Manipulace s pamětí národa

Stále jsme konfrontováni se snahou měnit proti národnímu zájmu historická fakta a vnášet do nového výkladu politické zájmy pomocí viditelně lživé propagandy.

Propaganda používá ony známé goebbelsovské metody, tak známé, že už by je měl každý dávno znát. Je to jednak selektování dějů tak, aby určité se vůbec nepřipomínaly, naopak jiné se zvýraznily a založilo se na nich nové tvrzení. To je třeba případ českých četníků v táboře v Letech, kteří se prý chovali nepatřičně. Ale neříká se, že tábor byl veden okupační správou, četníci poslouchali německé nadřízené, kdyby se chovali jinak, následovalo by jejich uvržení do podobného tábora. To samozřejmě nevylučuje selhání jednotlivců, ale potom nelze mluvit o „Češích“, ale o výjimkách. Jestliže lidická žena několik dní před vyhlazením její obce udala židovku, kterou předtím přechovávala, možná i několik let za obrovského rizika, udělala to na základě obavy ze stanného práva, které bylo vyhlášeno po likvidaci Heydricha a hlavně z obavy, aby nacistická komanda, která přepadala domácnosti, na ni nepřišla, protože jinak ubytovatelku v nejlepším případě čekal koncentrák.

Manipulace má ovšem nějaký účel. To není jen to obyčejné sebemrskačství, jak se doposud po Havlově vzoru praktikovalo, ale už nabírá razantnější a okázalejší cíle. Odstraněním Koněvovy sochy nejde o samotného Koněva, který byl jistě problematickou osobou, ale o jeden z aktů směřujících k vymazání osvobození sovětskou armádou z dějin (na místě Koněvovy sochy se nevybuduje nějaký jiný památník osvobození). K tomu se vyrojila propagandistická mašinérie s mnoha dílčími argumenty, jako je třeba tvrzení, že II. světová válka byla započata paktem Molotov–Ribentrop, nikoliv až přepadením Polska. Jak někdo může věřit takovému nesmyslu! Smlouva M-R byla jen jednou z mnoha předválečných smluv, které různé státy s Hitlerem uzavíraly a tím k válce přispěly. Polsko mělo s Německem smlouvu až do r. 1939 a zúčastnilo se tím na německé straně Mnichovské dohody. To mělo určitě větší význam pro podporu Hitlera a přípravu války než samotná smlouva M-R. Mnichovem a následným zabráním českých zemí se totiž dostal Hitler ke zbraním čs. armády a českému zbrojnímu průmyslu, zatímco smlouvou M-R se k ničemu nedostal, pouze si chránil záda při tažení na západ. Ale to zde uvádím spíše jako příklad manipulace s historií, který není ještě nejdůležitější.

Samotné existence národa se dotýkají lži o historii českého státu, o českém národním obrození, o tom, že národy jsou výmyslem intelektuálů 19. století a český národ je zbytečný a nic nenesoucí konstrukt českých intelektuálů, takže intelektuálové tento konstrukt mohou dnes zrušit. Asi není prostor na všechno odpovídat, ale alespoň stručně: Všichni nezávislí historici potvrdí, že národy jsou přirozeně rostlé útvary, které vznikaly už ve středověku spojováním původních rodů a kmenů, pozorovat to můžeme na lidovém hnutí Jany z Arcu ve Francii a husitských taženích u nás. O národě se mluví v kronikách už předtím, myslí se tím sice feudální panstvo, ale jakmile se zbraně chopili prostí lidé, stali se i oni národem, protože si uvědomili ono MY a ONI. Vědomí národní pospolitosti sice nemusí být spojeno s jazykem a etnikem, ale většinou se to tak vyvine, protože spojovací prvek sounáležitosti musí být založen na nějakém znaku. Národy jsou tedy přirozený útvar a nelze je ničím nahradit. Má-li existovat nezištná společenská angažovanost, musí být emotivně podmíněná přirozenou identitou s „rodnými společenstvy“, které člověka přivedly na svět a vychovaly, případně vznikly z lásky, tedy k rodině, k rodičům, k obci, k národu a k národnímu státu. Jak se chovají lidé postrádající toto emotivní zakotvení, popíšu dále.

Podle předloňské zprávy BIS je výklad naší historie obrozenecký a tím sovětský. To je sice blábol, protože mezi oběma historickými jevy je časová vzdálenost asi sto let, ale naznačuje, jakým směrem se manipulace s historií ubírá. Za sovětské a komunistické se prohlásí všechno, co se nehodí a musí být odsouzeno. Nálepka „komunistický“ je strašák. Jestli to opravdu odpovídá, propagandisty a štváče nezajímá. Tím mnohdy komunistický režim rehabilitují, protože mu přičítají to, co nebyl, tedy národovecký. Komunisté národní cítění využívali, národní historii si přizpůsobili, neodsoudili ji, ale snažili se jí dát třídní charakter. Lidové hnutí v r. 1968 a v listopadu r. 1989 bylo národní.

Když už je hloupé dokazovat, že něco je komunistické, ačkoliv viditelně není, použije se známé rčení, že jsme se s komunismem nevyrovnali a naše myšlení je stále komunistické. To říkají i mnozí povrchní zahraniční pozorovatelé, obvykle ti, kteří nerozumí poměrům. Obvykle nedovedou vysvětlit, v čem to spočívá. Myslím si, že mají na mysli u nás ještě přežívající zbytek jakési kolektivní sounáležitosti a málo individualismu. Ve skutečnosti je to spíše to, co by na Západě potřebovali sami. Protože úpadek evropské civilizace je především v „osamocení“ jednotlivce a ztrátě lidských přirozených kolektivních instinktů. Vidíme to v neschopnosti se bránit postupující islamizaci a indoktrinaci. Oni raději zalezou, o nic se nestarají a obestřou se nějakou lidskoprávní ideologií, která je zbavuje zodpovědnosti. Zajímají je jen materiální věci (viz Žluté vesty). Myslím si, že náš člověk se ještě daleko lépe dovede bránit. Však se možná o tom brzy přesvědčíme.

Postavit hráz mezi nás a Rusko je očividné. Odstraňování památníků není útok na Putina nebo současnou politiku, to je útok na ruský národ. Máme Rusy naštvat nebo provokovat? Pojmenování náměstí Ruské ambasády po Němcovovi je jasná provokace. Myslím, že je snaha nás izolovat od případné podpory, od případných spojenců, proto musí mít naštvání historicky národní charakter nikoliv jen současně politický. Ti, kteří to dělají, vědí, že v naší historii se čekalo na ruskou ochranu proti germanizaci a následná naše záchrana sovětskou armádou od zcela jisté smrti v nacistickém objetí je stále mementem, které není snadno vymazatelné. Protože se zánik národa znovu chystá, je potřeba tento vztah s Ruskem likvidovat, aby v něm neměli oporu síly chtějící národ zachovat. Úspěch vymizení paměti se očekává od budoucnosti, kdy už děti nebudou nic vědět, kdy už nebude žádný památník osvobození, kdy už se tisíckrát opakované lži stanou pravdou. Snahu o postupnou germanizaci historického myšlení dokazuje symptomaticky návrh na uznání 21. srpna 1968 za památný den, ovšem nějak se zapomnělo účelově na mnohem tragičtější 15. březen 1939 - den obsazení českých zemí německou armádou. Na německou okupaci se má zapomenout včetně 350 000 zavražděných našich občanů a nabýt dojmu, že v době války se „nic nedělo“ a měli jsme se dobře. Památník vyhlazení Lidic se má stát jakýmsi muzeem selhání Čechů, kteří udávali svoje židovské spoluobčany a vraždili se navzájem. Sovětská okupace po r. 1968 se má stát neuvěřitelně zločinnou a vražednou dobou, v rámci které se označí selhání jednotlivců jako záměr a křečovitou snahou rozmažou (tím nechci obhajovat totalitní režim, ale pravdivě jej vykládat). Tato germanizace dějin není jen součástí univerzalistického sebemrskačství, ale je zároveň s povděkem (nejspíše i s ohodnocovaným vděkem) přijímána některými německými organizacemi.

Shora řečené ovšem může nastat jen v totalitě, protože jinak lidé budou hledat alternativní sdělovací prostředky a tam se mohou dozvědět opačné názory, nebo se dokonce tomu postavit. Nakonec o poslouchání Svobodné Evropy za komunismu známe svoje a také víme, jak pouhé slovo pravdy má sílu hurikánu. Totalita ovšem už nastává, vidíme cenzuru na facebooku, ostrakizace určitých webů, selektivní informace a výběr osob pro pořady mainstreamových sdělovacích prostředků apod.

A nakonec po výčtu přípravných akcí přejdeme k samotnému jádru záměru univerzalistů. Tím je vytvoření univerzálního člověka bez národa, bez rodiny, bez sexuální orientace, lehce manipulovatelného materiálními a hédonickými výhodami, protože není emotivně zakotven v rodném společenstvu a v tradičním řádu, je osamocen, jak byl školou vychován jako soběstačný nezávislý člověk, který je sám sebou. Tito lidé, kteří jsou „sami sebou“, jsou volnými ptáky globálního světa znající jen hédonismus a sobectví. Jednotlivec se neubrání globálnímu kapitálu, když nebude existovat národní stát, když nebude národní kolektiv. Vždyť už dnes globální kapitál ovládá mnoho těchto lidí, kteří slouží univerzalismu proti bytostným zájmům svého národa a domova. Tito lidé neukotvení v domově svoji přirozenou sounáležitost vloží do vztahu k ideologii univerzalismu a ekologismu, jsou náchylní zrazovat zájmy národa. Rodiče je nevychovali k sounáležitosti s domovem a sami na to doplatí.

Ale úplně nakonec je zánik člověka bez rodin, který splnil svůj úkol zničit evropskou civilizaci, zcela přirozeně založenou na národních kulturách, na tradičním v křesťanství zakořeněném řádu, na funkčních rodinách a lásce k domovu a svému lidu.