Náhradní doprava

Při svém posledním pobytu v Praze jsem krátkou dobu pobýval v Holešovicích u Výstaviště. Jedno prosluněné a teplé odpoledne jsem se vracel z centra. Slunce zapadalo a vzduch, ačkoliv stále vlahý a příjemný, se začal ochlazovat. Metrem na stanici Nádraží Holešovice a jednu zastávku kteroukoliv tramvají směr Výstaviště to normálně trvá dvacet minut.

Dojeli jsme na stanici Florenc. Odsud jsou už jen dvě zastávky na konečnou k nádraží v Holešovicích. Tentokrát metro dále nejelo. "Výluka, použijte náhradní autobusovou dopravu," dozvěděli jsme se z rozhlasu.

Všichni ven. Nepřehlédnutelné nápisy nás na nástupišti informovaly, že do stanice Nádraží Holešovice nutno použít autobusů označených písmeny A-X. Jak to mají dobře organizováno, napadlo mě. Dvě zbývající zastávky k holešovickému nádraží jsem nevnímal jako problém. Vyšel jsem před budovu. Cestou jsem zahlédl ještě několik nápisů informujících o náhradní dopravě. Dobře, ale kde ty autobusy jsou? Nikde žádná šipka nebo naznačený směr. Spolucestující se někam vytratili, aniž bych si všiml kam. Obešel jsem budovy, došel až k autobusovému nádraží. Znovu jsem obešel komplex budov. Nikde nic.

Na protější straně silnice stálo vozidlo dopravních dispečerů. "Kde tady stojí autobusy pro náhradní dopravu do stanice Nádraží Holešovice, prosím?", obrátil jsem se na muže v uniformě. "Tady," ukázal zpět na místo, odkud jsem vyšel. Byly tam autobusové zastávky městské dopravy. Teprve teď jsem si všiml, že některé tam stojící autobusy mají za předními skly kromě čísla své linky také malé ceduličky A-X. Poněkud mě zmátlo, že autobusy nesly čísla normálních linek. Očekával jsem - jak je např. v Kanadě běžné - autobusy určené jen k dopravě mezi výlukou. Poděkoval jsem a nastoupil do jednoho z nich. Myslím, že měl číslo 112. Dvě zastávky, pár kilometrů, budu tam hned, myslel jsem si.

Autobus se rozjel. Čekal jsem, kdy uvidím známou budovu holešovického nádraží, nebo kdy ohlásí nádraží Holešovice. Minuly tři zastávky. Čtyři. Pět. Stále nic. Při sedmé nebo osmé zastávce jsme znejistěl. "Prosím vás, jede tenhle autobus na nádraží Holešovice?", obrátil jsme se na svou spolucestující. "Ano, jede, ale to je na opačnou stranu."

Krucipísek, nasedl jsem opačným směrem. Nevadí. Dojedu až na konečnou a zpátky. Nelze to minout.

Autobus se vyprazdňoval. Vyjeli jsme z Prahy, tedy určitě z jejího centra. Domy za okny byly stále menší, uličky užší. Nakonec skončily i ty a my vjeli do krajiny. Autobus teď sledoval serpentiny silnice a prudce stoupal a klesal. Kolem se v houstnoucí tmě míhalo něco jako les. Zůstal jsem v autobuse jediný cestující.

Konečně autobus zastavil na plácku. "Konečná, vystupovat," ozval se palubní rozhlas. Došel jsem až ke kukáni řidiče. "Prosím vás, já jsem chtěl na nádraží Holešovice a vy jste mě dovezli až sem," vyčítavě jsem se obrátil na řidiče, jako by za to mohl on. "Nooo, to je na druhou stranu," odpověděl. "Dobře, kdy pojedete zpátky?" "Za pětadvacet minut." Řidič si rozložil před sebe noviny. Byl to poslední autobus a on viditelně nespěchal. "Můžu počkat v autobuse?" "Ne, musíte si vystoupit."

Vystoupil jsme. Byla už tma a citelně se ochladilo. Byl jsem před nějakým psím útulkem, myslím, že to bylo v Troji, kolem nebyla živá duše. Podupával jsem na zastávce a snažil se zahřát tím, že jsem kouřil. Konečně řidič složil noviny, protáhl se, obešel autobus, po dalších pěti minutách se autobus rozjel a zastavil přede mnou. Dalších padesát minut na cestu zpátky. Předpokládal jsem, že dojedeme na Florenc a budeme pokračovat dále, ale na Florenci autobus svou jízdu končil!

Po dvou hodinách jsem se tedy ocitl na místě, ze kterého jsem vyjel. Opět mě vítaly zřetelné tabule s informací o náhradní dopravě autobusy A-X. Začínalo to vypadat na frašku. Vzdálenost dvou kilometrů mezi Florenci a nádražím Holešovice se zdála být nepřekonatelnou.

Po mnoha dotazech jsem znovu nastoupil do dalšího autobusu označeného A-X. "Jede tenhle autobus k nádraží Holešovice?" Nikdo nevěděl jistě. Jedna paní souhlasila, že jede kolem nádraží. Vystoupit mám prý na třetí zastávce. Poděkoval jsem. Vystoupil na třetí zastávce. Místo, kde jsem se ocitl, ničím nepřipomínalo nádraží Holešovice.

Další vyptávání. Začalo být těžké najít někoho, koho se dalo zeptat, cestujících ubylo. Nádraží je prý jen kousek odsud. "Kterým směrem?" "Dejte se tady tou cestou," ukázal mi někdo směrem k dálnici. Skupinka přiopilých mladíků, jaké bych se normálně vyhnul, právě podlézala svodidla a přebíhala dvouproudou dálnici. "Tam?", nevěřil jsem vlastním očím. "No ano, tam," řekli mi. "Sledujte je."

Vydal jsem se za nimi. Podlezl svodidla, přeběhl cestu, po které ve dvou pruzích v každém směru fičela auta stovkou (naštěstí byla pokročilá hodina a provoz byl poměrně mírný), znovu podlezl svodidla na druhé straně, objevilo se nějaké neosvětlené rozbahněné hřiště či rumiště - v té tmě to nebylo možno poznat. Prošel jsem zabahněným terénem a po dalších asi dvou až třístech metrech se konečně objevila známá budova holešovického nádraží.

Mohu hovořit o štěstí, že jsem s sebou neměl zavazadla, nedej bože kufr nebo kočárek s nemluvnětem. Mohu hovořit o štěstí, že jsem fyzicky celkem fit. Opravdu si nedovedu představit jak bych jako invalida s berlemi nebo obtížen zavazadly překračoval svodidla a bahnil se staveništěm.

Domů jsme dorazil po více jak třech hodinách. Byla hluboká noc a já byl promrzlý a hladový a naštvaný. Ale kromě zloby na svou hloupost a nezkušenost jsem pocítil také něco jako obdiv. Obdiv k Pražanům, kteří v této džungli pražské hromadné dopravy nejen žijí, ale dokáží se v ní pohybovat s graciéznosti a efektivně. Kteří dokáží odhadnout, kde stojí náhradní autobusy, dokáží nastoupit ve správném směru a vystoupit, když je jejich cíl blízko. A kteří jsou fyzicky natolik zdatní, že podlézání svodidel a přebíhání dálnice považují za normální cestu ke svému cíli. Jsem už asi příliš rozmazlen pohodlím a jednoduchým myšlením na Západě. Když u nás nasadí náhradní dopravu, tak si je člověk jist, že ty náhradní autobusy nemůže minout, a že jej dopraví přesně tam, kam by jej dopravila původní linka, a nejen kolem. Inu jsme změkčilí.

V žádném případě nechápejte tento text jako stížnost. Cesta odněkud někam v Praze je dobrodružstvím a já nelituji jediné minuty, které jsem tam strávil.