Strany přicházeji a odcházejí, ale je to nakonec osobnost vůdce, která vyhrává

Pod heslem Think big - mysli velce, podal předseda strany reformistů Preston Manning šokující návrh na rozpuštění strany, kterou v roce 1987 sám založil. Současně oznámil, že by rád založil stranu novou, takovou, do které by vstoupili nejen současní reformisté, ale i část (hlavně ta úspěšná) členů současné ontarijské konzervativní strany.

Na první pohled je zřejmé, že jde v podstatě o přejmenování současné Reform Party. Co si pan Manning slibuje od tohoto žonglování s názvy strany

Předseda Reform Party Preston Manning Ontarijský premiér Mike Harris

Mezitím ontárijský premiér a vůdce provinční PC (Progressive Conservative Party ) Mike Harris byl podruhé zvolen do čela provincie a jeho medicína založena na sloganu common sense revolution (revoluce zdravého rozumu) se zdá být účinná. Harris propaguje odpovědnou finanční politiku státu (provincie), omezení mrhání sociálními výdaji; jeho teorie, že snížením daní stát vlastně zbohatne (podpoří se hospodářský růst, zvýší podnikavost, sníží se nezaměstnanost a to se zpětně odrazí na vyšších příjmech státu), se ukazuje funkční. Vystupuje skromně, bez stopy populismu, nebojí se občas píchnout i do vosího hnízda, jak to ukázal v jeho boji (byť prohraném) s učitelskými odbory. Sympatie si získává i přímými nepodlézavými prohlášeními. Když loni v červnu pořádali torontští gayové a lesbičky průvod městem, Harris byl jediný čelní politik, který zdvořile odmítl účast s tím, že je velmi málo doma a volné dny (průvod byl o víkendu) by rád strávil se svou rodinou. V atmosféře vypjatého politicky korektního myšlení se toto odmítnutí rovnalo téměř hrdinství.

Maning by se rád přiživil na úspěchu PC v Ontáriu. Program jeho strany je totiž dosti blízký tomu, co hlásá dnes Mike Harris v Ontáriu. Co si Manning ale neuvědomuje, je, že za úspěchy PC v Ontáriu nestojí ani tak samotná strana PC, jako spíše osobnost sympatického Mike Harrise. Obávám se, že s ním stojí i padá dnešní provinční PC. Ostatně, stačí se jen podívat, jak si počíná její federální sestřička v Ottawě. Federální PC je dnes vedena opotřebovaným a nudným Joe Clarkem (v Albertě se vypráví anekdota, že kdyby příslušnost ke konzervativcům byla trestná, soud by Clarka nemohl odsoudit, protože by se nenašlo dost důkazů, že je konzervativec), v parlamentě ovládají pouze 19 z 301 křesla, připočteme-li 58 křesel Reform Party, je to stále pouze polovina toho, co mají vládnoucí liberálové.

Nápad s vytvořením nové strany považuji za nešťastný tah megaloidního a očividně po moci bažícího Manninga; dojde-li k realizaci (což v tomto okamžiku ještě není stoprocentně jisté), utrpí tím nejen pravicově smýšlející část obyvatelstva, ale v konečném důsledku i celá Kanada. Místo očekávaného posílení moci pravice totiž velmi pravděpodobně dojde k jejímu rozdrobení a oslabení. Scénář možného vývoje ne nepodobný tomu, čeho jsou svědky čeští voliči po odštěpení Rumlovy Unie svobody od ODS.