30 let od velké zrady F. W. de Klerka

Dokonce i liberální a levicoví komentátoři se shodují na tom, že úpadek Jihoafrické republiky způsobilo drancování radikální komunistickou stranou ANC. V rámci třicátého výročí zrušení zákazu této strany autorka Ilana Mercer dává vinu za katastrofální podmínky v této zemi bezvýhradně F. W. de Klerkovi, poslednímu bílému prezidentovi země, který zradil svůj vlastní lid a voliče.

2. února 1990, tj. před 30 lety, F. W. de Klerk, poslední bílý prezident Jihoafrické republiky, utáhl šrouby svým voličům a zradil tak důvěru, kterou jsme do něj vložili.

Říkám „my“, protože předtím, než se pan de Klerk stal v roce 1989 prezidentem, byl poslancem za oblast Vereenigingu v jižním Transvaalu, kde jsem žila. (Naše rodina se následně přestěhovala do Kapského města.)

Shodou okolností se de Klerk katapultoval do pozice velké síly. Tehdejší prezident P. W. Botha, přezdívaný „Krokodýl“, musel kvůli těžké mrtvici v roce 1989 odstoupit. Nic ze života jeho nástupce, prezidenta F. W. de Klerka, nenaznačovalo, jakou revoluční politiku bude provádět.

Na referendum v roce 1992, dotazující se bílých voličů, zda upřednostňují de Klerkovy navrhované reformy, jsme reagovali kladně. Šedesát osm procent respondentů souhlasilo s reformami, které navrhl muž, jenž zaprodal své voliče, jen aby si mohl zaskotačit na světové scéně s Nelsonem Mandelou.

Za to, že de Klerk předal Jihoafrickou republiku straně ANC (Africký národní kongres), mu byla společně s Mandelou udělena Nobelova cenu míru.

Proč získal de Klerk takovou důvěru, aby mohl jednat jménem zranitelné rasové menšiny? Z dobrého důvodu: De Klerk voličům zcela jasně vysvětlil své názory. „Jednání se budou týkat jen sdílení moci,“ sliboval. V té době respondenti referenda celkově věřili de Klerkovi, který konkrétně odsoudil pravidlo většiny. Takové volby v Africe tradičně znamenaly - jeden muž, jeden hlas, jen jednou. Volby napříč Afrikou se obvykle řídily známým vzorcem: Radikální černošská nacionalistická hnutí převezmou všude moc, a poté se volby přestanou konat. Pokud se přeci jen uskuteční, jsou zmanipulované.

Mimo jiné, věrní voliči de Klerka souhlasili s tím, aby zrušil zákaz, uvalený na komunistický Africký národní kongres. Osvobození Nelsona Mandely z vězení se také již dlouho očekávalo, stejně jako vyhlášení nezávislosti Namibie a zbavení se jaderných zbraní. Ještě než se stal de Klerk prezidentem, Botha z velké části již odstranil ty nejzávažnější aspekty apartheidu.

To, na co Klerkovi voliči nebyli připraveni, byla legislativa, vedoucí k permanentní pozici politické podřízenosti. Prezident de Klerk, který se měl postavit za zásadní strukturální svobody, se přidal na stranu velkých centralizátorů. Podrobil se požadavkům ANC, vzdal se veškeré kontroly a zpětné kontroly pro jihoafrické menšiny Búrů, Britů a Zuluů.

Když průměrný volič, který souhlasil s reformami, poznal, že de Klerk neměl v úmyslu tuto opozici udržet, když přišlo na věc, bylo příliš pozdě.

A tak za přispění spolupráce de Klerka a pod křídlem amerického orla - konkrétně v tom sehráli roli američtí vyjednavači, jako byl např. Herman Cohen, ministerský tajemník pro Afriku - bylo menšinám (Afrikánci, Angličané, Zulové) nařízeno, aby se vzdali možnosti menšinového veta, smysluplného sdílení moci a kontroly moci v podobě druhé komory. Rovněž jim bylo odepřeno významné přenesení pravomocí do regionů Jihoafrické republiky.

Přesto však nová generace Jihoafričanů, Afrikánců a Angličanů uctívá F. W. de Klerka, dokonce nazývá tohoto bývalého jihoafrického prezidenta reformátorem, který „vyvedl zemi z politické slepé uličky, v níž se nacházela“.

„Dnes,“ prohlásil Pieter du Toit, pochlebovač de Klerka, „je Jihoafrická republika demokracií s jistotami, založenými na právech.“ Pisatel, šéfredaktor velkého internetového zpravodajského serveru, to myslí naprosto vážně, když nazývá Jihoafrickou republiku zemí, která poskytuje svým občanům „jistoty, založené na právech“. Již z tohoto důvodu nemůžeme brát du Toita vážně.

Všeobecné volební právo nemá být spojováno se svobodou. Jak se Iráčané dozvěděli po svém „osvobození“, inkoustem zbarvené prsty neočkují proti skvrnám od krve, ale spíše proti potokům krve.

Jak demokratická Jihoafrická republika demonstruje více než dostatečně, politická práva a ústava v papírové podobě nezajišťují přirozené právo na život, svobodu, majetek a usilování o osobní štěstí.

Civilizovaná společnost je konec konců taková, v níž se každý jedinec může v klidu starat o svůj život. Pokud mu takováto jednoduchá věc není umožněna, jakou hodnotu má potom volební hlas nebo ústava? Dosud existující společenské struktury, které ochraňují život a majetek, mohou být vždy zkvalitňovány. Jakmile jsou však tyto obranné zdi proti vládě ulice a chaosu dezintegrovány, jako se to stalo v Jihoafrické republice, zřídkakdy se znovu obnoví.

Zdaleka nejtrapnějším odstavcem v ódě na de Klerka, kterou napsal du Toit, je historické ospravedlnění skutečnosti, že de Klerk předal moc straně ANC:

„Když v roce 1989 padla berlínská zeď,“ píše du Toit, „společně s vládami ve východním bloku, [de Klerk] věděl, že je jen otázkou času, než se zhroutí Sovětský svaz, a s tím největší podporovatelská základna ANC. De Klerk rozpoznal, že nastal vhodný okamžik posunout se dál.“

Pokusím se pochopit autorovu logiku kapitulace bez porážky:

Sovětský svaz, největší podporovatel strany ANC, byl na pokraji kolapsu. Proto tedy - jak ukazuje autorova logika - nastal čas, aby se Jihoafrická republika vzdala satelitu Sovětského svazu, tedy ANC? To je horší, než logicky nesouvisející výrok. Je to naprostý nesmysl.

V době, kdy de Klerk, na něhož naléhali američtí vyjednavači, oslabil svou pozici, hrdinové ANC byli jen ubohou bandou exilových odepsaných komunistů, roztroušených po celé Africe a Evropě; nemluvných, apatických mužů, často v podnapilém stavu, jejichž jedinými obdivovateli byli jejich švédští fanoušci.

Oproti tomu zde byl někdo, kdo měl skutečnou moc, a to Constand Viljoen, vojenský hrdina a bývalý náčelník jihoafrických obranných sil. Generál Viljoen zastupoval zastánce tvrdé linie Afrikánců a bezpečnostní síly. Viljoen správně pochopil, že de Klerk se vyhýbá závazkům vůči svým voličům. Měl v plánu vést koalici, která by sesadila nezávislého Klerka, a jednala by o afrikánském etnickém státě.

Rovněž tak Dr. Mangosuthu Buthelezi, hlavní ministr domoviny KwaZulu, kmenový vůdce Zuluů a lídr jejich Strany svobody Inkatha (IFP). Avšak jeho obhajoba práva na sebeurčení byla zamítnuta.

Buthelezi byl velmi dopálen tím, že byl vytlačen mimo dění. On a jeho jednotky Zuluů (válečníci) byli každým coulem rozzlobení, stejně jako Viljoen; každý z nich byl ochotný bojovat za svůj zákonný kout afrického ráje.

Decentralizovaná suverenita v Zululandu byla avizovaná tím způsobem, že vládce Zuluů a jeho následovníky (téměř 20% jihoafrického obyvatelstva) odsoudil Západ jako reakcionáře. De Klerk však prosazoval zájmy Západu.

Bohužel, africký džentlmen (Buthelezi) a afrikánský generál (Viljoen) nestačili na záludné a vychytralé komunisty (ANC) a jejich gaunerského spolupracovníka: F. W. de Klerka.