Mučení proniklo do soudní síně

Poprvé v dějinách USA federální soudce povolil minulý týden vládě, aby uznala jako důkaz během trestního řízení ve veřejné soudní síni slova obžalovaného, která byla získána mučením.

Výsledky mučení - což je jakékoli kruté, ponižující nebo záměrně bolestivé či dezorientující zacházení, kterému je vystavena osoba v zajetí, s cílem přimět ji k poddajnosti nebo aby vyhověla přání mučitele - nejsou povoleny u žádného soudu ve Spojených státech, a pobídky k nim jsou trestné.

Uveďme si, co se stalo:

Abd Al-Rahím Al-Našírí, méně významný bývalý člen Tálibánu, je spolu s dalšími obviněn ze zosnování sebevražedného bombového útoku na americkou vojenskou loď USS Cole v říjnu 2000, při němž zahynulo 17 amerických námořníků. Od roku 2002 je v USA ve vazbě a od roku 2004 je na americké námořní základně v zátoce Guantánamo na Kubě. Když byl poprvé zajat, byl předán zpravodajské agentuře CIA k výslechu, nikoliv Ministerstvu spravedlnosti k trestnímu stíhání.

Praxe federální vlády bezprostředně po 11. září spočívá v tom, že když zajme v zahraničí kohokoli, o kom se domnívá, že od něj může získat informace o národní bezpečnosti, předá tuto osobu agentuře CIA k mučení - federálové tomu říkají „zesílený výslech“ - na „temném místě“ v cizí zemi, s kterou USA nemají smlouvu o vydání stíhané osoby.

Důvodem pro lokalizaci země, kde se provádí mučení, bylo chybné přesvědčení představitelů Ministerstva spravedlnosti a CIA, že mučení prováděné nebo tolerované americkými zaměstnanci není stíhatelné, pokud k němu dochází mimo území USA.

To nebylo ve Spojených státech nikdy uzákoněno, ale je to praxe Ministerstva spravedlnosti a CIA, že chrání své zaměstnance mlčenlivostí, když jsou přistiženi při mučení v cizí zemi.

Jelikož však mučená osoba nebo někdo spojený s tím, co mučená osoba vyzradila, mají být vyslýchány před federálním soudem, a jelikož žádný federální soud nemůže uznat důkazy proti obžalovanému, které byly získány na základě mučení, vymysleli federálové systém, jak to obejít.

Podle tohoto systému měly „bezúhonné týmy“ FBI vyslýchat mučenou osobu poté, co bylo ukončeno mučení, za použití obvyklých a zákonných technik výslechů. Tyto techniky se často ukázaly jako úspěšnější, než mučení CIA. Protože tyto techniky byly zákonné a vyslýchaná osoba byla poučena o svých právech a FBI s ní zacházela lidsky, byly získané informace použitelné u federálního soudu.

U soudu může obžalovaný vždy ukázat, že byl mučen, nikoliv však proto, aby získal sympatie poroty, ale proto, aby jeho právníci mohli před porotci prohlásit, že by neměli brát v úvahu jakékoli důkazy, které byly získány mučením, neboť je to protiústavní, nemorální, nezákonné a neamerické.

Al-Našírího právníci sdělili soudu a prokurátorům na Guantánamu, že mají v úmyslu dokázat porotě u soudu, že vláda má nesprávného člověka, a že americké vojenské složky již zabily skutečné spiklence. Aby tento argument federálové vyvrátili, sdělili soudu, že mají k dispozici výpověď, kterou Al-Našírí učinil během mučení, která může být pravděpodobně použita ke zpochybnění jeho obhajoby.

Kdyby se soudce u soudu v Guantánamu řídil zákonem - Ústavou, předpisy a procesními pravidly, které naprosto odmítají výsledky krutého a neobvykle drsného zacházení a šokujícího jednání - a také americkou historií, vyloučil by z procesu cokoli, co Al-Našírí řekl svým mučitelům, když mu zasunuli násadu od koštěte hluboko do konečníku.

Kdyby se soudce řídil zákonem a hodnotami USA, zamítl by případ proti Al-Našírímu, protože chování vlády otřásá svědomím. Kdyby se soudce řídil zákonem, nařídil by, aby se mučitelé dostavili do soudní síně a nechal by je na místě zatknout.

Soudce však v tomto případě nepostupoval podle amerických zákonů, odmítl americké hodnoty a veškerý smysl pro lidskou důstojnost, a povolil vládě předložit u soudu částečný přepis toho, co Al-Našírí údajně prohlásil během mučení. Tím také soudce porušil 230 let starý precedens. Také dodal soudní důvěryhodnost vládnímu barbarství a nihilismu v extrémní podobě, podle něhož jsou jednotlivé lidské bytosti podřízeny státu, a jelikož jejich práva pocházejí od státu, lidé a jejich práva existují tak, jak si přeje stát.

Vláda lže, podvádí, krade a zabíjí; napsala si takové zákony, které jí umožňují tohle provádět, a právní postihy proti tomu jsou téměř nemožné.

Avšak nic z toho, co vláda dělá, není odpornější, než mučení.

Mučení je konečným triumfem státu nad člověkem a největší degradací osobnosti. Je to naprosté odmítnutí hodnot Deklarace nezávislosti a Ústavy. A ony nefungují.

Dějiny mučení jsou dějinami obětí, zcela odtržených od reality nesmírným strachem, nesnesitelnou bolestí a ochotou říci cokoli, co mučitelé požadují, výměnou za ukončení bolesti. Jinak řečeno, výsledky mučení jsou odtrženy od pravdy. Coby pravdu vytvářející mechanismus je mučení prohra a selhání.

Al-Našírího čeká ještě mnoho odvolání, než proběhne řízení před porotou; a mučení - s veškerým utrpením obětí a pachatelů - je součástí historie jeho případu. Věřím, že v odvolacím procesu zvítězí zdravější rozum soudců, a že toto otřesné precedentní a zrůdné rozhodnutí bude brzy zrušeno. Ale škoda již byla napáchána.

Vláda Spojených států se podílí na mučení a bude v něm pokračovat, dokud nebudou mučitelé potrestáni. A státní zástupci, pro které mučitelé pracují, se jednoho dne znovu pokusí v americké soudní síni legitimizovat výsledky svého barbarského jednání.

Kdy vláda přestane používat mučení? Koho bude mučit příště? Proč přísahá, že bude dodržovat Ústavu, když ji smete ze stolu?