9/9 a 11. září, 20 let poté

Nelze nezačít posledním otřesem v sérii ohromujících geopolitických zemětřesení.

Přesně 20 let po 11. září a následném zahájení globální války proti terorismu (GWOT) uspořádá Taliban v Kábulu slavnostní ceremoniál na oslavu svého vítězství v této chybné věčné válce.

Čtyři hlavní představitelé euroasijské integrace - Čína, Rusko, Írán a Pákistán - a také Turecko a Katar budou oficiálně zastoupeni a budou svědky oficiálního návratu Islámského emirátu Afghánistán. Pokud jde o údery, tento není ničím jiným než intergalaktickým.

Zápletka se stává ještě hustší, když mluvčí Talibanu Zabihulláh Mudžáhid důrazně tvrdí, že „neexistuje žádný důkaz“, že by se Usáma bin Ládin podílel na 11. září. Takže „nebylo žádné ospravedlnění pro válku, byla to záminka pro válku,“ tvrdil.

Jen několik dní po 11. září vydal Usáma bin Ládin, který se nikdy nebál publicity, prohlášení pro Al-Džazíru:

“Chtěl bych ujistit svět, že jsem neplánoval nedávné útoky, které zřejmě naplánovali lidé z osobních důvodů (...) Žil jsem v Islámském emirátu Afghánistán a řídil se pravidly jeho vůdců. Současný vůdce mi nedovoluje takové operace provádět.“

28. září poskytl Usáma bin Ládin rozhovor urdským novinám Karachi Ummat. Dobře si na to vzpomínám, protože jsem nonstop dojížděl mezi Islámábádem a Péšávarem a můj kolega Saleem Shahzad z Karáčí mě na to upozornil.

Jedná se o přibližný překlad zahraniční informační služby CIA:

“Již jsem řekl, že nejsem zapojen do útoků z 11. září ve Spojených státech. Jako muslim se ze všech sil snažím vyvarovat lži. O těchto útocích jsem nevěděl a ani nepovažuji zabíjení nevinných žen, dětí a dalších lidí za úctyhodný čin. Islám přísně zakazuje ubližovat nevinným ženám, dětem a dalším lidem.

Už jsem řekl, že jsme proti americkému systému, nikoli proti jeho obyvatelům, zatímco při těchto útocích byli zabiti obyčejní Američané. Spojené státy by se měly pokusit vypátrat pachatele těchto útoků uvnitř sebe; lidi, kteří jsou součástí amerického systému, ale nesouhlasí s ním.

Nebo ti, kdo pracují pro nějaký jiný systém; lidé, kteří chtějí ze současného století udělat století konfliktu mezi islámem a křesťanstvím, aby jejich vlastní civilizace, národ, země nebo ideologie mohly přežít. Pak jsou tu zpravodajské agentury v USA, které každoročně vyžadují od Kongresu a vlády finanční prostředky v hodnotě miliard dolarů (...) Potřebují nepřítele.“

To bylo naposledy, kdy Usáma bin Ládin v podstatě zveřejnil svou údajnou roli v 11. září. Poté zmizel, a to zřejmě navždy počátkem prosince 2001 v Tora Bora: byl jsem u toho a po letech jsem se k celému kontextu vrátil.

A přesto Usáma jako islámský James Bond stále znovu a znovu předváděl zázrak smrti, počínaje - kde jinde - Tora Bora v polovině prosince, jak uvedl pákistánský Observer a poté Fox News.

11. září tak zůstalo hádankou uvnitř záhady. A co 9/9, které mohlo být prologem k 11. září?

Zelená od slepého šejka

“Velitel byl zastřelen.“

Stručný e-mail z 9. 9. nenabízel žádné podrobnosti. Kontaktovat Pandžšír bylo nemožné - satelitní telefonní signál je sporadický. Teprve následující den bylo možné zjistit, že Ahmad Šáh Massoud, legendární Lev z Pandžšíru, byl zavražděn - dvěma džihádisty z al-Káidy, kteří se vydávali za kameramany.

V rozhovoru s Massoudem pro Asia Times mi 20. srpna řekl, že bojuje proti triádě: Al-Káidě, Talibanu a pákistánské ISI. Po rozhovoru odjel v Land Cruiseru a poté odletěl vrtulníkem do Kwaja-Bahauddinu, kde měl dokončit detaily protiofenzívy proti Talibanu.

Toto byl jeho předposlední rozhovor před atentátem a pravděpodobně poslední záběry - pořízené fotografem Jasonem Floriem a mou mini-DV kamerou -, na kterých byl Massoud zachycen živý.

Rok po atentátu jsem se vrátil do Pandžšíru, abych provedl vyšetřování na místě, přičemž jsem se opíral pouze o místní zdroje a potvrzení některých údajů z Péšávaru. Vyšetřování je uvedeno v první části mé elektronické knihy pro Asia Times Forever Wars.

Závěr byl takový, že zelenou pro setkání falešného štábu s Massoudem dal dopis, který sponzoroval válečník CIA Abdul Rasul Sayyaf - jako „dar“ al-Káidě.

V prosinci 2020 publikovali neocenitelný kanadský diplomat Peter Dale Scott, mimo jiné autor zásadní knihy Cesta k 11. září (2007), a Aaron Good, redaktor časopisu CovertAction, pozoruhodné vyšetřování o Massoudově vraždě, které se vydalo po jiné stopě a vycházelo převážně z amerických zdrojů.

Zjistili, že více než Sayyaf byl strůjcem vraždy známý egyptský slepý šejk Omar Abdel Rahman, který si v té době odpykával doživotní trest v americkém federálním vězení za účast na prvním bombovém útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993.

Dale Scott a Good mimo jiné potvrdili to, co bývalý pákistánský ministr zahraničí Niaz Naik řekl pákistánským médiím již v roce 2001: Američané měli vše připraveno k útoku na Afghánistán ještě před 11. zářím.

Podle slov Naika:

“Zeptali jsme se jich [amerických delegátů], kdy si myslíte, že zaútočíte na Afghánistán? ... A oni odpověděli, že dříve, než v Kábulu napadne sníh. To znamená září, říjen, něco takového.“

Jak mnozí z nás zjistili v průběhu let po 11. září, vše se týkalo toho, aby se USA prosadily jako nesporný vládce nové velké hry ve Střední Asii. Peter Dale Scott nyní poznamenává, že

obě americké invaze do Afghánistánu v roce 2001 a do Iráku v roce 2003 byly založeny na záminkách, které byly od počátku pochybné a s odstupem let stále více diskreditované.

V pozadí obou válek byla vnímaná americká potřeba kontrolovat ekonomický systém fosilních paliv, který byl základem amerického petrodolaru.“

Massúd versus mulla Omar

Mulla Omar skutečně koncem 90. let přivítal v Afghánistánu džihádisty: nejen Araby z al-Káidy, ale také Uzbeky, Čečence, Indonésany a Jemence - s některými z nich jsem se setkal v Massúdově vězení na břehu řeky v Pandžšíru v srpnu 2001.

Tálibán jim v té době sice poskytl základny a povzbudivou rétoriku, ale i když byl hluboce etnocentrický, nikdy neprojevil zájem o globální džihád v duchu „Deklarace džihádu“, kterou Usáma vydal v roce 1996.

Oficiální stanovisko Tálibánu znělo, že džihád je záležitostí jejich hostů a že nemá nic společného s Tálibánem a Afghánistánem. V Džihád Inc. nebyli prakticky žádní Afghánci. Jen velmi málo Afghánců mluví arabsky. Nenechali se zlákat obraty o mučednictví a ráji plném panen: raději byli ghází - živoucím vítězem v džihádu.

Mulla Omar nemohl poslat Usámu bin Ládina pryč, protože ctil paštunvali - paštunský kodex cti - kde je pohostinnost posvátná. Když došlo k 11. září 2001, mulla Omar opět odmítl americké hrozby i pákistánské prosby. Poté svolal kmenovou džirgu 300 nejvyšších mulláhů, aby potvrdili jeho postoj.

Jejich verdikt byl dosti diferencovaný: samozřejmě musel svého hosta chránit, ale host by mu neměl dělat problémy. Usáma by tedy musel dobrovolně odejít.

Tálibán postupoval paralelně a žádal Američany o důkazy Usámovy viny. Žádné nebyly poskytnuty. Rozhodnutí o bombardování a invazi již bylo přijato.

To by nebylo možné, kdyby Massúd žil. Byl to klasický intelektuální bojovník, uznávaný afghánský nacionalista a popový hrdina - díky svým velkolepým vojenským výkonům v protisovětském džihádu a nepřetržitému boji proti Talibanu.

Když se tři roky po skončení džihádu, v roce 1992, zhroutila socialistická vláda PDPA v Afghánistánu, mohl se Massúd snadno stát premiérem nebo absolutním vládcem ve starém turkoperském stylu.

Pak ale udělal strašlivou chybu: v obavě z etnického požáru nechal mudžáhidům sídlícím v Péšávaru příliš velkou moc, což vedlo k občanské válce v letech 1992-1995 - doplněné nemilosrdným bombardováním Kábulu prakticky všemi frakcemi -, která připravila půdu pro vznik „pořádkového“ Tálibánu.

Nakonec byl tedy mnohem efektivnějším vojenským velitelem než politikem. Příkladem může být událost z roku 1996, kdy Taliban podnikl útok na Kábul z východního Afghánistánu.

Massoud byl zastižen zcela nepřipraven, ale přesto se mu podařilo ustoupit do Pandžšíru bez větší bitvy a bez ztráty vojáků - což je docela úspěch - a zároveň těžce rozdrtit Taliban, který ho pronásledoval.

Zřídil obrannou linii na planině Šomali severně od Kábulu. Tuto frontovou linii jsem navštívil několik týdnů před 11. zářím cestou do Bagrámu, což byla v té době prakticky prázdná a degradovaná letecká základna Severní aliance.

Vše výše uvedené žalostně kontrastuje s rolí Masúda mladšího, který je teoreticky vůdcem „odporu“ proti Talibanu 2.0 v Pandžšíru, nyní zcela rozbitém.

Masúd mladší nemá žádné zkušenosti ani jako vojenský velitel, ani jako politik, a přestože ho v Paříži chválil prezident Macron nebo publikoval článek v západních mainstreamových médiích, udělal tu strašnou chybu, že ho vedl agent CIA Amrulláh Sálih, který jako bývalý šéf Národního bezpečnostního ředitelství (NDS) dohlížel na afghánské eskadry smrti.

Masúd junior by si mohl snadno vydobýt místo ve vládě Talibanu 2.0. Odmítl však seriózní jednání s delegací 40 islámských duchovních vyslaných do Pandžšíru a požadoval alespoň 30 % postů ve vládě.

Nakonec Sálih uprchl vrtulníkem - možná se nyní nachází v Taškentu - a Masúd mladší se skrývá někde v severním Pandžšíru.

Propagandistická mašinérie z 11. září se tuto sobotu chystá dosáhnout vrcholu - nyní těží z narativního zvratu, kdy se „teroristický“ Tálibán opět dostane k moci, což je něco, co dokonale potlačí naprosté ponížení Říše chaosu.

Deep state se snaží chránit oficiální narativ, který má více děr než temná strana Měsíce.

Jedná se o geopolitický Ouroboros na věky věků. 11. září bývalo základním mýtem 21. století - ale už ne. Bylo vytlačeno zpětným rázem: imperiálním debaklem umožňujícím návrat Islámského státu Afghánistán přesně do té pozice, v jaké byl před 20 lety.

Nyní možná víme, že Taliban nemá s 11. zářím nic společného. Nyní možná víme, že Usáma bin Ládin v afghánské jeskyni možná nebyl hlavním pachatelem 11. září. Možná nyní víme, že atentát na Massúda byl předehrou k 11. září, ale ve zvráceném smyslu: aby usnadnil předem naplánovanou invazi do Afghánistánu.

A přesto, stejně jako v případě atentátu na JFK, se možná nikdy nedozvíme všechny obrysy celé hádanky uvnitř záhady. Jak zvěčnil Fitzgerald, „a tak plujeme dál, čluny proti proudu, unášeni bez ustání zpět do minulosti“, zkoumáme jako šílení tento filozofický a existenciální Ground Zero a nikdy nepřestáváme klást konečnou otázku: Cui Bono?