Někteří autoři to věděli

Co mne nikdy nepřestane překvapovat na sci-fi literatuře je, jak během času může nabýt jiný smysl a společenský význam. Platí to zejména o klasických dílech dystopického žánru. Ve většině případů jde o příběhy odehrávající se ve smyšlené společnosti --často diktátorské , nespravedlivé a odpudivé—v níž její příslušníci prožívají obludnou noční můru. Když dnes některá z nich čteme znovu, nemůžeme se ubránit pocitu, že jsme ve zrychlujícím se skluzu do budoucnosti, kterou jejich autoři předvídali.

Podobně jako totalita v románu Geprge Orwella 1984 politická korektnost nám ukládá nový newspeak s cílem vymiškovat řeč tak, aby nebylo možné nazvat věci pravým jménem. Když zlo nelze pojmenovat, nelze proti němu bojovat. Naši vládcové nás špiclují na každém kroku. Velký bratr je ve srovnání s americkou National Security Agency pouhý břídil.

Podobně jako občané v Margaret Atwoodové Handmaid’s Tale (Příběh služky) jsme soustavným vymýváním mozků vedeni k tomu, abychom znali své místo a povinnosti, pochopili, že nemáme žádná skutečná práva, přijali určený osud, nevzbouřil se a neutekli.

Podobně jako v Aldoux Huxleyho Konci civilizace (Brave New World) spějeme do báječného nového světa, v němž národní a kulturní identita patří dávné minulosti. Nevzniká genetickou manipulací, jak předvídal Huxley, ale křížením zcela přirozenou cestou. Poddajní, snadno ovladatelní metisové se smíří se svojí podřadností a podrobí se vládnoucí elitě dobrovolně a bez odporu jako nižší kasty vyšším v Huxlyho románu.

Podobně jako v Jean Raspailově Ostrovu svatých připlouvají k nám Středozemním mořem utečenci před bídou a hladem. Máme je uvítat nebo zahnat zpět ? Evropské národy jsou názorově rozpolcené na hlasitou menšinu a mlčící většinu. Když se političtí vůdcové konečně rozhodnou jednat, je pozdě…v Raspailově románu, který není čistou dystopií, ale spíše historií naší budoucnosti.

Co se v těchto příbězích odehrává připadá dnes mnohem bližší nežli předtím. Neboť my se nyní nacházíme před stále naléhavější a znepokojivější otázkou, zda to, co prožíváme je noční můra anebo předobraz naší obludné budoucnosti? Tkanivo společnosti je drceno na prach, mezilidské vztahy se rozpadají, činorodému životu zvoní hrana. Vše se děje pod pochybnou záminkou v panice a v davovém poblouznění. K čemu to povede? Cui bono?

Jak Orwell varoval: « Jestliže chcete mít obraz své budoucnosti, představte si botu dupající do lidské tváře. »