Příběh dvou botanik

Rostliny potřebovaly ke svému modelování 3,8 miliardy let evoluce, výsledkem je neuvěřitelně bohatá diversita. Rostliny umožňují udržet na planetě život a jsou odolné téměř vůči každému ohrožení - s výjimkou lidské ničivosti. Z botaniky vychází Mendelova a Lamarckova genetika, osvětlující zákonitosti křížení rostlin, které utvářelo zemědělství desetitisíce let.

Poslední dobou vzniká ve jménu nasycení stále rostoucí lidské populace jiný druh botaniky. Podle kartézské tradice redukce komplexního celku na jednoduché části usiluje o změnu izolovaných genů, přičemž nebere na vědomí ekosystém jako vyvážený celek, ve kterém na sebe působí a vzájemně se ovlivňují a doplňují jednotlivé části. Snaží se nahradit moudrost přírody lidským důmyslem. Nezachází s přírodou jako s modelem a učitelem, ale jako s množinou limitů, které překročíme, budou-li nám nepohodlné; nehodlá přírodu studovat, chce ji restrukturalizovat.

Nová botanika si dala za cíl vývoj rostliny, která bude ekonomickým, nikoliv evolučním úspěchem: nemají přežít ty nejživotaschopnější rostliny, ale ty nejtlustší, vysoce ziskové, oplývající volně sprášenymi semeny. Nové plodiny byly vytvořeny nikoliv proto, že jsou produktivní, ale proto, že jsou patentovatelné. Jejich ekonomická hodnota není orientována snahou pomoci farmářům nasytit sebe, ale snahou nasytit co největší množství dobytka pro již nyní přesycené bohaté. Největší obavy vyvolává to, že se urychluje transformace genetiky rostlin: od měřitelného tempa biologické evoluce až k takové rychlosti, která umožňuje zahrnout výsledky do finanční zprávy vydané v příštím čtvrtletí. Takový kvap vylučuje možnost předvídat a předcházet: Nechtěné následky se objeví až později, kdy už to nebude možno napravit, protože nové formy života nelze stáhnout z přírody jako z regálu obchodu.

V přírodě jsou všechny experimenty rigorózně testovány dlouhým věkem. Jednotlivé mutace vstupují na vlastní riziko do kontaktu s nic neodpouštějícím ekosystémem, který testuje jejich povahu. Vše, co dnes žije, žije jen proto, že to fungovalo. Jedině úspěch vedl k potomkům. Ale v novém báječném světě tvůrců jsou organizmy zběžně otestovány v laboratořích a na laboratorním pozemku a ihned chrleny masovou produkcí do celého světa. USDA už schválilo 50 geneticky modifikovaných plodin pro neomezenou produkci (článek byl psán v roce 2000, dnes jsou to už tisíce - pozn. vydavatele). Američtí výzkumníci otestovali už 4500 dalších plodin. Přibližně polovina světové produkce soji a třetina kukuřice nyní obsahuje geny jiných životních forem (znovu opakuji, toto byla situace před čtyřmi roky. Dnes je poměr mnohem horší - pozn. vydavatele) Pravděpodobně jste nedávno nějakou GM potravinu jedli - aniž byste to věděli. Oficiální stanovisko je to, že tyto plodiny jsou dostatečně jiné k tomu, aby byly patentovány, ale dostatečně stejné, aby se z nich dalo vyrobit jídlo. Požadavek Evropy označovat GM plodiny, aby si lidé mohli vybrat, co chtějí jíst, je vysvětlován jako iracionální bariéra volnému trhu.

Tradiční agronomie přenáší geny mezi takovými rostlinami, u nichž existuje dostatečná příbuznost ke křížení. V nové botanice dochází k přenosu mezi organismy, které by se přirozeně nikdy nemohly spojit. Gen proti zmrazení u ryb se stal součástí jahod. Taková záplata provedena lidmi, kteří se většinou neobtěžují studovat evoluci v biologii a ekologii, používá techniku genetického inženýrství - což je pojem nepřesný hned dvakrát. Za prvé přenášení genů není genetika. A za druhé "inženýrství" implicitně předpokládá znalost základních mechanismů, které spojují akce reakce. Ale dnes nikdo neví, na jakém principu geny reagují vzájemně mezi sebou a mezi prostředím. Také nikdo nezná čím vyjadřují své vlastnosti. Transgenová manipulace vkládá gen naslepo do náhodného místa ve struktuře DNA a pak sleduje, co z toho bude. To není žádné inženýrství. To je industrializace života lidmi, kteří mají jen velmi omezené znalosti o tom, jak je to uvnitř zařízeno.

A výsledky vzbuzují větší obavy, než při čistě mechanické opravě stroje, kterému opravář (inženýr) nerozumí. Důvodem je to, že na rozdíl od mrtvého stroje, se geneticky modifikované organizmy množí, geny se šíří a chyby začnou doslova žít vlastním životem. Geny vyvolávající odolnost vůči herbicidům mohou uniknout a vytvořit "super-plevel". Geny proti hmyzu mohou zabíjet i mimo původně cílený hmyz. K oběma těmto problémům už došlo, jejich ekologický dopad dosud neznáme. V řadě mnoha nedávných nepříjemných překvapení bylo také zjištění, že modifikované geny mají - zdá se - mimořádnou schopnost šířit se na další organizmy. Vítr může zavát pyl obsahující uměle vytvořený gen dále než na míli a není vyloučen vznik hybridu běžné užitkové rostliny a zcela nepříbuzného plevele. Rozdělený gen Bt proti insekticidům, vložený do kukuřice, neplánovaně zabijí larvy motýla Monarcha stěhovavého (Danaus plexippus), a na rozdíl od přírodních genů má tento umělý nepříjemnou vlastnost vázat se na půdu. Navíc se zdá, že schopnost modifikované kukuřice vzdorovat hmyzu převážila a je nyní dominantní, takže chystaná nová genová modifikace, mající za cíl zvrátit tyto úpravy a učinit kukuřici znovu pro hmyz nejedovatou, nemusí fungovat.

Mohlo by to být mnohem horší. Zdá se, že příroda rozdělila rostliny a živočichy na druhy proto, aby udržela patogeny na řetězu, kde se musely chovat slušně (např. se musely "naučit", že zabít svého hostitele je špatnou strategií). Transgenické manipulace mohou tyto přirozené bariéry zrušit a vypustit patologické geny do prostředí, kde je nic nezastaví. Jen jednou jsme úmyslně uvolnili patologický gen - bylo to v případě viru černých neštovic. A ukázalo se, že je neobyčejně těžké později se takového genu zbavit.

Evoluce je fundamentální proces a musí projít všemi stadiemi vývoje až po nano-ekosystém genomu. Je nemoudré předpokládat, jak se obecně domnívají genetičtí inženýři, že 90 % genomu je jen jakousi vatou, která nemá žádný smysl, jen proto, že nerozumíme jejím funkcím. Ten mystický obsah bez ladu a skladu, pozůstatek starobylých funkcí je něco, co má vliv na to, jak se geny projevují. Je to genetická verze diversity biosystému, který se ve větším měřítku projevuje vnitřní pevností a pružností.

Transgenické mutace vyvolávají z historie jinou paralelu - podobně problematický vynález. Totiž štěpení atomu. V obou případech se naše technické schopnosti vyvíjely rychleji než sociální; zručnost byla rychlejší než moudrost. V obou případech jsme zapomněli na základní věci. Odborníci v určitém oboru mají tendenci podcenit důležitost věcí v jiném oboru. V obou případech jsme zašli příliš daleko, příliš rychle a příliš nekriticky.

Naše klíčové rozhodnutí nespočívá v nutnosti rozhodnout se mezi dvěma stejně velkými zly - nukleární energií nebo zmrznutí kdesi potmě, genetické obilniny nebo smrt hladem. Řešení existuje, ale musíme ho hledat vně ortodoxního způsobu myšlení. Co se potravin týče, nejlépe by bylo provozovat zemědělství pod dohledem biologicky vzdělaných odborníků, a způsobem, při kterém se nezachází s půdou jako s onucí, a následné spravedlivé rozdělování potravin. Ale většinou to bývá tak, že rozumné řešení se objeví a je použito včas jedině tehdy, podaří-li se najít rovnováhu mezi uměním odpovědného obchodu a moudrostí demokracie. Botanikové mají profesionální povinnost pomoci nám pochopit nejdůležitější rozdíly mezi biologii a biotechnologii. Tedy rozdíly mezi jejich tradiční vědou a vědecky nezralým, komerčně ďábelským podnikem, který je o miliardy let mladší než to, co se usiluje nahradit.

Článek A Tale of Two Botanies vyšel 8.4.2000 na serveru Wired.com. Domnívám se, že ačkoliv je stár už čtyři roky, neztratil nic na své aktuálnosti.