Dlouhý den mých psů

Poslední dva roky jsem se na těchto stránkách přestal věnovat svým zvířatům. Politické události této nemocné planety převážily nad těmi "méně podstatnými", a tak příběhy o mých zvířatech byly zasunuty někam na spodní příčku priorit. Myslím, že to byla chyba a chci to trošku napravit.

Čtenáři, kteří sem chodí už dlouho, vědí, že mám dva psy: hrubosrstého jezevčíka mixovaného s vlčákem jménem Bart a psí holčičku rasy malého loveckého psa jménem Lady. Oba jsou přibližně stejně staří, jde jim na sedmý rok.

Mívali jsme i modrou andulku jménem Borůvku, mívali jsme kocourka Toma. Andulka umřela před dvěma roky a kocourek Tom se jednou nevrátil z procházky. A tak nám zůstali jen ti dva psi.

Jsem s nimi doma a tak mám možnost pozorovat, jak tráví den. Řeknu vám, není jim příliš co závidět. Pes si nemůže otevřít knížku nebo pustit televizi. Nechodí mu pošta, nemůže surfovat na internetu. Jediné, co může, je čekat, až si ho někdo všimne a vezme ho na procházku, nebo alespoň si s ním pohraje.

Ráno jsou mí psi plní energie. Každý den na nich obdivuji ten jejich nepoučitelný optimismus, se kterým hledí do nového dne. Začíná to už mým vstáváním. Lhostejno, v kolik hodin vstávám, psi vstávají současně se mnou. Pouze výjimečně, je-li opravdu velmi brzy a za okny ještě tma, zůstanou ve svých pelíšcích. Jinak vyskočí, protáhnou se a vrtí ocasem, hledíce na mě. V jejich očích je otázka: "Tak co budeme dnes dělat, pane?"

Optimismus jim vydrží až do snídaně. Zatímco jim chystám do misek, sedí za mnou a hypnotizují mne očima. Lady, která je neobyčejně žravá a věčně hladová, to někdy nevydrží a poskakuje kolem, řekl bych že je to druh psího tance. Někdy přiběhne až ke mně, postaví se na zadní a opře se o mě předními prackami. Hledí mi do očí a vrtí ocasem. Směje se. Skutečně se směje.

Se snídaní je Lady vždy hotová první. Lhostejno, kolik jí naložím. Pak stojí nad svou miskou a trpělivě čeká, až dojí Bart. Máme už za ta léta nacvičený přesný rituál krmení. Zelená miska z umělé hmoty je Ladina, a musí být vpravo. Nerezová miska je Bartova a musí být vlevo. Jednou jsem to udělal obráceně, psi na mě překvapeně pohlédli, pak misky očichali a váhavě se pustili do jídla. Rychle jsem omyl napravil.

Tak tedy rituál krmení. Spočívá v celé řadě přesných úkonů. Jedním z nich je např. to, že obě misky musím položit na zem ve stejném okamžiku. Lady svou misku pečlivě přepečlivě vylíže, aby ani atom nezůstal, a čeká, až dojí Bart. Jakmile je Bart hotov (málokdy nechává zbytky, ale misku příliš nevylizuje), rozběhne se ke dveřím do zahrady. Musím ho pustit. Tam vykonává ranní potřebu. Lady na to čeká. Jakmile je Bart pryč, vrhne se k jeho misce a provede s ní stejný sterilizační proces, jaký před chvílí prováděla se svou miskou. Vyčistí ji do leskla. Pak teprve jde ven.

Příchod obou ze zahrady je ještě pořád provázen jejich optimismem a energií. Hledí na mě svýma zlatavýma očima, ve kterých je jasná otázka: "Tak co teď? Že bychom šli? Ven?"

Ven chodíme každý den, pokud neprší, ale málokdy hned po snídaní. Výjimečně jim vyhovím a jedeme hned. Chvíli jim hledím do očí, stupňuji napětí, a pak řeknu magickou větu "jdeme ven". Psi projeví radost, ale ještě vyčkávají. Opravdu? Nerozmyslíš si to, pane? Teprve až sáhnu po obojcích, vědí, že mají vyhráno. Právě okamžik, kdy beru obojky z věšáku, je ten nejdůležitější. To psi poznají, že jsem nekecal, že se nepřeslechli, že skutečně jdeme ven. Následuje nefalšovaný rituál projevené radosti. Bart na mě vyskočí a opře se o mě předními prackami. Příliš to nemiluji. Je těžký, často ze zahrady špinavý a jeho drápy jsou velké a ostré. Shodím Barta, ale ne moc ostře. On už ví. Točí se kolem, šlape mi po nohou. Pak se převalí na záda a chce podrbat. Pak tryskem oběhne obývák, kuchyň a předsíň a zastaví se až u dveří na verandu. Navléknu Bartovi obojek a pustím ho do zahrady. Lady je ve svém projevu umírněnější - i když jak kdy.

Procházka trvá čistého času něco mezi čtyřiceti minutami až hodinou. K tomu cesta autem do parku a zpátky. Ulicemi v naší čtvrti příliš nechodím. Jednak sousedé nebývají nadšení, když jim psi vykonávají potřebu na jejich pozemku (a já to nerad sbírám), jednak je nemohu pustit z obojku. Takže jezdíme do dvou až tří parků v okolí.

Následuje příchod domů, sejmutí obojků. Ještě oba dostanou odměnu, to už je také rituál. A pak je na nich, aby se pro zbytek dne zabavili.

Pravda, povídám si s nimi průběhu dne. Chodí se mnou, kdykoliv si jdu do zahrady zakouřit. Alespoň Bart. Sedí pod stolem a čekají, až jim odevzdám povinný desátek při každém jídle. Ale mezitím jsou dlouhé hodiny, kdy si musí vystačit sami. Řeší to různě.

Lady pospává v křesle, Bart na gaučích v obýváku. Někdy se oba dívají z okna. Lady má své oblíbené místo na opěradle gauče (které nám svým ležením nenapravitelně ničí), a odkud vidí ven. Každý pes jdoucí kolem vyvolá její štěkot. Štěká i na pošťáky a pokaždé, když se jí zdá, že něco není, jak by mělo být. Několikrát za den mě tak zburcuje a vytrhne z práce.

Někdy psi přijdou za mnou a přinesou hračku. Nejčastěji provaz, se kterým se pak přetahujeme. To je pro ně náramná zábava. Pro mě je to strašlivě nudné, ale chápu, že jim musím alespoň na pár minut vyhovět.

Mezitím jsou ale dlouhé hodiny, kdy psi nemají na práci vůbec nic.

Je-li hezky a teplo, chodí alespoň každých pět minut do zahrady plašit veverky a štěkat na psy ve vedlejších zahradách. Jenže tato aktivita je přes zimu omezena.

A nejhorší je, když začne pršet. Neprší tady často, ale občas - jako dnes - se stane, že prší od rána. Co mají ti psi celý dlouhý den dělat?

A co teprve psi, kteří jsou doma sami? Co psi, kteří jsou někde v kotcích? A co ti, uvázaní u boudy?

Domestikovali jsme si zvířata. Naučili je žít s námi v bytech. Naučili je čistotě. Zvířata si zvykla. Ale přeci jenom byla vytržena z přírody. Z přirozeného chodu věcí. Dokud žila na volno, vždy si nějakou zábavu pro sebe našla. Jenže v dnešním přeplněném světě už to nelze. Nemůžeme je nechat pobíhat volně po městech. A tak jsou psi odsouzeni k dlouhým hodinám nudy. Co z toho, že se nemusí starat o jídlo? Umístili jsme je do klecí, a klece to jsou, i kdyby byly zlaté.

Možná jsou kočky na tom lépe. Říká se, že si kočka vystačí sama se sebou. Že nepotřebuje k zábavě člověka. Naproti tomu pes je zvíře společenské a sociální. Hraje si jen, když se na něj někdo dívá. Když se chce předvést. Pes ponechaný o samotě si hraje jen zřídka kdy.

Dnes tedy od rána prší. A předpověď hlásí déšť ještě další tři dny od rána do večera. Chudáci psi.