I Kanada má svého Larry Flynta

Všemi napadaný a pronásledovaný John Robin Sharpe z Britské Kolumbie vede svůj osamocený boj proti zbytku Kanady. Po dvakrát byl schopen obhájit svou nevinu u soudu nižších instancí, sám a bez právníků, protože nikdo jej nechtěl v této kontroverzní věci zastupovat.

Dvakrát se státní žalobce odvolal, teď se tedy tento případ dostává až k Nejvyššímu soudu. Oč jde?

John Robin Sharpe byl obžalován z pedofilie. Přesněji, ne z pedofilie, protože nikoho nezneužil, ale z vlastnictví několika fotografií chlapců a z napsání krátkých povídek, které si vytvořil pro vlastní potřebu.

Jakkoliv se mnohým z vás může zdát osoba pana Sharpe kontroverzní, pravdou zůstává, že stejně jako před časem v Americe (také kontroverzní) Larry Flynt, i on se postavil čelem proti celé společnosti a bojuje za princip, který sahá mnohem dále, než k tomu, z čeho byl původně obviněn. Sharpeho odvaha je o to vyšší, že nemá finanční prostředky, kterými vládl Larry Flynt, ani špičkového právníka a - zdá se - ani přátele. Všichni stojí na druhé straně barikády.

Kanadský kriminální kód má několik paragrafů trestajících produkci a prodej pornografických materiálů, v nichž vystupují děti. Žádný z nich není zpochybňován. Otázka, kterou musí Nejvyšší soud rozhodnout, zní: "Má společnost právo trestat jedince, který tyto materiály pouze vlastní? Kam až může jít společnost ve svém 'honu' na takovéto osoby?" Rozhodnutí je nesmírně důležité, protože definuje hranici mezi obecně uznávanou normou (pedofilie je kriminální čin, o tom nikdo nepochybuje) a mezi právem jedince na určitou míru soukromí a svobody projevu (definovaným v Chartě lidských práv).

Podaří-li se skupině právníků, zastupujích provincie a různé samozvané skupiny mravokárců, přesvědčit soud o tom, že stát může kontrolovat (a trestat) občana za to, co doma v soukromí vlastní, dostane policie a soudy do rukou represivní zneužitelnou zbraň proti komukoliv, koho kdy bude chtít státní mašinérie "dostat".

Jak? Téměř každý má dnes přístup na Internet. Jestliže by státní moc měla o někoho zájem, není nic snazšího, než zjistit, jaké stránky dotyčný navštěvuje a co si z nich stahuje. O aktivitě každého surfaře se automaticky vede přesný záznam, který si policie může vyžádat. Pak by stačilo udělat prohlídku, zabavit počítač a vznést obvinění z vlastnictví dětské pornografie. V zemi, kde zákonem povolený věk pro modelky pozujících ve víceméně erotických fotografiích je 19 let, to není žádný problém, už jen proto, že různé země mají různou hranici věku a některé modelky klidně mohou být mladší. Kdo nikdy nenavštívil stránky s erotikcou tématikou, nechť hodí kamenem.

Nejvyšší soud Kanady začal slyšení tento týden.

Právníci obou stran pronesli své projevy a dojmy, které se snažili v soudcích Nejvyššího soudu vzbudit, se pohybovaly mezi mučením dětí a orwellovským policejním státem.

Richard Peck, právní zástupce Sharpeho, citoval Millese (filozof 19.století), který řekl, že společnost musí dovolit občanům jistou 'soukromou zónu' a pokračoval: "V okamžiku, kdy stát poruší tuto zónu tím, že mi určí, co si mohu a nemohu napsat sám pro sebe, jaké obrázky a malby mohu vlastnit, v tom okamžiku ta zóna, nebo ochranná bublina, chcete-li, praskla." Řeč zakončil poukazem na Orwellovu knihu 1984, přičemž řekl: "We are there" (jsme tam).

Právní zástupci provinčních vlád a různých skupin argumentovali tím, že zákon je vitálním nástrojem útlumu trhu s dětskou pornografií a že Kanada má povinnost nejen vůči vlastním občanům, ale i vůči celé mezinárodní společnosti. Paní Tobiasová řekla: "...we ought not sacrifice children on the altar of the Charter" (...nemůžeme obětovat děti na oltář Charty lidských práv).

Soudce Ian Binnie konstatoval, že současný zákon už je natolik přísný a široký ve svém výkladu, že dokonce i Nabokova kniha Lolita může být interpretována jako něco, co zastává a podporuje dětskou pornografii. " Je opravdu těžké určit hranici dovoleného", konstatoval.

Sledoval jsem v televizi záběry před budouvou Nejvyššího soudu. Zatímco skupiny, zastupující stranu žalující, byly obklopeny zástupy příznivců a reportérů, opouštěl pan Sharpe budovu zcela sám. Kamera sledovala, jak kráčí ze schodů a mizí, aniž by jej někdo doprovázel. Nikomu z přítommných nedošlo, že ten člověk bojuje i za jejich právo na vlastní soukromí.