Bude Trump v galerce smrtičů nad zákonem?

Už dlouho je něco shnilého v Oslu, co páchne mrzkými polickými zájmy a čachry až do nebes. Je třeba vzít to „politikum,“ rozbít je na tisíce kousků a pohodit větru. Anebo zrušit Nobelovu cenu míru.

V prvním týdnu října se dozvíme, kdo v uplynulém roce nejvíce přispěl k upevnění míru ve světě, a tak spěchám se svojí troškou do mlýna, abych se vyslovil k návrhu položit vavřínový věnec na hlavu amerického prezidenta Donalda Trumpa. Chválit ho netřeba, hodnotit jeho šance rovněž ne; postačí, když se pro srovnání stručně zmíním o několika laureátech, ověnčených touto vrcholnou, leč rozporuplnou cenou a laskavý čtenář si jistě úsudek udělá sám.

Nobelovské rozpory lze vysledovat k samému jménu a pověsti Alfreda Nobela. Tento švédský vynálezce, který nestydatě zbohatl na výrobě dynamitu a jiných třaskavin, neměl ve své době nejlepší image, jak bychom dnes řekli. Je známo, že když jeho bratr zemřel, jeden francouzský list si ho spletl s Alfredem a uveřejnil na první straně nekrolog s titulkem „Obchodník se smrtí je mrtvý.“ Pod tím napsal, že Nobel „se obohatil vynalézáním způsobů, jakými lze zabít víc lidí než kdy předtím“.

Myšlenku financovat cenu míru mu našeptala sličná přítelkyně, pražská rodačka Bertha von Sutterová (1843-1914), zuřivá odpůrkyně války a zanícená podpůrkyně mírového hnutí. Mohlo k tomu dojít dejme tomu v secesním salonu v sídle pana Nobela v Oslo při odpoledním čaji.

„Afrede, všichni ti právem blahořečí, že jsi dal tolik peněz do fondu, který ponese tvé jméno na podporu vědních oborů a literatury. Jenže co bychom si nalhávali…taky čteš noviny, abys věděl, co lží o tobě píší…“

„Drahá přítelkyně,“ přeruší ji pan Nobel, „už jsme o tom mluvili, znáš můj názor…vynálezy samy o sobě nejsou dobré ani špatné, to lidé jim dají dobré nebo špatné použití.“

„Ach, ano, Alfrede, víš, že s tebou ve všem souhlasím a v tomto případě obzvlášť vášnivě. Ale lidi jsou lidi…Mám pro tebe nápad, spoj své jméno s něčím velice ušlechtilým, například s mírem…Co kdybys udělal zvláštní fond na podporu světového míru. Nobel za mír, nebo pro mír, to zní velice pěkně…“

A vida, cherchez la femme, říkají Francouzové a mají pravdu. Za každým velkým mužem je velká žena. Myšlenka vytvořit mezinárodní cenu pro obránce míru po zásluze patří Bertě Sofii Felicitě Sutterové, baronce z rodu Kinských z Čimic a Tetau v Rakousku-Uhersku, prezidentce Permanentního mezinárodního úřadu pro mír a autorce novely Die Waffen nieder! (Složte zbraně). Nobel byl muž, který umožnil, aby se tato myšlenka uskutečnila.

Podle poslední vůle Alberta Nobela cena za mír má být udělena „těm, kdo během předcházejícího roku co největším způsobem přispěli k blahu všeho lidstva.“ Konkrétněji, osobám, které pracovaly pro „bratrství mezi národy, pro zákaz nebo snížení ozbrojených sil, a pro konání a podporu mírových kongresů.“

Bystrému čtenáři jistě napadá, že poslání ceny míru je jako šité na baronku Sutterovou, takže ho nepřekvapí, že byla v roce 1905 první ženou, která jí po zásluze obdržela.

Nebudu unavovat výčtem laureátů—107 jednotlivců a 27 organizací--podíváme se na ledví těch, o kterých jsou, diplomaticky řečeno, jisté pochybnosti.

„Zabití jedno člověka je vražda. Zabití tisíců lidí je statistika.“

J.V. Stalin, dvakrát nominovaný na cenu míru.

Prvním politikem mezi laureáty byl v roce 1906 americký prezident Theodore Roosevelt, který sice vyjednal v roce 1905 konec války mezi Japonskem a Ruskem, ale rozhodně nebyl žádným apoštolem míru. Během Španělsko-americké války (1898) velel americké jízdní kavalérii na Kubě, která se nechvalně proslavila vyhlazováním každého, kdo jí přišel pod šavli. Jako prezident dělal vše, aby USA se vojensky prosadilo jako světová velmoc v Karibiku v době, kdy v Oslu přejímal Nobelovku za mír. Řada amerických novin to označila za „podivné“. New York Times po ceremonii v Oslu napsal, že „široký úsměv ozářil tvář světa, kdy byla udělována cena…největšímu válečníku Spojených států“.

Izraelští vůdci Menachen Begin, Isak Rabin a Šimon Peres dostali cenu míru v roce 1994 za údajné úsilí nastolit mír na Středním východě a části Sýrie, ačkoli opětovně porušovali příměří, aby zaútočili na své sousedy. V roce 1996 Peres dal rozkaz k operaci Hrozny hněvu, jejíž nejkrvavější kapitolou byl masakr v Qaně, kde bylo usmrceno 106 civilistů. Peres byl na zásah hrdý: „Vše bylo provedeno podle jasné logiky a odpovědným způsobem,“ prohlásil. Předtím v roce 1967 izraelské vojenské jednotky pod Rabinovým vedením zavraždili přibližně tisíc Egyptských válečných zajatců.

K všeobecnému i vlastnímu překvapení obdržel cenu za mír Barak Obama, když si odsloužil jen pár měsíců v Bílém domě.. Podstatná část odůvodnění je v budoucím čase. „Demokracie a lidská práva musí být posílena,“ napsali porotci, což naznačuje, že mu dávají cenu spíše za jeho sliby nežli činy. Ale Obama jejich očekáváni nesplnil: posílil americkou válečnou mašinerii, bombardoval sedm zemí současně a vysloužil si přezdívku „král smrtonosných dronů.“ Podle vládní statistiky devadesát procent zabitých tvořili bezbranní civilisté.

Hanbou do nebe volající laureát je Henry Kissinger, hlavní plánovač amerických vojenských tažení v jihovýchodní Asii v letech šedesátých a sedmdesátých. Dal také rozkaz k bombardování v Kambodži „všeho, co se hýbe a létá.“ Podporoval genocidu v indonéském Východním Timoru a potlačení hnutí za nezávislost v Bengladeši. Kissinger byl strůjcem útoků na Chile za vlády Salvatora Allende, které položily ekonomiku na lopatky, a podporoval fašistický puč, který zničil demokracii v tomto jihoamerickém národě.

Spolu s ním dostal cenu za ukončení války ve Vietnamu vedoucí vietnamských vyjednavačů Le Duc Tho , který ji odmítl. „ Až bude dohoda respektována, zbraně umlčeny a nastolen skutečný mír v jižním Vietnamu,“ řekl novinářům, „ bude možné, abych zvážil, zda mám tuto cenu přijmout.“ Skutečný důvod přiznal mnohem později—nechtěl se ukázat na veřejnosti s válečným zločincem, ačkoli po řadu měsíců snášel jeho přítomnost, když domlouvali americkou kapitulaci.

Mahatma Ghandí cenu míru nedostal, přestože na ni byl dvanáctkrát navržen. První československý prezident Tomáš G. Masaryk dokonce sedmnáctkrát. Nic jiného lépe nedokazuje, jak nesmírně daleko se norský výbor Nobelovy cen vzdálil on původního poslání ceny míru, jak je stanovil její zakladatel.

Donalda Trumpa nominoval norský poslanec Christian Tybrig-Gjedde, který zdůraznil, že není „příznivcem amerického prezidenta“, ale je přesvědčen že si zaslouží toto ocenění za to, že přispěl k normalizaci vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, čímž přispěl k upevnění míru na Středním východě.

Co by se asi stalo, kdyby přes všechny protesty a rozhořčení veřejnosti podněcované sdělovacími prostředky Donald Trump dostal počátkem října pozvání, aby prestižní cenu míru převzal a pronesl projev urbi et orbi?

Dvě věci, hádám. Trump se octne v galerce smrtičů nad zákonem a elita demokratické strany dostane prudký záchvat psotníku.

Jinak nic moc víc. Když se zeptáte průměrného Američana, co říká tomu, že jeho prezident vyhrál Nobelovu cenu míru, zeptá se:

„Kolik to obnáší?“

„Zhruba milion dolarů,“ řeknete.

„Pfuí,“ udělá dotázaný a na chvilku překvapením odtrhne oči od obrazovky. „ Takový pracháč a dostane takový prachy, to se našinci nestane!“