Nástup nové levice

Nová levice přichází zvenčí a nikdo ji nezval. Zatímco stará levice měla svoje zastánce v chudších vrstvách, nová levice přichází s náměty, které nic podstatného neřeší, a je závislá na vnějších silách.

Jakákoliv levice se snaží o rovnost jednotlivců i skupin, pravice se zaměřuje na svobodu, která v ekonomické oblasti téměř vždy vytváří nerovnost. Dnes je ovšem svět na rozcestí právě proto, že tato stará společenská situace neplatí. Ve svobodné společnosti přirozeným vývojem vzniká nerovnost. Bohatší se stávají bohatšími a chudší chudšími právě proto, že bohatství samo o sobě dělá bohatství, od určité fáze už jaksi samovolně a bez velké námahy. Vytvořená nerovnost potom vede obvykle k napětí a někdy k revolucím. Zatím se nepodařilo tuto nemoc kapitalismu systémově odstranit a stabilita se získává přerozdělováním politickými zásahy. Můžeme říci, že svoboda, pokud není omezena řádem, je zápas, ve kterém vítězí silnější a ostatní zbaví svobody. Taktéž můžeme říci, že rovnost je nepřirozená a pokud by se měla dosáhnout neomezeně, potom musí být dosažena jen diktátem. Potřebujeme tedy řád, který udrží svobodu i rovnost v mezích.

Minulost a přítomnost levice

Západní sociální státy, které dominovaly v poválečném období, přesvědčily západoevropské obyvatelstvo o zbytečnosti komunistických revolucí, využily kapitalismu k velkému hospodářskému rozvoji, postupně ovšem zavedly mnoho socialistických opatření, velké daně a státní podniky. Proto postupně zaznamenaly úpadek. Státní podniky byly nevýkonné, vysoké daně dusily podnikání, kapitál odcházel do jiných zemí, země chudly. Konec tomu udělala premiérka Thatcherová návratem k privátnímu vlastnictví. Latinská Amerika se pohybuje neustále v extrémech. Aby se řešily sociální nerovnosti, vždy se zavede nějaký druh státního dohledu nebo řízení, který potom přirozeně kolabuje buď rozkradením, nebo nezájmem. Třetí cesta tedy také neexistuje, vyjma Číny, kterou zde zatím nebudu rozebírat.

Další pokles etiky kapitalismu postupuje tím, že bohatí uchvátí poltickou moc. A tak se divíme, že jsou tak drahé byty a že se nestaví dálnice. Pozemkoví vlastníci chtějí vydírat stát při odkupu pozemků pro výstavbu komunikací. Mají na své straně zákony. Složitá stavební řízení blokují výstavbu bytů, což znamená vysoké nájemné a výdělek majitelů. Nikdo není schopen si s tím poradit. Myslím si, že u nás daleko více než na západě jsou v zákonech a praxi úřadů přítomny zájmy bohatých. Daleko nejvíc to dokládají neetické exekuce. Téměř do všech politických stran pronikly zájmy kapitálu a shora uvedené případy vznikly za pravicových vlád, ale následně levicové s tím kupodivu udělaly jen velmi málo. Strach z Babiše je sice pochopitelný, ale jemu se zatím nic takového nedokázalo (jeho kauzy jsou z jiné doby a nemohou se připsat na vrub konfliktu zájmů). Musíme si ovšem uvědomit, že tyto zájmy proniknou do jakékoliv strany, která má za sebou sponzory a různé vlivové skupiny. Odstraněním Babiše by se problém nevyřešil, nejspíše by přišel opět jiný oligarcha nebo skupina, tentokrát jen se skrývající v pozadí a tím nebezpečnější. Záleží tedy jen na tom, do jaké míry je to snesitelné. Problémy nastávají s otevřenými hranicemi, které dovolují jakýkoliv finanční tlak ze zahraničí a tím i ovládnutí politické scény daleko sofistikovaněji globálními oligarchy naprosto skrytými za různé organizace.

Levici můžeme rozdělit na starou, to jsou tradiční sociální demokraté a novou, kterou představují u nás piráti a mnoho dalších organizací. Ve staré levici se jedná především o sociální rovnost. Staří socialisté nechtěli rozvracet rodiny, nechtěli vítat migranty, nechtěli „duhové pochody“, chtěli vyrovnávat sociální rozdíly. Úpadek staré levice je způsoben tím, že zmizely antagonistické třídní rozdíly, lidé celkově zbohatli a mají sociální zabezpečení. Běžnou agendu sociální starostlivosti jsou dnes schopni naplnit i jiné strany. ČSSD jakoby neměla co nabídnout, to, co je snadné, to nabízí všichni, to, co je nesnadné, třeba korporátní daně nebo zabránění odchodu zisků ze země, to nedovede stejně jako kdokoliv jiný. Nikdy se demokratičtí socialisté nedovedli postavit rázně poklesu etiky a systémové korupci kapitalismu, naopak se proslavili rozdáváním na dluh a podporou nepracujících.

Kateřina Smejkalová (viz Listy 6/2019) se zoufale snaží vyzvat levici, aby neopouštěla tradiční témata, ale když je má vyjmenovat, je to seznam spíše konzervativních námětů, kterými má veřejnost jaksi nalákat (třeba podporou rodiny). Je to průhledný manévr vnášet konzervativní témata, aby voliči neodcházeli, ale přitom jim podsouvá témata levice nové, která mají být stravitelná. Tím zároveň upozorňuje, že za zády staré levice vykukuje levice nová a staré struktury mají sloužit novým cílům i když zatím nejsou aktivovány.

Celé paradigma současné postmoderny je zakonzervované, a pokud se neprojevují extrémy jednotlivých atributů, je snesitelné a přiměřeně funkční. Změny do toho přináší nová levice svým aktivismem v rámci nové mocenské situace nastupující moci EU a globální oligarchie.

Nová levice

Hracím hřištěm staré levice je přirozené lokální prostředí, musí mít k disposici stát, nejlépe národní stát, ve kterém lidé cítí k sobě občanskou sounáležitost, aby využívala struktur státu ke svým cílům dosahování materiální rovnosti lidí a tuto rovnost pojala jako „národu prospěšnou“. Tato lokální levice starého typu je součástí pragmatického řízení státu, a protože je spojena s občany, žije v dané zemi, odstraňuje automaticky ze své ideologie univerzalistické tendence a mezinárodní nadřízené organizace jsou formální kulisou. Zůstává jakési humanistické odhodlání, které je v souladu s celkovým na křesťanství založeným charakterem civilizace. Takto lze poměrně dobře přežívat trvale. A to až do bodu, než nastoupí univerzalističtí globalisté v hávu nové levice, podporovaní zvenčí. Pak se klidné vody rozčeří a nejen pravice, ale i levice prožívá vnitřní pnutí, protože jednotlivci se musí někam zařadit. EU je totiž spjata s novou levicí. A pro tu je univerzálnost podstatou. Národ se rozdělí na levičáky konzervativního charakteru, jako je Zeman a na aktivisty nové levice jako je zástup pirátů a mnoho dalších, k zahraničním donátorům vazalských organizací. Mezi nimi se potloukají nevýrazní politici sociální demokracie, kteří většinou nějak manévrují.

Nová levice se liší od staré tím, že ji nikdo nežádá. Neopírá se o žádnou vrstvu obyvatel, neplní nikomu dávná přání, pouze některým mladým lidem přináší uplatnění a ideový cíl. Zatímco stará levice byla žádána nemajetnými třídami, nová se může opírat jen o okrajové případy selhání systému. Demokratická společnost nepotřebuje prohlubovat rovnost jednotlivců a dosahovat totální rovnosti skupin. Většina problémů je vyřešena, lidé mají svobodu volby a svobodu slova. Rovnost občanská je zapotřebí k fungování demokratické společnosti. Aktivisté nové levice to považují za starý shnilý svět. Ideologie nahrazuje rodinu, vztah k domovu a tradiční řád. Nedostatek výchovy mladých lidí k lásce k vlasti, k tradiční kultuře a historii se podepisuje na tom, že přitažlivost ideologie nové levice je veliká, protože není na druhé straně dostatečně silná ideová alternativa a konzervativci nemají jak vysvětlit svoje postoje.

Závěr

Univerzalismus nové levice je výsledek relativismu a vyhrocení rovnosti do maxima. Podle toho jsou žena a muž shodní tvorové, dítě si může vybrat jedno z šedesáti pohlaví, rovnost sexuálních orientací, rovnost tradiční kultury s jakoukoliv expanzivní kulturou cizí. Vyřazení jakékoliv zásluhovosti a zděděných práv. Chybí tradiční řád. Jednotlivec je předmět adorace. Každý člověk má být „sám sebou“. Všechny tyto teze jsou rozkladné, společnost na nich nemůže být založena, přináší anarchii. Aktivisté neodpovídají na otázky ohledně konkrétního systému. Je to nedokonalé a redukované. Je téměř symptomatické, že to podporuje jednak EU, protože potřebuje udělat z národů jen nějaké folklórní skupiny bez subjektivity. Lidé by neměli mít žádnou tradiční ideu národa a státu, na základě které by se sjednotili k obraně; pokud tak učiní na základě starých ideálů, jsou to nacionalisté, rasisté a homofobové. Zásluhovost, věrnost rodnému společenstvu, úcta k tradičním hodnotám, jednota národního společenstva je dehonestována a vysvětlována jako nepatřičná a zločinná. Člověk hájící svoji kulturu, svoje prostředí, budoucnost svých dětí, je podezřelý zločinec. Jak mnohokrát proběhlo v různých pořadech sdělovacích prostředků (zvláště na televizi Seznam), nová scéna potřebuje lidi „statečné“, odhodlané aktivisty nebojící se vystupovat proti nacionalismu a populismu. Nová levice, jak vidět, zoufale hledá „klienty“ a uměle je vytváří z migrantů, proto také takové klienty potřebuje do země nasadit, aby mohla hájit jejich zájmy, samozřejmě zájmy zcela nezasloužené a založené jen na rovnosti. Toho mohou dosáhnout pouze postupným přechodem k totalitě.

Na tomto boji konzervativců staré levice a staré pravice s aktivisty nové levice, lze vysvětlit všechny jevy současnosti. Paní Šabatová vyhovovala aktivismu, bourala tradiční hodnoty, povolila muslimské dívce nosit šátek ve škole. Pan Křeček to odmítá. Milion chvilek je aktivistická organizace nové levice, přestože mnozí členové to ještě neví. Považují za potřebné zlikvidovat Babiše, který je pragmatický a proto se snaží vyjít vstříc svému volebnímu elektorátu, který tvoří konzervativní lidé; na mezinárodní scéně podporuje země Visegrádu, brání migraci. Zeman je konzervativní levičák staré levice, novou levici odmítá. Proto musí být zlikvidováni všichni lidé s ním spojení. Prostě politická scéna se v zájmu nové levice musí „vyčistit“, pro její razantní nástup. Plamenné řeči nástup ohlašují.

Snažil jsem se vysvětlit podstatu současného paradigmatu, aby si všichni uvědomili, o co jde, a nenechali se manipulovat zástupnými náměty, které jsou vytahovány proti lidem stojícím v cestě převzetí moci novou levicí.

Poznámka editora

Nelíbí se mi ty výrazy levice – pravice. I když autor si dal práci a pokouší se oddělit původní levici od té nové, pořád používá výrazy levice / pravice. To už podle mě neexistuje a autor to také opatrně připouští. Už dlouho si všímám, že nám chybí výraz, který by popsal ty hnusáky, co se nám snaží diktovat život. Někdo jim říká levice, někdo neoliberálové, někdo neomarxisté, já myslím, že ani jedno z toho není dobře. Nabídl bych jednodušší dělení na hovada (Koukolík je nazývá vědecky deprivanty), slušné lidi (asi 10 %) a masu lhostejných (pracovně je nazývám hovnivály). Ta poslední skupina je asi nejnebezpečnější, protože s jejich tichým souhlasem pak hovada řádí. Zastoupení hovad v politice procentuálně vysoce převýšuje průměr v populaci. Poslední skupinu tvoří profesionální aktivisté, Soros-jugend, podivná masa odrodilců, namyšlených, dutých a uřvaných nemakačenků, rozmazlenců a hlupáků.

A také to, v čem žijeme, není kapitalismus, to je teror korporací proložený terorem politické korektnosti. Těžko říct, co je horší, ale myslím, že ta politická korektnost. Snad časem vykrystalizuje nějaké lepší označení současných aktérů a společenských řádů.