Pokrok za třicet let

Šel jsem nedávno s kamarádem Adamem po Rašinově nábřeží směrem k Jiráskovu mostu. Před námi se objevilo šeredné monstrum Tančícího domu. Vždycky, když to vidím, se leknu. Strašnější by snad byl jen Kaplického chcrchel, naštěstí zatím nerealizován. „Líbí se ti to?“ ptám se Adama. Už si nepamatuji, jak přesně odpověděl, vyznělo to, že nelíbí. Ale upozornil na jednu zajímavou věc. „Tohle je jediné, co se tady za třicet let postavilo pro lidi,“ řekl. „Všechno ostatní už tady bylo.“ Chtěl jsem odporovat, ale najednou jsem si nemohl vzpomenout na nic, co se v posledních 30 letech postavilo. Tedy kromě montoven a skladů. Později doma jsem si přeci jen vzpomněl: Tunel Blanka. Ano, to byla velká stavba. Třikrát předražena (z původních 17,2 miliard na 43 miliard) a místo plánovaného roku 2011 zkolaudována až v roce 2019.

A také se postavilo několik dálnic a mimoúrovňových křižovatek. Ale dohromady to je zlomek toho, co se tady pro lidi vybudovalo za vlády bolševika.

Pravda, stavějí se nová sídliště a nové domy. V jednom takovém, postaveném v roce 2006 bydlím. Je zateplený a jsou použity moderní materiály, ale cesty k domu jsou tak úzké, že se bez problému vyhnou jen cyklisté. Developer šetřil doslova cenimetry, aby každý myslitelný kousek půdy mohl prodat. Garáže? Pché. Nač takový přepych? Auta mohou mít lidé venku na těch úzkých cestách. Sklepy? To už se dnes nedělá. Kočárkárny? Nejsou potřebné. Co na tom, že v domě bydlí většinou rodiny s dětmi, však kočárky mohou mít na společné chodbě. A také je tam mají spolu s koly a dalšími věcmi, které se do bytu nevešly, protože vestavěné skříně, či jiné úložné prostory v bytě nejsou, developer s nimi nepočítal.

Podívejte se na několik grafů, které jsou více než výmluvné.