Buzerace na hranicích

Jsem pašerák a navíc lhář. Tak mě alespoň vidí kanadská celní kontrola. Mám u nich vroubek jako vrata. Faktem zůstává, že kdykoliv se vracím do Kanady, jsem na hranicích prohlížen. Dlouho jsem nevěděl proč právě já. Až má poslední cesta přes hranice mě přivedla k vysvětlení.

Nejdříve ale vysvětlení čtenářům, kteří do Kanady ještě necestovali. Pamatujete si na nechvalně známé a obávané celní a devizové prohlášení z obdoby československé totality? Pamatujete si na ten ponižující dokument, kde jste museli vypsat kde jste byli, kdy jste tam byli (popř. kde jste byli předtím a kde budete potom) a co jste si odtamtud přivezli? Tak přesně tenhle pozůstatek totality existuje dodnes v Kanadě, navíc obohacen o některé otázky, které ani v původním československém celním a devizovém prohlášení nebyly. (Jeden z kouzelných dotazů: Navštívíte v příštích týdnech nějakou farmu?) Nevím, kolik jiných států to ještě ve světě používá, neznám žádný jiný, kromě Kanady. Dokonce ani má nedávná cesta na socialistickou Kubu nevyžadovala vyplnění podobných dokladů.

Procedura vypadá následovně. Před vstupem na hranici vyplníte tzv. Customs Declaration Card. Zde uvedete nejen množství tabákových výrobků a alkoholu (povolen dovoz omezeného množství v závislosti na délce pobytu), ale hodnotu všeho, co jste koupili nebo jiným způsobem získali venku. V dokladu se praví: You must declare all goods that you are bringing into Canada, whether or not they are part of your exemption. A customs officer may examine your goods. Revenue Canada may seize any goods you falsely declare. You may also face prosecution. (Musíte přiznat všechno zboží dovážené do Kanady, ať už je nebo není součástí povoleného limitu. Celní úředník může vaše zboží prohlédnout. Revenue Canada může zabavit jakékoliv zboží, které jste nesprávně přiznali. Můžete být potrestáni.) Tady to máme černé na bílém. Nikdo nemůže říct, že nebyl včas varován.

Přicházíte k první předběžné kontrole. Podotýkám, že od tohoto okamžiku jste vydáni na milost a nemilost zvůli kanadských úředníků, kteří se ve svém rozhodování řídí nejen tím, jak se při výslechu chováte, ale i vaším (eventuálním) záznamem v databázi "zločinců" a také tím, jak se toho dne vyspali. Otázky jsou tyto:

• Odkud jedete
• Účel cesty, jinými slovy, co jste tam dělali (ačkoliv podle mého - potom jim vůbec nic není a nejsem si jistý, zda už tady nedochází k nedovolenému porušování práv občana)
• Jak dlouho jste tam byli
• Co si odtamtud vezete a v jaké ceně

Zejména pozor na poslední otázku. Běda vám, jestliže jste něco zapomněli uvést a následná prohlídka to u vás najde. Běda vám i tehdy, jestliže uvedením dováženého zboží jste stále pod povoleným limitem. Okamžitě je s vámi nakládáno jako se zločinným pašerákem a kanadští úřednící vám to dají znát. Čeká vás záznam v databázi "zločinců", o kterém nevíte, který nemůžete změnit ani doplnit a který nejen vám, ale i všem členům vaší rodiny (co na tom, že "přestupku" se dopustil jen jeden z nich?) zajistí jistou prohlídku při příštích přechodech po dalších sedm let. Tak důkladní ani komunisté nebyli.

Před pěti léty jsme se s rodinou (manželka, dvě děti a já) vraceli ze silvestrovského pobytu na Floridě. Při průjezdu z USA do Kanady jsem kanadské celní úřednice hlásil z vozu do okénka seznam všech věcí nabytých za našeho pobytu v USA. V něčem jsme se jí asi nezdáli, zkrátka ukázala rukou na odstavnou plochu, kam jsme měli s autem zajet. Byl jsem celkem klidný, věděl jsem, že nic nepovoleného nevezu. Následovaly scény jako z filmu. Poručili nám vystoupit z vozu. Čtyři úředníci zamanévrovali s vozíkem k našemu autu a jali se přehrabávat obsah našich zavazadel a kousek po kousku odkládali věci na připravený vozík. Pracovali v rukavicích a mlčky. Stranou odkládali vše, co se jim zdálo podezřelé - především alkohol, cigarety a vše, co se jim zdálo nové. Celá atmosféra prohlídky působila depresivně, cítili jsme se ponížení a vinni, ačkoliv jsme neměli důvod. Děti se rozplakaly a manželka k tomu neměla daleko.

Pak to našli. Nedopitou láhev rumu, kterou jsem si před odjezdem z Floridy strčil do tašky a zapomněl ženě v okénku nahlásit. Podotýkám, že kdybych si na láhev vzpomněl a včas ji nahlásil, vše by bylo v pořádku - byli jsme hluboko pod povoleným limitem. Bohužel, nestalo se tak a od toho okamžiku se úřední byrokracie rozjela naplno. Byl jsem oddělen od rodiny a odveden v doprovodu dvou ozbrojených policistů do kanceláře. Následoval výslech, sepsání protokolu, fotokopie všech cestovních dokladů včetně řidičského průkazu, zabavení "pašovaného" zboží. Po celou dobu výslechu se mnou bylo jednáno jako se zločincem.

Na hořký zážitek jsem nakonec zapomněl, vytěsnil jej ze své mysli. Proto jsem byl nemile překvapen, když při svém posledním návratu z České republiky jsem byl opět nasměrován k prohlížecím pultům. A už to jelo. Kde jste byl? Co jste tam dělal? Co vezete? Na stejné otázky jsem odpovídal před několika minutami, přesto jsem byl tázán znovu. "Ukažte zavazadla." Otevřel jsem kufr. Začala se štítivě v rukavicích přehrabovat v obsahu. Na pultu se začalo kupit špinavé prádlo, knížky, lahvičky léků, kosmetika, všechny ty osobní drobnosti, které si člověk veze z cest. Zase ten pocit poníženosti a viny, ačkoliv jsem nic nepovoleného nevezl a vše důkladně deklaroval. Cítil jsem, jak se mi zvýšuje hladina adrenalinu v krvi. "Řekněte mi, co hledáte a já vám pomůžu," říkam. "Taky by mě moc zajímalo, proč mě pokaždé prohlížíte," zvýšil jsem hlas.

"Měl jste někdy problémy na hranicích?" Tady se mi mělo rozsvítit v hlavě kontrolní světýlko, mohl jsem pochopit, odkud vítr vane. Nestalo se tak. Jak už jsem řekl, na celý incident před pěti léty jsem dávno zapomněl. Znovu táž otázka. "Měl jste problémy na hranicích?" Promítl jsem si v hlavě všechny předchozí průchody na letišti. "Ne, neměl." "Opravdu?" "Opravdu." "Lžete! Jste lhář." "Cože?" "Lžete!", opakovala pohledná slečna celnice. Pořád mi to ještě nedocházelo. "Povídám, že jsem problémy nikdy neměl." "V devadesátém pátém jste byl přistižen ve Windsoru na Ambassador Bridge při přejezdu z USA", četla slečna z obrazovky terminálu. Pochopil jsem. "Ano, to jsem si nevzpomněl", přiznal jsem. "Podvádíte a lžete," řekla slečna znovu.

V hlavě jsem si promítl svou poslední cestu Evropou, kde jsme postupně navštívili šest států, aniž jsem jedinkrát potřeboval vůbec ukázat pas. K tomu jsem si vzpomněl na všechny své bezproblémové a hladké průchody na ruzyňském letišti. Pro tohle jsme utíkali?, ptal jsem se sám sebe. Začal jsem vidět červeně, ujely mi nervy. Řekl jsem něco v tom smyslu, že podle mého jde o abuse of power - zneužití moci, že nejsem zvyklý, aby se mnou bylo jednáno jako s kriminálníkem, že pocházím ze svobodné země, kde se nic takového neděje (myslel jsem Českou republiku) a že Kanada je zřetelně policejním státem. Zvlášť poslední věta slečnu vytočila. Kanaďané (kteří obecně málo cestujou a nevědí, jak vypadají vstupní procedury v jiných zemích) jsou totiž přesvědčeni, že jejich systém je ten nejlepší na světě. Sekla s věcmi a odešla. Zůstal jsem před polorozbaleným kufrem sám.

Věc měla pak ještě dohru, kdy byl přivolán nadřízený, kterého jsem rovněž vytočil řečmi o policejním státě a který - jak jinak -, se plně postavil za svou podřízenou. Co dodat? Ačkoliv jsem nic nedovoleného nevezl, odcházel jsem zdržen o víc jak půl hodiny, ponížen a otrávený. Předpokládám, že se můj záznam v databázi zločinců rozšířil o poznámku o urážku Kanady.

Na jedné straně si Kanada nedokáže udělat pořádek s galérkou teroristů, o kterých ví, přesto je nedokáže vyexpedovat ze země, na druhé straně mrhá státním aparátem a byrokracií na relativně drobné prohřešky svých občanů. Nevím, čeho se Kanaďané tak bojí. Faktem zůstává, že překročení kanadských hranic je stejně ponížující a trapné, jako přechod do socialistického Československa před jedenácti léty.