Předstírat práci je těžší než skutečně pracovat

Před třemi lety jsem pracoval pro malou firmu. Byl jsem v jedné osobě ředitelem oddělení IT a děvečkou pro všechno. V roce 2003 mě propustili, ale do dnešních dnů mně má tehdejší práce přináší problémy; totiž abyste rozuměli, činí mi potíže popsat potenciálnímu zaměstnavateli, co jsem vlastně tehdy dělal a čím se celá firma zabývala. Ačkoliv jsem pro ně pracoval déle než rok a půl, mám jen velmi vágní představu o podstatě její činnosti. Nicméně jsem se tam naučil bezmyšlenkovitě produkovat obrovské množství nic neříkajících vět v marketingovém žargonu. Co se mého tehdejšího postavení týče, byl to v podstatě nekonečný blok času, kdy absolutně nebylo do čeho píchnout, prokládaný občasnými okamžiky panických krizí vyvolaných skutečně vážnými katastrofami, jako např. když počítač ředitelky nebyl schopen vytisknout její e-mail. Ptají-li se mě při přijímacím pohovoru, co bylo jejich specializací, jsem nucen mumlat něco o konzultační činnosti, doufaje přitom, že to nebudou dále rozebírat.

Ale ve svém tehdejším zaměstnání jsem se naučil, kromě schopnosti udržet vážnou tvář při diskuzi o vyhlídkách na prioritizaci misijně kritických cílů, které budou příznivě působit na dodavatelské řetězce k maximalizaci možných zisků na internetovém trhu, ještě něco navíc. Totiž to, že pokoušet se vypadat pracovně vytíženě je mnohem těžší, než skutečně pracovat.

Důvody, které mě k tomuto poznání přivedly, jsou následující:

Pracujete-li skutečně, můžete se na to soustředit, a to i tehdy, když vás práce zrovna nebaví. Jde-li náhodou kolem váš šéf a nahlédne do vaší buňky s otázkou, na čem právě pracujete, můžete mu ukázat obrazovku, podat zevrubnou zprávu, prodiskutovat možný problém a případné řešení, apod. Může to být i nudné (záleží na tom, co děláte), ale není to tolik stresující.

Na druhé straně nemáte-li absolutně nic na dělání, a není-li ani možné nějakou práci si vymyslet, musíte mít stále po ruce připraven seznam bodů (činností), o kterých budete hovořit v případě, že se šéf u vašeho stolu zastaví s otázkou, na čem zrovna děláte. Z nějakého důvodu totiž není dostatečně dobře možné v korporačním prostředí odpovědět: "nic", popř. použít ještě hrubšího, ačkoliv výstižnějšího vyjádření: "seru na to", či "hovno".

K vytvoření takového hodnověrného seznamu činností musíte doslova vykutat z ničeho práce, které ve skutečnosti nemusí být udělány, a u kterých nikdo nebude schopen určit, jak dalece jsou hotovy, a nikdo je ani nepotřebuje. Musíte mít po ruce důvody, proč tyto práce musí být udělány. Pochopitelně je také nejlepší, když to budou důvody znějící natolik odborně, nudně a technicky komplikovaně, že jim váš šéf nebude rozumět, a nebude se ptát po detailech. A takových "prací" musíte mít v zásobě tolik, abyste byli schopni na otázku "na čem zrovna pracuješ?" odpovědět i několikrát za den, aniž byste se v průběhu týdne příliš často opakovali. Vytvoření takových fiktivních činností, které splňují všechna výše uvedena kritéria, je sama o sobě práce na plný úvazek.

Ale nestačí jen jmenovat a zdůvodnit úkoly, které musí být udělány. Občas váš šéf jen projde okolo a mrkne přitom na obrazovku a na váš pracovní stůl, takže po celou dobu musíte vypadat, že skutečně na něčem děláte. Pochopitelně, že nebude nadšen, když jste dosáhli vysoké úrovně v Quake III. Musíte rozložit po stole papíry, které vypadají důležitě, nezapomenout mít neustále v ruce tužku nebo zvýrazňovač, jako že si děláte poznámky na okraj nebo zvýrazňujete důležité body. V ideální situaci bude i obrazovka vašeho počítače obsahovat zápisy z porad, pracovní e-maily, tabulky, či diagramy. Velmi cenné je také cokoliv, co zobrazuje pomalu postupující proužek. Myslím, že jsem v době svého působení v dotyčné firmě defragmentoval každý pevný disk v kanceláři téměř každý druhý den.

A jakoby ani to nestačilo, mimo všechny ty výše uvedené trable si musíte navíc najít nějakou činnost, která vám vyplní čas v období, kdy zrovna neodpovídáte na otázky po vaší "práci".

Z pochopitelných důvodů většina počítačových her nepřichází v úvahu. Lze to sice dělat, ale vyžaduje to, abyste polovinu své pozornosti obrátili směrem ven. Musíte neustále sledovat, kdo se blíží k vaší buňce, poslouchat kroky, zvuky, apod. A musíte mít možnost bleskově pomocí alt-tab přepnout obrazovku na tabulkový procesor se sloupci čísel, je-li to nutné. Je při tom velmi snadné nechat se vtáhnout do hry a zapomenout na okolní svět, dokud vás nevyruší šéf stojící těsně za vámi. Pro některé je docela vhodné IRC, ale to platí jen tehdy, je-li váš šéf ochoten přijmout vysvětlení typu: "to je technické fórum". A jak často se můžete nechat nachytat při zírání do IRC? Surfování na webu lze s částečným úspěchem věrohodně zdůvodnit jen když pracujete jako vývojář webových stránek. Pak můžete tvrdit, že zrovna zkoumáte, jak na určité stránce vyřešili problém s kódováním určité funkce, kterou také potřebujete.

Mé pracovní zařazení mi částečně umožňovalo jak použití IRC, tak surfování. Ale nebylo dosti dobře možné celou pracovní dobu "klást otázky v diskuzní skupině", popř. "prohlížet si funkci v javascriptu". Bylo nutné přijít s něčím, co mě zabaví, a co přitom nevyvolá zbytečnou pozornost náhodných kolemjdoucích kolegů a manažerů.

A bylo to právě tehdy, kdy jsem objevil rozkoš ze čtení filmových scénářů.

Existuje cela řada filmů, které jsem z různých důvodů chtěl vidět, a nikdy se mi to nepodařilo. Nemohl jsem je v práci sledovat, ale mohl jsem si číst jejich scénáře. Vyplnilo mi to čas, udržovalo mě to v určitém stupni mentálního zdraví a na obrazovce počítače to z dálky vypadalo jako krásně nudný (a tedy pracovní) text. Zjistil jsem, že čtení filmového scénáře je nesmírně efektivní způsob, jak strávit den rozdělením na dvouhodinové "pracovní" bloky. Umožnilo mi to detailní pohled na proces vzniku díla pro film a televizi - to je věc, kterou bych jednou možná rád dělal.

Článek dále pokračuje rozbory některých konkrétních filmů, odkazy na jejich scénáře, ale pro tento text už to není důležité. Domnívám se, že autor zbytečně skloubil do jednoho článku dvě zcela rozdílné věci. Tento článek má být (alespoň podle titulku) o tom, jak je někdy těžké předstírat před šéfy práci tam, kde není. Držme se tedy tohoto tématu. Sám jsem něco podobného několikrát zažil a plně se s autorem ztotožňuji v poznání, že je těžší tvářit se pracovně tam, kde není práce, než ve skutečnosti pracovat.

Původní článek vyšel 15.6. pod názvem Working Hard Hardly Working na kuro5hin.org.