Kdo určuje americkou zahraniční politiku?

Před nějakým časem napsal deník The New York Times o tom, že bývalý americký ministr zahraničí John Kerry poskytoval Íránu informace o provádění tajných operací Izraelem proti zájmům Teheránu v Sýrii. Kerry obvinění odmítl, avšak tento materiál přináší celou řadu otázek. Konkrétně se zde v docela jiném světle ukazují vztahy v rámci trojúhelníku Amerika – Izrael – Írán. Avšak hlavní účel tohoto úniku může souviset s odporem uvnitř současné kanceláře amerického prezidenta pokud jde o kurs americké zahraniční politiky.

Tento příběh začíná pravděpodobně na začátku dubna tohoto roku v Indii, kde se Bidenův zvláštní vyslanec pro ekologii Kerry setkal a jednal s ruským ministrem zahraničních věcí Sergejem Lavrovem. Jednání údajně nebyla v plánu a projednávaly se pouze otázky klimatu. Jednomu i druhému se však dá jen těžko věřit. Potom Joe Biden telefonoval Vladimíru Putinovi. Do té chvíle se americký prezident o svém ruském kolegovi nevyjadřoval nejlépe a zdálo se, že vztahy obou zemí „prolomily dno“. A najednou telefonát s návrhem na společnou schůzku a prodiskutování celé řady aktuálních problémů.

Vzniká podezření, že telefonní rozhovor dvou prezidentů „prolomil“ právě Kerry, který obvykle hájil konstruktivní dialog v mezinárodních vztazích, a kterému se často dařilo s tím samým Lavrovem nacházet společnou řeč (například v tématu o Sýrii). Tato jednání byla ale často následně zmařena (možná díky působení sil, které nebyly zainteresované v kompromisním rozvoji událostí).

Je zajímavé, že prakticky okamžitě po Bidenově telefonátu Putinovi uvalily USA sankce na ruský státní dluh. A posléze se objevila výše uvedená publikace deníku The New York Times, což společně s ostatními skutečnostmi vypadá na něčí úsilí omezit Kerryho zahraničněpolitický zápal, aby se staral o klimatické problémy a nestrkal nos, kam nemá. A celkově se zdá, že zatímco se jedni členi americké kanceláře pokouší „vyhlazovat rohy“ ve vztazích s Ruskem, druzí hrají hru s nulovým součtem (pozn. překl.: termín v teorii her, tzv. antagonistická hra, co jeden hráč získá, druhý ztrácí, proto spolupráce v těchto konfliktech nemá smysl, např. kámen, nůžky, papír).

Samozřejmě existuje varianta, že schéma „vrah“ – telefon – sankce představuje klasickou politiku „cukru a biče“, ale další okolnosti přeci jen ukazují na možné rozepře uvnitř Bidenova týmu v otázkách mezinárodní politiky.

Tak byl na začátku března na webových stránkách Atlantické rady (Atlantic Council), která má blízko Demokratické straně, zveřejněn článek „Kontrola reálného stavu věcí č. 4: v případě Ruska je třeba zaměřit se na zájmy a nikoliv na lidská práva“. V článku autoři píší, že při realizaci amerických zájmů v dialogu s Moskvou by lépe pomohly nikoliv cennosti, ale racionální přístup. Zde také velký počet spolupracovníků a partnerů Atlantické rady veřejně (!) útočí s kritikou na publikaci jako na nesprávnou.

Tak se rýsuje zajímavý obraz. Zdálo se, že chaos v americké zahraniční politice patřil jen do Trumpovy epochy a nyní se s příchodem Bidena politika stává srozumitelnou a logickou. Ukazuje se však opět, že „přátelé se neshodnou“. Možná to souvisí s tím, že současný pán Bílého domu čistě fyzicky nezvládne udržet pod kontrolou všechny záležitosti a více, než předchozí prezidenti, je závislý na svém okolí, které jak se zdá není kolektivem lidí se zcela totožným myšlením. Kolem Bidena dochází k mocenskému boji. Zbývá jen zjistit, kdo vede jakou linii.

Kdo teď v USA patří mezi klíčové zahraničněpolitické osobnosti? Jsou to ministr zahraničí Antony Blinken, poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan a šéf CIA William Burns (no a někde poblíž John Kerry). A tady je opět zajímavý obrázek. Když si o těchto lidech přečteme v tisku, nemůžeme žádným způsobem říci, že jsou to otevření přívrženci války (rus. ястребы – čes. jestřábi).

Například ti, kteří pracovali s Burnsem na Ministerstvu zahraničí, říkají, že se vyznačuje zdrženlivostí a schopností hrát v týmu. Mnozí si všímají jeho schopnosti zůstat neviditelným a rozplynout se v okolní realitě. Blinkena a Sullivana považují za přátele se stejnými názory, kteří se nepodobají Hillary Clintonové nebo Johnu Boltonovi.

Jinými slovy, všechny tyto osoby, včetně Kerryho jsou kolektivním Barackem Obamou, který, například, přistoupil k dohodě o syrských chemických zbraních pro odvrácení americké vojenské operace proti Sýrii. Tehdy vyvstala otázka: kdo tedy zostřuje zahraniční politiku USA po Donaldu Trumpovi?

Je to snad viceprezidentka Kamala Harrisová, která, jak tvrdí média, často jedná se zahraničními lídry místo Bidena? A znovu jako by mimo. Jak říkají experti, mezinárodní vztahy nejsou její cestou z pohledu znalostí a touhy vyniknout.

V tom případě se nabízí závěr: celá Bidenova kancelář je jen fasádou, vývěskou, která nevysvětluje a sotva odráží něčí skryté plány. A v hloubi, například, Ministerstva zahraničí se skrývají takoví skuteční jestřábi, jako Victoria Nulandová, která je tam nejspíš jako „pozorovatelka“ z „deep state“ a možná hraje v zahraniční politice USA mnohem významnější roli než je její oficiální funkce. A kolik je takových Nulandových v Bílém domě, Pentagonu, CIA...

Obecně je třeba říct, že za Bidena se měl ve vší kráse projevit americký globalistický imperialismus, který se snažil potlačovat Trump. Ale s podivem se zatím projevuje hlavně slovně a ve skutečnosti se Amerika chová dostatečně zdrženlivě. Možná proto, že všechno se ještě seznamuje se situací v různých směrech a připravuje se k útokům.

A nejzajímavější je to, že v zahraniční politice USA se drží vzdorování pragmatiků a jestřábů, jehož vážnost potvrzují sledované události. Dokonce není jasné, kdo dnes celkově určuje mezinárodní kurs USA posazením Bidena a jeho týmu do Bílého domu.

To znamená, že nás čeká ještě mnoho překvapení.