Smutek z ne-úrovně těch, ke kterým bychom chtěli vzhlížet

Ten člověk mě hned napoprvé upoutal při debatě s televizním moderátorem, který se jej jako poslance čili autoritu na cosi ptal, ale dočkal se odpovědi špatného maturanta. Taková věc vám v hlavě rozsvítí výstražné světlo a sledujete tohoto muže i v dalších dnech. Tím napjatěji, čím jeho vystoupení na TV obrazovce přibývá, z čehož nemůžete logicky odvodit nic jiného, než že jde o člověka požívajícího ve své vlastní straně titul význačného člena čili předáka. Je-li tomu ovšem tak, pak přece není možné, aby z něj aspoň někdy či náhodou cosi rozumného nevypadlo, říkáte si, dennodenně na to čekáte – ale nedočkáte se.

Je to z každého jeho dalšího výroku stále ten špatný maturant z vašeho prvního dojmu, což vás posléze navnadí k tomu, abyste se podívali na jeho internetovou stránku. Z ní se dovíte, že jde o muže více než třicetiletého, absolventa univerzity Karlovy a nositele nejnižšího akademického titulu Bc. Čili bakaláře, na který se studuje tři roky.

Okamžitě vás napadne. Proč ta skromnost, když už v těch univerzitních škamnách jednou seděl? To proto, že si na víc netroufal? Anebo mu profesoři KU naznačili, že pro ochranu jeho sebevědomí bude výhodnější, když si na víc troufat nebude?

Takovýto závěr je vašemu prvnímu dojmu, který jste si o tomto neduchaplném muži utvořili, nakonec nejbližší, ale, bohužel, ani v nejmenším vás neuklidní. Jak je tedy možné, že s takovouto výbavou ducha se onen vámi sledovaný nakonec dostal do českého parlamentu? Byl-li neochotný či neschopný pokračovat v dalším studiu, cítil se dost schopný na to, aby se ucházel o úřad poslance sněmovny, čili našeho nejvyššího zákonodárného sboru? Co je to za stranu, která ho do seznamu možných budoucích poslanců zapsala a vzala si působení tak málobystrého muže v tak důležitém shromáždění na svou zodpovědnost?

Ale propánakrále, co to plácám? Vždyť je-li on jedním z předáků oné strany, tak se tam jednoduše najmenoval sám. A otázka z takovéhoto stavu věcí vyplývající a ještě tíživější musí být pak přece nad všechny otázky ostatní tato nejvýznamnější: Je-li tento muž ve své straně předákem, s jakými to mozky můžeme počítat u jeho kolegů-poslanců tak zvaně řadových? Co to bylo či to způsobilo, že takovíto lumeni se dostali do českého parlamentu, a že tudíž takoví se spoluúčastní tvorby našich zákonů?

Hlavou vám táhnou jejich málo důvěryhodné tváře, slova a činy, začtete se do jejich programu a přes vatu slov, jako jsou čest a poctivost, dorazíte konečně ke dvěma slovům, která jediná jsou z tohoto balastu míněna upřímně: DEKRIMINALIZACE DROG, a máte tu odpověď jako na talíři.

Ano, tohle je jediný a opravdový cíl, pro který tihle lidé do politiky vstoupili: Legalizace čili volný přístup k návykovým látkám a společně s tímto cílem též nejnověji vyhlášený jejich požadavek legalizace prostituce.

A jakže jsou na onom pochodu zpět k úpadkovému Římu daleko?

U nás, jak je známo z volebních preferencí, velmi dobře.. A v měřítku světové Pirátské internacionály, které se až dosud podařilo ustavit své pirátské strany v 17 zemích světa, je český úspěch ještě přesvědčivější: jen na Islandu a v Česku se těmto stranám podařilo prodrat se do parlamentu. V dalších 15 státech je voliči do parlamentu nepustili.

Zkusme se na okamžik vpravit se do myšlenek oněch pirátů našich, když do našeho parlamentu v roce 2017 vstupovali. Co jim asi táhlo hlavou, či co si asi mezi sebou povídali, když si svůj budoucí úkol být zákonodárci státu srovnali se svou nezralosti a nedostatečnosti a nejspíše i nezájmem (s výjimkou onoho svého zájmu jediného), tento úkol plnit? Jak se museli hihňat absurdnu, které stvořili, jak asi blahořečili bláznivému osudu, který jim ještě bláznivěji vyšel na ruku i na kapsu, a jak cynické a škodolibé musely být jejich pocity, možná ani ne příliš vzdálené pocitům nacistů, vstupujících v roce 1924 do Reichstagu.

Jsme stádo vlků, kteří vstupujeme do parlamentu, abychom jej roztrhali na kusy, prohlásil tehdy Goebbels, a já, bůhví proč, na jeho slova vzpomenu pokaždé, kdy některého z představitelů této naší strany zahlédnu na TV obrazovce.

Včetně onoho prvního, o kterém jsem tento článek začal psát. I když stejně dobře jsem jej mohl začít psát od kteréhokoli jiného z nich. Vyšlo by to nastejno.