nezávislé střední vrstvy, dostatečně početné a ve státě zakotvené (majetkem, tradicemi), která má vlastenecký zájem, aby stát dobře fungoval. Tato sepjatost většiny občanů se státem je podstatná, jinak demokracie nefunguje. Pokud občané ztratí svoje rozhodovací pravomoci nebo budou zcela ovlivněni propagandou, potom budou vládnout zase monopoly, tentokrát světové, které díky „otevřené společnosti“ proniknou do státu, kde si cokoliv koupí - sdělovací prostředky, občanské organizace s několika „občany“, ale s velkými penězi, politické strany.

Podmínka nezávislé vlastenecké střední třídy není dnes splněna. Jednak závislost na globálním prostředí se zvýšila u čehokoliv, na co pohlédneme, jednak nadřízenými evropskými orgány. Nezávislí lidé, jako byli dříve rolníci, řemeslníci, podnikatelé, majitelé půdy, šlechta, dnes nejsou. Vidíme to i na takovém multimilionáři, jako je Babiš. I on je závislý na evropských dotacích. I on potřebuje být zadobře se státními orgány v Německu. Každý, kdo pracuje, kdo podniká, je závislý na dodavatelích a na odběratelích v rámci EU a světa.

Sdělovací prostředky slouží velkým penězům a globální moci. Vedou neúměrně štvavou a dezinformační kampaň proti každému, kdo se do globalismu vcelku nezařadil. Poznali jsme to na štvaní proti Babišovi a Zemanovi takovou silou a takovými prostředky, že nakonec velká část lidí těmto stokrát opakovaným lžím uvěřila.

Občan je ochoten jen k nezavazujícím akcím na náměstí, ale vytrvalou práci v politických stranách bez nějakého viditelného zisku nedovede trvale vykonávat. Pouze placené tzv. neziskové organizace mohou něco zorganizovat, mohou předstírat lidovou vzpouru, mohou pracovat ve prospěch vůle svých donátorů. Do politických stran se postupně projektovali lidé řízení myšlenkově zahraničními organizacemi a nahradili původní v poslední době už neaktivní „chrastiče klíči“. Tato „výměna stráží“ právě proběhla.

Závěr:

Doba už dávno vyřadila neoliberalismus. Postliberalismus je jakýsi chaos, ve kterém stará pravidla přestávají platit a nová nejsou. Na jedné straně je zapotřebí stále více státních zásahů, hlavně v nastupující „zelené politice“, ale „otevřená společnost“, globální moc a evropské předpisy nedovolují státu vládnout.