Každý měsíc jsem psal Putinovi!

Toto je první ze dvou článků, které předkládají možné vysvětlení toho, co se stalo v Bejrútu. Druhý článek s úplně jiným vysvětlením bude následovat počátkem příštího týdne. Nevím, kde je pravda, ponechávám na laskavém čtenáři, ať si vybere. Editor

Výbuch v přístavu libanonského města Bejrútu způsobila detonace 2 750 tun dusičnanu amonného, vyloženého z lodi „Rhosus“ v září r. 2014.

Tato fakta uvádí libanonský kanál LBCI po skončení zasedání Nejvyšší obranné rady. V důsledku výbuchu zemřelo více než 100 lidí, více než 4 000 bylo zraněno. Samotná nákladní loď, která se plavila pod vlajkou Moldávie, patřila bývalému obyvateli města Chabarovsk Igoru Grečuškinu, který v r. 2014 nechal loď spolu s posádkou na pospas osudu.

O tom, jak se „Rhosus“ ocitl v bejrútském přístavu a jak se členové posádky stali prakticky rukojmími lodi, uvězněnými v Libanonu, vyprávěl jeho bývalý kapitán Boris Prokošev.

„Dalo by se říct, že nás nechal ve vyloženě nebezpečné situaci, odsouzené k hladu.“

„Na tuto loď jsem se dostal někdy v r. 2013. Tehdy jsem žil v Oděse a jedna z agentur mi nabídla, abych pracoval jako kapitán na lodi „Rhosus“. Před tím jsem tam pracoval něco více přes rok. Odpracoval jsem přibližně čtyři měsíce. Malý parník samozřejmě není moc útulný, jsou zde náročné podmínky, ale kam jsem měl jít? Práci jsem potřeboval. Samotná loď je způsobilá pro plavby na moři a je pevná. Tehdy měla jiné obyvatele – Kypřany. A tento Igor Grečuškin přebíral loď akorát, když jsem odcházel. Když mi znovu nabídli práci na lodi „Rhosus“, pomyslel jsem si: ruský majitel lodi - to bude dobré. Setkal jsem se s ním a byl celkem normální. Potom jsem přijel na parník, byl zrovna v Turecku, v loděnici Tuzla. Pozoruji, jak se celá posádka z nějakého důvodu mění. Zdálo se mi to podezřelé. Zeptal jsem se kapitána: „Co se děje?“ „Nic se neděje, všechno je v pořádku.“ Kapitán byl křivák, neřekl mi nic o tom, že posádka loď opouští, protože nedostala výplatu. Všichni se rychle vypařili. Pak jsme zjistili, že se dovolávali k Mezinárodnímu námořnickému odboru, protože jim už 4 měsíce nebyly vyplaceny peníze. A nám nic neřekli, nikdo z posádky! Svůj odchod vysvětlili tím, že musí plout do Mosambiku a to je daleko, nechce se jim. No a co znamenal Mosambik pro mě? Čím dál, tím líp, vydělám si více peněz.“

„Jaký náklad bylo potřeba převážet?“

„Dusičnan amonný, ledek. Hnojivo. Z Turecka jsme pluli do Řecka, do přístavu Pireus. Tam jsme zakotvili, načerpali palivo a objednali vše potřebné k plavbě. Grečuškin vše podepsal. Ve chvíli, kdy jsme měli převzít objednávku – potraviny a různé spotřební zboží, on sám přijel a skoro všechno dodavatelům vrátil a nezaplatil jim. Řekl: „Nejsou peníze.“ Z Pirea nás hnal do Bejrútu naložit na palubu náklad za účelem dodatečného výdělku. Ale našel takový náklad, že ho nebylo možné dostat na palubu, k otvorům nákladního prostoru. Byla to těžká přepravní technika: naložili jedno auto – kryt otvoru nákladního prostoru se prohnul. Kdyby naložili ještě jedno, propadli by se do nákladního prostoru. Je to stará loď! Zkrátka a dobře, začal jsem se vzdávat. Pořád na mě tlačil a tlačil, abych zachytil situaci, poslal jsem mu už i fotku. Ale bylo mu to jedno! A řekl nám, abychom připluli na Kypr, do Larnaky. Ale parník byl zabaven libanonskými úřady za nezaplacení přístavního poplatku. Nevím, o jakou částku se jednalo. Kromě toho posádka zjistila, že neplatil předchozím zaměstnancům lodi a zahájila stávku: nikam nepojedeme! Bylo sice možné přemluvit posádku, aby přijela na Kypr, ale z Bejrútu nás nepustili. Části posádky se podařilo opustit Libanon a mě, staršího mechanika, třetího mechanika a poddůstojníka odmítli pustit. Pak jsme tam trčeli 11 měsíců! Ani kopějku nám nezaplatili. A dokonce nám nekupoval ani jídlo. Dalo by se říct, že nás nechal ve vyloženě nebezpečné situaci. Na pospas hladu. Živil nás přístav.“

„V tu dobu jste byl občanem které země?“

„Ruska. Na Ukrajině jsem měl pouze povolení k pobytu.“

„Žádal jste o pomoc ruské úřady?“

„Každý měsíc jsem psal Putinovi. Odpověděl, že se máme hůř než ve vězení. Vězeň ví, kdy se dostane na svobodu, zato my nevíme, kdy nás propustí! A jestli nás vůbec propustí! Odpovědí bylo písemné vyjádření: „Vaše žádost byla zaslána na ministerstvo zahraničí“. Na konzulátu mi řekli: „A co bys chtěl? Aby Putin poslal jednotku rychlého nasazení, která by tě osvobodila za použití vojenské síly?“ Mohli by si najmout advokáta, podat trestní oznámení. Ale nic neudělali. Nakonec jsme sami prodali palivo a najali advokáta. Ten podal trestní oznámení na libanonské úřady, neměly přeci právo nás držet, dokonce nám vypršely i smlouvy. Soud rozhodl o tom, že máme odjet.“

„Podle zákona nelze v Libanonu nechat loď bez dozoru…“

„To není podle zákona. Prostě nechtěli platit někomu za to, aby hlídal loď. Tak jsme tam žili a chtě nechtě udržovali její technický stav. Nechtěli bychom se s ní potopit.“

„Grečuškin se s vámi nesetkal?“

„Setkal. Ale jediné, co udělal, zaplatil nám cestu do Oděsy, kam jsme podle rozhodnutí soudu měli odcestovat.“

„On v té době už bydlel na Kypru?“

„Ano, měl tam povolení k pobytu. On sám je ruský občan, z Chabarovsku. Nevím, kdy odtamtud odjel. Když jsme se vrátili domů, pokusil jsem se ho žalovat, protože zaměstnavatel nevyplácí výplatu a to je podle ruských zákonů trestný čin. Podal jsem žalobu k chabarovskému soudu. Ten ji však nepřijal s pokynem: Podej ji v místě jeho pobytu.“ To znamená na Kypru. Nechtěl s tím mít nic společného.“

„Kolik vám dlužil?“

„Mně osobně 60 tisíc dolarů. Staršímu mechanikovi 50 tisíc, třetímu mechanikovi asi 20, poddůstojníkovi asi 10. Přitom vím, že když naložil tento ledek v Batumi, dostal za převoz milion dolarů. To mi řekl předchozí kapitán. A najednou mu během měsíce došly peníze. Mimochodem, samotná loď, pokud by se dala do starého železa, měla by hodnotu 350 tisíc. Rozhodl se ji jednoduše opustit a milion shrábnout do vlastní kapsy.“

„A kdo mu ten milion zaplatil?“

„Byli to zákazníci z Mosambiku. Co je nejzajímavější, od začátku jsem se ničeho nebál. Říkám si: zákazníci náklad stejně potřebují, budou jej vyžadovat. Náklad zachrání, vždyť pouze za přepravu zaplatili milion. Ale kupující neprojevili žádnou aktivitu.“

„Víte, co bylo s nákladem dál?“

„Když jsme už odešli, vyložili ho do skladu na odpovědnost ministerstva dopravy. Dověděl jsem se o tom od dětí námořníků, které přicházely do Libanonu. A parník se nakonec asi před dvěma nebo třemi lety potopil. Byla v něm malá díra, bylo nutné pravidelně odčerpávat vodu. A jestliže v ní nebyla posádka, nebyl nikdo, kdo by to dělal.“

„Co myslíte, je nějaká šance, že se dluh z nevyplacených mezd podaří z Grečuškina vymoci?“

„Kdyby ho posadili do vězení a drželi tam, dokud by nezaplatil, tak možná. Určitě víte, jak teď…. Mám v Soči stavebníka, dal jsem mu 1 250 tis. za byt. Nemám ani byt, ani peníze. Zavřeli ho do vězení a peníze nevrátil! A tam, ve vězení, ještě ke všemu zemřel a to byl konec. A co se týče jednání s právníky, jednal jsem s nimi už mnohokrát. Je to jen ztráta času. Taky teď nemám tolik peněz, jsem v důchodu.“

„Co si myslíte o tom, co se stalo v Bejrútu?“

„Sami si za to můžou. Nebyl důvod zadržovat tuto loď, měli se jí co nejdříve zbavit. Když žádali o propuštění, bylo potřeba říci: „Běžte už, nic od vás nechceme!“ A oni začali požadovat, abychom vrátili dluh za přístavní poplatek, to je to, co se stalo. No a zadruhé: dusičnan amonný je hnojivo, mohli ho vyvézt na pole a zaorat do půdy. Jestliže se po nákladu nikdo neptá, znamená to, že nikomu nepatří!“