Kacíř z Hollywoodu

A zase tu máme jeden z nejhorších antisemitickej paškvilů po Protokolech siónskejch mudrců. Tenhle cejch přišijí vždycky každému vyznamnějšímu intelektuálnímu projevu, který ujede z předepsané šablony Židů jako lidu durchaus holubiččího, od nepaměti každým ubližovaného a ukřivďovaného - stejným dechem však Jehovou k pináklu člověčenstva vyvolenému a ve spravedlivém hněvu hrozného a všemocného. Mno, a teď jim tu jejich po mnoho generací vypiplávanou mystifikaci nějakej Gibson za několik málo dnů natrh´ od prdele až k nosu. A není bez ironie, že k tomu sama židovská lobby, svou hysterickou propagandou proti filmu, značnou mírou přispěla.

Naposled bylo podle nich tím nejodpornějším antisemitickým paskvilem druhé, rozšířené vydání Solženicynova Srpna 1914. Teď je to Gibsonův film Kristovo utrpení (The Passion of the Christ). A jako vždycky předtím, začali ječet svým osvědčeným iracionálnám válečným pokřikem Antisemitismus! Antisemitismus! a jejich kýženou ozvěnou je Ukřižovat! Ukřižovat! Protože doslovné ukřižování už vyšlo z módy, jejich cílem je hanebného kacíře alespoň jakýmkoliv způsobem zdiskreditovat, donutit k odvolání, umlčet nebo profesionálně zničit a ukázat tím, že oni mají sílu to make it or break it - na výstrahu všem potencionálním heretikům doktríny o vyvoleném lidu.

Anglické sloveso to break (a v odvozeniných vazbách) neznamená jen zlomit, ale také zkrotit. Anebo (mimo jiné) vytrénovat - jako se otírá nezpůsobnému psíkovi čumák o počůraný koberec, dokud se nenaučí čůrat a kálet na sousedův trávník. To je typická psí způsobnost v Hollywoodu, jak se jednou v televizi neprozřetelně uřekl (zde ve volném překladu) Marlon Brando a měl za to, i když zasloužilý sionista a i když to hned uvedl "na správnou míru", několik let utřený čenich:

Hollywood je řízen Židy; je vlastněn Židy ,...viděli jsme [na plátně] Negra a Greaseball [urážlivě pro Latino, Portotikánce], viděli jsme Chink, viděli jsme úzkookého nebezpečného Jap, viděli jsme zlotřilého Filipíno, viděli jsme všechno, ale nikdy jsme neviděli Kika [pejorativní americký výraz pro Žida se všemi příslovečnými neřestmi]. Protože oni věděli perfektně dobře, že to je tam, kde se kára táhne kolem.

A ti, kteří nemohli nebo nechtěli pochopit, že neoslavná kritika Židů, nebo i jen prostá skutečnost je tabu, si to exemplárně odskákali. Mno, těch kteří se zašprajcovali nebylo mnoho, nebo se o nich neví. Jednou z těch známějších heretiků byla britská herečka světového formátu Vanessa Redgrave, která si svým vynikajícícím dokumentárním filmem The Palestinians vysloužila zuřivý hněv a exemplární pomstu židovstva. Navrch si to polepila hned po uvedení Palestinců, když v přijímacím proslovu za Oskara (dostala ho za herecký výkon v protinacistickém filmu Julia) přisypala soli do bolístky označením sionistů za kořen palestinského problému.

Není proto divu, že se v profesiolnálně promiskuitní atmosféře Hollywoodu skoro nikdo neodvážil říci veřejně něco pozitivního o Gibsonově filmu (kromě přímočaře střílejícího kovboje Clinta Eastwooda, který uznal Gibsonovu odvahu). Většina Hollywoodčanů zaraženě mlčí a nechává povinné nadávání soukmenoveckým hercům a režizérům a několika blikotajícím hvězdičkám, které se na stříbrné plátno prošoustaly skrz jejich postel.

Protože náboženství, Bible, ani filmová gramotnost není moje parketa, přenechám analýzu filmu odborníkům. Už teď je spousta expertýz na internetu (např. http://en.wikipedia.org/wiki/The_Passion_of_the_Christ je dobrý, přehledný kompilát informací, i když v některých detailech zavádějících až zřejmě nepravdivých). Uvedl bych jen čtyři vlastní poznámky:

O Mel Gibsonovi jsem si z jeho předchozí herecké dráhy zafixoval představu pohledného, sympatického, herecky nadaného bohémského cvoka. Protože jsem jen občasným filmovým spotřebitelem, profesionální a především osobní život herců a režizérů mě nikdy nezajímal a Gibsonův vývoj mi proto zcela unikl. Až při současném rozhrabávání jeho soukromého života v mediích jsem si uvědomil jeho osobní vývojový zvrat od zábavného, nevázaného a inteligentního srandisty k zanícenému tvůrci myšlenkově hlubokého díla. A furt se ještě divím. A obdivuji.

Antisemitismu jsem na filmu nenašel ani zbla, pokud ovšem antisemitismem není sdělení pravdy podle vlastního nejlepšího poznání dostupných zdrojů, a svědomí. Gibson nikomu nenamlouvá, že jeho film měl být historicko-vědeckou studií. Držel se, podle jeho vlastních slov, jak nejlépe mohl, evangelia. A celý Nový Zákon je vyprávění o událostech, dlouho předcházejících jejich sepsání. Vytýkat proto filmu jakési historické nepřesnosti je naprostá demagogie. A nakonec, nemá snad každý režizér právo vidět téma a události vlastníma očima? Vytýkal snad náš Sanhedrin kritiků Martinu Scorcesemu (Poslední pokušení Krista) líčení sexuálních fantazií ukřižovaného Krista s Maří Magdalenou? Jo, to je ta další dimenze pokrytectví.

Nakonec ještě k těm "ad nauseam potokům krve a dvěma hodinám surového násilí". To je tedy nejlepší fór amerických kritiků, kteří dávají "dva palce nahoru" a A+ hodnocení filmům jako Gladiator, Rambo a podobným košeráčtinám; o záplavě horror movies ani nemluvě. Mno, shlédl jsem Utrpení v našlapaném kinosále, ale nikdo se tam za celé ty dvě hodiny, navzdory mediálním předpovědím, nepoblil. Po ukončení filmu nastala chvíle naprostého ticha, jaké jsem v americkém biografu nikdy přetím nezažil. A potom potlesk.

Diváci asi pochopili jinak než sanhedrinští kritici, co chtěl Gibson říci. Ty potoky krve byla jen krev Kristova, jak si mohl pozornější divák všimnout, podle evangelia prolitá na vykoupení hříchů lidstva. Stejně tak i to rozlámané tělo. A hříchů nadělalo lidstvo víc než dost - na to množství krve, prolité v jednom filmu.

Jednu kritickou poznámku ale přece mám: Film byl namluven, zřejmě pro efekt větší bezprostřednosti, v aramejštině, hebrejštine a latině a opatřen anglickými titulky. Nejenže se tím snížilo komplexní vnímání filmu, ale v posledním sestřihu byl odstraněn titulek, kdy na Pilátovo "Čist jsem od krve spravedlivého tohoto; vy vizte" shromážděná židovská lůza všehlasně odpovídá: "Krev jeho na nás i na naše děti." Vypuštěním toho titulku se oslabil význam scény, kdy se Kristus před smrtí, v nevýslovném utrpení modlí za odpuštění všem, kteří mu je přivodili. Nejen pro ty, kteří ho trýznili a ukřižovali, ale i pro ty, kteří si jeho smrt vynutili až po vlastní prokletí. Tedy nikoliv oko za oko, zub za zub, jako v kočkopsím "judeokřesťanstství" - ale odpuštění. Pro praktikujícího křesťana je to možná samozřejmost, kterou není třeba zdůrazňovat; já jsem to však vnímal jako potlačení hlavní křesťanské myšlenky. Ale jak jsem předeslal, v biblických souvislostech se moc nevyznám - a čert ví, možná, že tu politicky nekorektní Matoušovu pasáž papež na nátlak Židů už z Bible taky vygumoval.