Mediální elity Assangeovi: Bojuj o svou vlastní kůži

Zakladatel WikiLeaks Julian Assange strádá v britském vězení a čeká na pravděpodobné vydání do Spojených států, kde má být postaven před soud za porušení zákona o špionáži z roku 1917. Je ironií, že si ve vězení odpykává trest za porušení kauce kvůli vykonstruovanému obvinění ze sexuální kriminality ve Švédsku, jež dokonce sama švédská vláda nyní stáhla. Většina západních, zejména amerických, mainstreamových novinářů uvedla nanejvýš jen vlažnou námitku vůči pronásledování Assangeho, přestože přibývají zprávy o tom, že se jeho zdraví v alarmující míře zhoršilo.

To je ostudné a navíc to ohrožuje dlouhodobé zájmy samotných zpravodajských médií.

Nejhorší na takovémto chování je, že mnoho reportérů přistoupilo na naléhání ministerstva spravedlnosti na to, že Assange není „legitimní“ novinář. John Demers, zástupce generálního prokurátora pro národní bezpečnost při ministerstvu spravedlnosti, otevřeně uvedl vládní tezi na začátku tohoto roku. „Julian Assange,“ prohlásil Demers, „není novinář,“ protože se zabýval „explicitním získáváním utajovaných informací“.

Další představitelé Trumpovy administrativy prováděli podobnou kampaň s cílem delegitimizovat Assangeův status coby novináře, čímž ospravedlňovali jeho stíhání za špionáž. „WikiLeaks funguje jako nepřátelská zpravodajská služba a mluví jako nepřátelská zpravodajská služba,“ řekl ředitel CIA Mike Pompeo v dubnu 2017 během svého prvního veřejného projevu coby šéfa agentury. „Assange a jemu podobní,“ namítl Pompeo, usilují o „osobní zveličování sebe samých prostřednictvím ničení západních hodnot“.

Bohužel se zdá, že valná většina amerického tisku dychtí po vyloučení Assangeho ze svých řad. Rozhodnutí Výboru na ochranu novinářů (CPJ) ze začátku prosince vyzdvihlo ochotu mainstreamových médií zříci se Assangeho. Výbor CPJ ho odmítl zařadit na každoroční seznam novinářů, uvězněných po celém světě. Pokus zástupce výkonného ředitele CPJ Roberta Mahoneyho o vysvětlení tohoto rozhodnutí vyzněl jako cvičení na lingvistické zkomoleniny. Jeho blogový příspěvek z 11. prosince na webu Výboru na ochranu novinářů má jednoznačný název: „V zájmu svobody tisku musí být Julian Assange bráněn.“

Avšak velká část obsahu příspěvku poukazuje na opačný závěr. „Praktiky společnosti WikiLeaks, kdy zasypou veřejnost obrovským množstvím údajů, aniž by přezkoumali motivaci vynašečů tajných informací, mohou ponechávat otevřený prostor pro manipulaci,“ opovržlivě uvedl Mahoney.

Pokračoval slovy: „Pro někoho je Julian Assange bojovníkem za pravdu a průhlednost. Pro ostatní je informační granátomet. Otázka, kterou se Výbor CPJ musel zabývat, zní, zda z něj jeho počínání činí novináře. Každý rok sestavujeme seznam novinářů, uvězněných po celém světě, na základě souboru kritérií, která se vyvíjí v souvislosti s tím, jak technologie mění publikační a zpravodajskou činnost. Po rozsáhlém výzkumu a úvahách se Výbor CPJ rozhodl, že neuvede Assangeho na seznam jako novináře, částečně proto, že jeho role byla často jen jako zdroj, a protože web WikiLeaks nefunguje celkově jako zpravodajský kanál s redakčními postupy.“

Mahoney a Výbor CPJ za použití celé přehlídky rétorické gymnastiky mlčky akceptovali „logiku“ ministerstva spravedlnosti ohledně stíhání Assangeho, přestože Výbor CPJ oficiálně odsoudil samotné stíhání. Rozhodující je, že Výbor CPJ legitimizoval vládní kampaň, která má vystrnadit Assangeho za hranice legitimní žurnalistiky.

Kevin Gosztola, šéfredaktor portálu Shadowproof.com, příhodně poukázal na hlavní problém v souvislosti se zrádným činem Výboru CPJ: „Copak může chvályhodná organizace pro svobodu tisku tvrdit, že Assange není novinář, aniž by tak napomáhala politickému případu, s nímž přišli prokurátoři z Trumpova ministerstva spravedlnosti?“ Gosztola také zdůraznil pravděpodobný důvod pro (přinejmenším) rozpolcený postoj Výboru CPJ:„Správní rada CPJ je složena z novinářů, přičemž mnozí z nich jsou v establishmentu amerických médií, tedy establishmentu, který se drží názoru, že Assange není novinář, jen aby si udrželi údajný rozdíl mezi jeho prací a jejich prací.“

Ať už jsou jejich motivy jakékoli, novináři, kteří omlouvají nebo ospravedlňují snahy o stíhání Assangeho, si počínají jako naivní nástroje v přetrvávající vládní kampani, jejímž cílem je ucpat úniky informací a zadusit kritiku, zejména pokud jde o otázky obrany a zahraniční politiky. Záměr je jednoznačný - zarazit nepříjemná odhalení na webu WikiLeaks a ze strany dalších aktérů.

Strategie, kterou Výbor CPJ a jeho přívrženci přijali, se však podobá uklidňování tygra v naději, že naposledy spořádá usmiřovatele - nebo, v ideálním případě, že se nasytí počátečními oběťmi. Tento přístup je jednak bezcharakterní, nemorální, a jednak krátkozraký. Vláda již zahájila znepokojivé „nájezdy“ proti problematickým mainstreamovým novinářům, kteří zveřejnili nepříjemná zjištění. Administrativa Baracka Obamy prováděla elektronický dozor nad reportérem Jamesem Risenem z New York Times a také Jamesem Rosenem z Fox News ve snaze identifikovat jejich zdroje. Vláda dokonce označila Rosena za „neobviněného spolukonspirátora“ ve špionážním případě, vedeném proti jeho zdroji. Stejně tak administrativa prohlašovala, že má právo stíhat Risena, ačkoliv v této věci nepodnikla další kroky. Byly to zlověstné varovné signály.

Deník New York Times informoval, že prezident Trump vyjádřil ještě větší zájem o stíhání novinářů, kteří používají uniklé utajované informace. Prezident údajně podpořil Obamův přístup během velmi diskutovaného zasedání s ředitelem FBI Jamesem Comeyem v Oválné pracovně v únoru 2017 (kdy Trump údajně požádal Comeyho, aby ukončil vyšetřování bývalého poradce pro národní bezpečnost Michaela Flynna). „V Oválné pracovně sám pan Trump začal diskusi tím, že odsoudil úniky informací do sdělovacích prostředků a řekl, že by pan Comey měl zvážit, zda neuvězňovat reportéry za to, že zveřejňují utajované informace.“

Státní zástupci jdou po Assangeovi, protože je to zvláště kontroverzní postava, a tedy mnohem zranitelnější cíl. Ale odsoudit ho, a společně s ním WikiLeaks, za špionáž, představuje smrtelnou hrozbu pro svobodný a nezávislý tisk ve Spojených státech. Je to obzvláště nebezpečné pro uchování zdravé podoby prvního dodatku ústavy, když bude vládě umožněno rozhodovat, kdo je „legitimní“ novinář, a kdo není. Pouze tradiční publikování, přátelské vůči byrokracii národní bezpečnosti, by se pak mohlo spolehnout na umírněnost - ale jak naznačují případy Rosena a Risena, dokonce i tato očekávání mohou být docela křehká. Výbor CPJ a další mediální instituce, které se rozhodly zříci se Assangeho, hrají roli užitečných vládních idiotů a ohrožují své vlastní nejlepší zájmy.