Nebuďme hejlové

Největší světová hospodářská krize stojí ve dveřích. Nenechte si namluvit, nám ji nadělil Covid, neboť naši vládci na ni zadělávali celé desetiletí. Výsledkem je, že svět se topí v dluzích. Na našem společném futru máme napsáno mínus 255 bilionů dolarů. Žijeme si nad poměry a utrácíme téměř třikrát víc než stačíme vytvořit. PROČ?

Inu, hlavně zásluhou lichvářské štědrosti bank, která vyvěrá z nepsaného zákona globálního super-kapitalismu, že úvěr musí růst, nebo systém zahyne. Tempo růstu může klesat nebo stoupat, ale přítok peněz musí pokračovat až na věky. A to navzdory zkušenosti, že každá pijatika musí jednou skončit a ráno se probudíme s těžkou kocovinou. Ta bude tentokrát mnohem bolestnější nežli jsme měli z krize levných realitních úvěrů v roku 2008, co nás přišla na bratru počítáno deset bilionů dolarů. Podle předběžných odhadů krize roku 2021 bude stát dvojnásobek, když všechno dobře dopadne.

První věc, kterou si musíme uvědomit je, že uznávaní vůdci společnosti jako jsou slavní lidé, ekonomové, vědci a politici jsou v drtivé většině loutky---když nemluví a nejednají v souladu s cíli skutečných vládců, zmizí z radaru a jsou nahrazeni poslušnými trubadúry. OK, kdo tedy má v rukách otěže? Ten, kdo má moc vytvořit neomezené množství bohatství pro sebe a pro svoje společníky pouhým poklepáním na klávesnice počítačů—americká Federální banka spolu s jí podřízenými centrálními bankami.

Anonymní banksteři tvoří hnací sílu, která nás žene do globální totalitární společnosti.

Mervyn King, bývalý guvernér Bank of England, vysvětluje tento postup –a jeho nebezpečí- v knize Alchymie peněz (The Alchemy of Money, 2016). „Během dvacátého století vlády dovolily tvorbu peněz jako vedlejší produkt vydávání úvěrů, napsal. „Většinu peněžních zdrojů dnes vytvářejí soukromé instituce- banky. To je Achillova pata v řízení financí v naší společnosti.“

„Neexistuje žádný způsob, jak se vyhnout zhroucení hospodářského růstu způsobeného rozšiřováním úvěru,“ varoval známý rakouský ekonom Ludwig Von Mises. „Jedinou alternativou je volba mezi časnější krizí následkem dobrovolného přerušení přísunu úvěru, anebo pozdější krizí a naprostého zhroucení peněžního systému.“

Svět je postavený na hlavu: ekonomika klesá, protože vězí v dluhové pasti a táhnou ji ke dnu splátky úroků, avšak banksteři jí předepisují stále víc úvěru! Přetlak peněz vytvořených ze vzduchu sílí. Světový finanční systém připomíná náklaďák s nitroglycerinem na silnici plné lavorů. Nevyhnutelně o nějaký drncne. Auto veze třaskavinu v lahvích a ke katastrofě postačí, když se při nárazu rozbije jen jedna. Podobně se může složit zas jen jedna banka jako Lehman Brothers neblahé paměti, nebo bouchne dluh na automobilovém trhu, či zbankrotuje velký nadnárodní koncern a jsme zas na hrnci. Každý den můžeme číst ve Financial Times a Wall Street Journal předpovědi neodvratného finančního karambolu.

Krach jedné velké banky může přivodit dominový pád systému - odborný tisk pak napíše, že jsme vstoupili do období ničení bohatství. Tuto špinavou práci odjakživa vykonávají dvě služky-- deflace a inflace. Obě už stojí v předsíni a čekají, které z nich bude svěřen úklid. Pro nás ale to bude prašť jako uhoď.

Deflace snižuje ceny a zvyšuje skutečnou hodnotu dluhu, poptávka padá, což vede k dalšímu snižování cen a růstu dluhové zátěže. Zkrátka, jak zpívali Voskovec a Werich v letech třicátých minulého století , „všude plno zboží a nikde žádní kupci.“

O inflaci by V+W zpívali „všude plno kupců a nikde žádný zboží.“ Dnes ekonomové usuzují, že se pustí do gruntování právě ona. Páni grandi si budou zapalovat doutníky tisícovými bankovkami, protože si za ně nic nekoupí. A my jakbysmet.

Vítězové a poražení vždy byli určeni předem, tak to na světě chodí. Ledaže by nám konečně došla trpělivost a my bouchneme do stolu a vzkřikneme hromovým hlasem BASTA! Tahle legrace trvala už dost dlouho, už jsme na ní dost zaplatili, je čas s ní skoncovat. Je čas zespolečnit všechny soukromé banky jako to například udělali Švýcaři. Jejich Národní banka je akciová společnost, ve které 55% akcií je v držení veřejných institucí, kantonů a jejich bank. Zbytek je obchodován na veřejných trzích, ale samotný švýcarský stát nevlastní žádný podíl. Například my v ženevském kantonu jsme loni dostali z dividend tři miliardy franků , ale pamatuji tučnější léta. Je pravda, že zespolečnění nevyřeší kořenné problémy současného řádu, jež postihují také bankovnictví-- chamtivost a honba za ziskem; ale aspoň ty lichvářské peníze zůstanou zde doma a můžeme doufat, že něco z nich bude rozhozeno jako hnojivo na zdejším úhoru.

Každá krize otvírá příležitost, kterou je třeba uchopit za pačesy. Finanční tsunami, které přichází, smete stávající struktury. Neopakujme chybu z roku 2008, abychom je za naše peníze postavili zase znovu a pak se, po kolikáté už, opakovala stará historie se špatným koncem.

Teď je čas o tom přemýšlet, aby nás peněžní krach nezaskočil. Když dopustíme, abychom opět nastrkali miliardy dolarů do bank, které budou patřit cizincům, jsme tuplovaní hejlové a není nám pomoci. Vím, že teď se mnohý čtenář chytí za hlavu, že buntuji lidi do předem ztraceného boje… ten pocit nemohoucnosti mám také… připadá mi, že ležím na železniční trati s hlavou na kolejnici, v uších mi duní kola rychlíku, který se nezadržitelně blíží, dzum, drum, bum, brum je stále silnější a silnější, snažím se odplížit z trati, jenže jsem od pasu dolů zcela ochrnutý, napínám svaly na pažích až mi praští, zatím nehty do pražce, prsty mám do krve rozdřené, sunu se milimetr za milimetrem, centimetr za centimetrem… Jsou nás miliony a přitom každý z nás je sám voják v poli…v tom tkví kořeny naší vzteklé a prokleté bezmocnosti. Být bezmocný je jako být paralyzovaný. Léčba vyžaduje monumentální úsilí vstát a začít něco dělat…je to zatraceně těžké, ale bytostně nezbytné, neboť co když bezmocnost neexistuje? Co když je to jiné slovo pro odevzdanost, která z nás činí snadnou kořist pro novodobé otrokáře?

Začít něco dělat mohou všichni, kdo svěřili své úspory  bance, která v době finančním krachu je může použít na svoji záchranu. Proto bychom měli udělat malá domu. Je to sice jen gesto, ale jedno k druhému, gesta jsou jako sněhová koule, která vyvolá lavinu. Ne že by se tím banky položily, ale už by na nás neměly mít tak velké drápky, aby nám ukládaly negativní úroky, přehnaně účtovaly každou operaci a vedly na nás rejstříky jako na nějaké kriminálníky. Kdo neví, jak jinak zabezpečit úspory dobře udělá, když za ně koupí byt, cihlu zlata, či pár diamantů, bitcoinů, anebo pozemek.

Středověký francouzský básník a buřič Francois Villon napsal slavné dvojverší:

Kam se podějí prachy, které vyděláš?
Do putyk a ženským.

Pochopit, že i tohle je lepší než strkat peníze banksterům není žádná raketová věda.