O 40. výročí polské Solidarity jinak

Když se v srpnu 1980 vzbouřili dělníci v Gdaňsku proti tehdejší politice polského státu pod vedením Polské sjednocené dělnické strany (PSDS), chtěli tím – stejně jako od červnových stávek i jiní v Polsku - pouze varovat tuto stranu v čele s Edwardem Gierkem před jejím pokračováním a stávkou vynutit zásadní reformy. Poté se však do Gdaňska sjeli opoziční aktivisté a poradci a přesvědčili dělníky v čele s Lechem Walesou k pokračování stávky, která pak přerostla v celostátní protestní hnutí. To postupně způsobilo zásadní změny v Polsku, v podstatě zahájilo pozdější podobné změny v celé východní Evropě a vedlo k pádu železné opony.

O tento vývoj Solidarity se spolu s charismatickým vůdcem L. Walesou zasloužili mj. Tadeusz Mazowiecki, pozdější předseda vlády, dále Bronislaw Geremek, Jacek Kuroń, Adam Michnik, Bogdan Lis, Jerzy Borowczak aj. Velký vliv na vznik Solidarity a její směřování mělo i to, že se v roce 1978 stal v Římě papežem Janem Pavlem II. polský kardinál Karol Wojtyla, který o rok později navštívil Polsko.

Události a změny v Polsku tak byly připravovány více let a úspěch Solidarity byl dán souběhem řady vlivů, domácích i zahraničních včetně vlivu části politiků a tajných služeb tehdejšího Sovětského svazu, tj. Ruska. Jak mi říkal Jerzy Urban, člen Rady ministrů a mluvčí polské vlády Wojciecha Jaruzelského: „Vyřiď Jiří těm svým v Praze, ať neblbnou, protože to, co se děje v Polsku, se děje i po dohodě s Moskvou“. O J. Urbanovi, s nímž jsem měl přátelský vztah, přitom často říkal významný poradce Solidarity a šéfredaktor listu Gazeta Wyborcza Adam Michnik, že je to jeden z nejbystřejších mozků Polska.

V Polsku se tak v podstatě dělo totéž, co později u nás. Podle oxfordského profesora Timothy Garton Ashe, který byl v roce 1980, podobně jako já, přímým svědkem vzniku Solidarity a vývoje událostí v Polsku, „toto pokojné hnutí nově definovalo revoluci jako změnu, jíž lze dosáhnout bez krveprolití.“ A nazval tehdejší události v Polsku „první sametovou revolucí v komunistickém bloku“.

Takže ta naše „sametová revoluce“ byla naneštěstí pro její obdivovatele a „hrdiny“ až druhá. I ona byla připravována více let a také ona ve spolupráci vybraných politiků a zpravodajských služeb – západních i východních. Především na základě jejich dohody byl mj. do funkce prezidenta ČSSR nominován připravovaný disident, intelektuál Václav Havel. Když byl zvolen, Lech Walesa mu velmi záviděl, a tak se i on nechal zvolit prezidentem Polska (1990-95). Protože to byl sice vynikající tribun lidu, ale špatný politik, v prezidentské funkci neuspěl….

Paradoxem je, že i po zádech L. Walesy a Solidarity se do vrcholné politiky postupně vyšplhali bratři Jaroslaw a Lech Kaczynski, který se v roce 2005 stal prezidentem a v roce 2010 tragicky zahynul u Smolenska v Rusku. Ti se však podle názoru mnoha Poláků zpronevěřili duchu Solidarity a změnili Polsko ve stát, jaký si původní hnutí nepřálo. To je také zřejmě důvod, proč se zakladatel hnutí L. Walesa a nynější neoficiální šéf Polska J. Kaczynski nemají rádi a 40. výročí vzniku Solidarity se slaví v Gdaňsku odděleně.

Tento vývoj v Polsku, zdá se, je rovněž podobný vývoji u nás. Také zde, jak o tom svědčí rostoucí skepticismus zvláště starších lidí, si v roce 1989 většina lidí přála spíše návrat k jakémusi obrodnému, svobodomyslnému a sociálně spravedlivému procesu 60. let, a nikoli návrat k nenasytnému kapitalismu, zvláště pak pod diktátem cizinců, nadnárodních korporací a bank…..