Ne, ještě nejsme mrtví. A nebudem

Musím se s vámi podělit o jeden kulturní zážitek. Zúčastnil jsem se plesu. Maškarního. V pizzerii Da Ezio v Praze Nebušicích. Pořádali sportovci. A byl jsem mile překvapen vším, co mě tam čekalo. Pobavil jsem se tak, jak už dlouho ne. Co hodnotím:

1. Hudba. Hrála kapela Orion. Hráli všechno a podle mě docela slušně. Diskotékové rytmy minulého století, kdy ještě písničky mívaly zapamatovatelnou melodii a rytmus, kdy ještě nevládl rap a kdy se na ně dalo tancovat. Došlo dokonce i na polku a valčík – to už jsem dlouho neslyšel.

2. Prostředí. Sál ani velký, ani malý. Stoly účelně rozmístěny, že se dalo sedět i tancovat.

3. Cena lístku 260 Kč. Pravda, za láhev vína chtěli 450, ale budiž.

4. Masky. Skvělé, vtipné, naprosto originální, často zřejmě dělány doma na koleně. Právě ten milý amaterismus jim dodal punc. Hodně masek hodně dobrých. Ať to byl šílený řezník, dvojice jako postavičky Lego (nedalo se v tom ani sedět, děsně nepraktické, ale vydrželi), beruška s broukem pytlíkem (hezká holka, která zvolila masku podtrhující její styl), obrovský tlusťoch v kostýmu, který ho dělal ještě tlustším, pirátky, indiáni, dokonce skupina deseti žen jako faraonky, všechny stejné, člověk nevěděl, s kým vlastně tancuje a zda už s dotyčnou netancoval, čerti a čertice, všechny masky byly podařené. Čekal jsem, že většina lidí bude bez masek, že už to dospělí moc neberou, ale pletl jsem se, většina byla v maskách. Lidi se přišli bavit, dělat si ze sebe srandu. A bavili se.

Kdo tam byl:

Naši lidi. Češi. Mladí i staří. Normální.

Co (ne)chybělo:

Žádní aktivisté, žádní gayové ani jiní úchyláci z LGBT. Žádní okupanti, žádní barevní, žádní muslimové, žádní cikáni, žádní politikové, žádná televize, žádné laserové show, ani videoprojekce. Bylo to domácké, naše.

Teď mě napadá, aniž bych si to uvědomil, jsem vyjmenoval všechny, které živíme z naší práce. Náhoda? Hm.

Když jsem v půlnoci odcházel v mírně povznesené náladě, říkal jsem si, jak je dobře, že jsem tam šel, původně se mi moc nechtělo, a že vlastně nebylo nic, co by mě tam iritovalo. Myslím, že takovou akci už asi chudáci Němci nemají. A asi nikde v zemích od Aše na západ.

A tak mě napadlo, že dokud budou takové akce, tak nezahynem. Naši lidé jsou všelijací, občas mě štvou, říká se o nás, že závidíme a kdesi cosi, ale v jádru jsme zdraví a nenecháme si jen tak něco vnutit. Přežijeme i teror politické korektnosti, feminacistek, komunity LGBT, Chvilkaře placené Landsmanschaftem a snad, dá-li Perun, i africké a muslimské okupanty.

Podívejte se na par fotek.