...a bez soudu

Jste takový jakýsi nanicovatý a zapšklý člověk a udělá vám dobře, když kousek jedu, který v sobě nosíte, chrstnete třeba na svého souseda? Když ho třeba obviníte z toho, že vám vybrakoval kredenc v době, kdy jste byl na poště? A že v tom kredenci vám teď chybí sto tisíc korun, které jste tam měl napěchované pod talíři?

Co v takovém případě uděláte? Vzkážete sousedovi, ať vám ukradené peníze nasází zpět na futro, protože v opačném případě se obrátíte na soud.

Soused se vám samozřejmě vysměje, zeptá se vás, jaké důkazy proti němu hodláte soudu předložit, a přidá doušku, že pokud se svými sprostými výpady proti němu neskoncujete, bude vás žalovat pro urážku na cti. Nu a protože vy pochopitelně žádný důkaz o jeho krádeži nemáte a soudní jednání, a to ať už vedeno z vaší či sousedovy iniciativy, by pro vás dobře neskončilo, zklidníte pohotově hormon a poohlédnete se po další své oběti, na níž byste si mohl tzv. zchladit žlázu. A váš soused bude mít od vás aspoň na chvíli pokoj.

Jak z uvedeného vyplývá, působí hrozba soudem pro mnohé rádoby udavače jako užitečný instrument proti jejich vrozené mezilidské zášti, a je to tak jistě dobře.

Což platí pro vztahy mezi lidmi, ale bohužel nikoliv pro vztahy mezi státy. Pro ty totiž platí, že je docela dobře možné, aby jeden stát obvinil druhý stát z teroristického činu – a bez soudu a bez důkazu o jakékoli jeho vině – žádal od tohoto druhého státu za uvedený teroristický čin finanční kompenzaci, jak se v minulých dnech skutečně stalo, a to s tím dovětkem, že oním žalujícím státem je Česko a oním druhým - obviněným a o finanční kompenzaci žádaným, je Rusko, jak to potvrzuje tato úřední česká zpráva: „28. června náměstek ministra zahraniční M. Smolek předal ruskému velvyslanci A. Zmijevskému diplomatickou nótu požadující plnou náhradu škody způsobené výbuchem ve Vrběticích v roce 2014, které se odhadují na 650 milionů korun“.

„Obvykle se ti, kdo se chovají podobným způsobem, bez soudu a důkazů, ale za pomoci výhrůžek a urážek požadují peníze, jsou nazýváni vyděrači“, reagovala na českou žádost mluvčí ruské diplomacie M. Zacharovová.

Zamysleme se nad následující otázkou: Proč a z jakých pohnutek česká vláda zabředává stále hlouběji do ostudné aféry, ve které nemá v ruce absolutně žádný trumf, protože kdyby ho měla, usilovala by už dávno o soudní projednání předmětné věci, což zatvrzele nečiní (a dobře ví proč), a soudnímu projednání by se nebránila argumenty o choulostivých a citlivých informacích tajných služeb, které se prý v zájmu národní bezpečnosti k soudu dostat nesmí. Což zní asi tak přesvědčivě, jako tvrzení cizoložníka, že se v loži podváděného manžela rozvaluje proto, že zde právě čeká na vlak. Nu a protože je zde nebezpečí, že oficiální mlčení o vrbětické kauze z minulých několika týdnů by si veřejnost mohla vysvětlit jako uznání jejího totálního krachu, rozhodli strůjci kauzy, a to ať už z Prahy či Langley, takto: kauzu je třeba znovu rozdmychat. A to tak, že česká vláda požádá Rusko o náhradu škody. A to i když si bude samozřejmě dobře vědoma, na jakou odpověď její žádost narazí.

Což se stalo a i dál se bude dít podobné: Dál a vesele se bude v naší zahraniční politice flikovat, dál se v ní bude lhát, zakrývat, přizbůsobovat se těm nad námi, a jen čest, poctivost a pravda zůstanou i propříště vyhnána daleko za česká humna.