Turecko podněcuje ázerbájdžánsko-arménský konflikt vysláním teroristů ze Sýrie

Tisíce militantů ze syrské provincie Idlíb, podporovaných Tureckem, byly naverbovány jako žoldáci, aby podpořily Ázerbájdžán v konfliktu s Arménií.

Několik zpráv naznačuje, že syrští bojovníci byli do Ázerbájdžánu vysláni ještě před tím, než vypukly poslední projevy nepřátelství vůči Arménii ohledně sporného území Náhorního Karabachu.

Ázerbájdžán a Arménie se navzájem obviňují z propuknutí násilí, které má podle nepotvrzených zpráv na svědomí stovky obětí za pouhých pár posledních dnů - takže jde o nejhorší propuknutí smrtících rozbrojů od doby, kdy obě země ukončily v roce 1994 pohraniční válku.

Nicméně zřejmé nasazení Tureckem podporovaných žoldáků, kteří byli přemístěni ze Sýrie do Ázerbájdžánu ještě před víkendovými rozbroji, jasně naznačuje určitou úroveň plánování mezi Ankarou a jejími ázerbájdžánskými spojenci - s cílem vyprovokovat nejnovější řadu násilí.

Kromě toho turecké ministerstvo obrany přiznalo rozmístění řádných ozbrojených sil a provádění válečných manévrů v Ázerbájdžánu během několika posledních měsíců, které proběhlo po mírném, ale smrtícím střetu s arménskou armádou v polovině července.

Tyto vedlejší události opět poukazují na záměrné rozhodnutí Ázerbájdžánu a Turecka vystupňovat dlouhodobý územní spor s Arménií. Turecko sdílí staré kulturní vazby s Ázerbájdžánem. Čelní představitele v Ankaře a Baku spojuje sjednocující slogan „dva státy, jeden národ“.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan v tomto týdnu umocnil rozhořčení Azerbájdžánu kvůli Náhornímu Karabachu a slíbil, že vojensky podpoří „ázerbájdžánské bratry“ proti „kruté invazi“ ze strany Arménie. Erdoganova šovinistická rétorika jen podněcuje náhlou vlnu násilí, které by mohlo přerůst do větší války.

Rusko má tradičně silné vazby s Arménií a je vázáno společnou obrannou smlouvou k obraně této země. Pokud by se Turecko, člen NATO, mělo otevřeně zapojit do války na straně Ázerbájdžánu, mohlo by to vtáhnout do konfliktu Rusko a postupně i další členy vojenské aliance NATO.

Moskva společně s USA a dalšími mezinárodními mocnostmi naléhavě vybízí ke zdržení se dalších vojenských akcí a k návratu k dialogu, který by pomohl vyřešit spor o Náhorní Karabach. Tato enkláva je mezinárodně uznávána jako součást Ázerbájdžánu, ale je řízena etnickou arménskou správou za podpory Arménie, která zabrala území po válce v letech 1988-1994.

Pocity křivdy a rozhořčení sahají do doby první světové války a rozpadu Osmanské a carské říše. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a vzniku soupeřících územních nároků v oblasti jižního Kavkazu přišla další řada komplikací. Je zde ještě zlověstnější historické pozadí: Osmanské Turecko má na svědomí arménskou genocidu v letech 1915-16, kdy bylo zabito přes 1,5 milionu obyvatel. Manévry současného Turecka vrhají na Arménii zlověstný stín.

Je znepokojivé, že Turecko zřejmě přesunulo velké množství ozbrojenců ze Sýrie do Ázerbájdžánu. Vzhledem k tomu, že Tureckem podporovaní rebelové v Sýrii jsou převážně spojováni s teroristickými skupinami, jako je An-Nusrá a další přidružené organizace Al-Káidy, vyvstávají obavy, že konflikt s Arménií by mohl přerůst nejen do větších krvavých střetů, ale až do totální mezinárodní války.

Čelní představitelé Ázerbájdžánu v Baku popřeli tvrzení, že ze Sýrie byli vysláni žoldáci. A turecký ministr obrany Hulusi Akar učinil opačné prohlášení a obvinil Arménii z toho, že využívá žoldáky ze Sýrie. Pokud by však tvrzení tureckého ministra měla být řádně prozkoumána, neobstála by. Arménie je převážně křesťanská, zatímco Ázerbájdžán je hlavně muslimský. Bylo by tedy absurdní, kdyby zarytí džihádisté ze Sýrie měli jít bojovat za Arménii.

Kromě toho existují věrohodné zprávy o syrských ozbrojencích, kteří tvrdí, že je naverbovali turecké soukromé bezpečnostní firmy. Jeden z nich byl citován: „Jsou nás tisíce... jsme ochotni jít buď do Libye, nebo Ázerbájdžánu. Tady [v Idlíbu] už pro nás nic není.“

Dosavadní snahy Turecka tomu plně odpovídají. Bylo to Turecko, které zaplavilo Sýrii islamistickými teroristickými skupinami v neúspěšné tajné válce kvůli změně režimu v Damašku. Po tomto neúspěchu Ankara přesunula své zástupné ozbrojence do Libye, kde podporuje vládu v Tripolisu proti soupeřící frakci. Pro Turecko by bylo vyslání bojovníků do Ázerbájdžánu dokonce mnohem snadnější logistický úkol, a to vzhledem ke společným hranicím.

Pro prezidenta Erdogana je turecká podpora Ázerbájdžánu náhradou za jeho neoosmanské ambice posílit regionální vliv Ankary. Sýrie, Libye a nedávné napětí mezi Řeckem a Kyprem kvůli územním nárokům ve východním Středomoří - to vše zapadá do tohoto vzorce Erdoganova nacionalistického rozmachu.

Avšak jeho propastný neúspěch v Sýrii, způsobený zásahem Ruska, které podpořilo svého spojence v Damašku, může sultána Erdogana motivovat k pomstě proti Moskvě. Podněcování sektářské války v džihádistickém stylu na jižním Kavkaze na jižní hranici s Ruskem by byla odplata, hodná machiavelského tureckého lídra. Můžeme také spekulovat o tom, že síly NATO by si to vychutnaly, kdyby došlo k takovému ztížení situace pro Moskvu přímo na jejím prahu.