Ohlédnutí za nedávnou Českou konferencí v Kutné Hoře

Docela velkým tématem pro duchovní práci je odpuštění. A to včetně mnohdy paradoxně obtížnému odpuštění sobě sama. Tyto formy odpuštění jsou ovšem hodně osobní a nemá cenu je ve vztahu k České konferenci nyní více probírat.

V národním historickém odkazu však máme jeden příběh, který vešel do globálního povědomí lidí majících rozšířené poznání tímto směrem. Sanktum simplicitas – svatá prostota. Není až tak důležité, nakolik je zdánlivě epizodní příběh stařenky přikládající svou otýpku na hranici s Mistrem Janem Husem autentický. Podstatnější je ono Husovo odpuštění nejen této stařence, která podle něj neví, co činí a tak není svým činem vinna.

Mnozí z nás takovou schopnost odpuštění, vštěpovanou nám i Mistrem nad Mistry, nemáme. Ale jsme schopni pochopit, že je možné se v rámci duchovní práce až k takové schopnosti dobrat.

Ovšem je tady i jedna eventualita, která je právě i ve vztahu k České konferenci podstatná. A samo sebou i ve vztahu k mnohým jiným, včetně tohoto informačního webu. Tento generální pardon je totiž možno velkým lidským skupinám odebrat! Pokud je někdo nevědoucí a o něčem nemá ani šajnu, může se spoléhat na svou svatou prostotu, pokud však ví a činí totéž vědomě, je vinen a ani toto navýsost blahosklonné odpuštění se na něj nevztahuje. Šířením informací popisující pravdivě události, vztahy, vazby, příčiny a následky odebírá i Česká konference velkým skupinám takto definovaný generální pardon pro mnohé oblasti poznání.

Uvedu jeden příklad. Bylo by snadné vysmát se všem demonstrantům, kteří vyslechli výzev organizátorů neziskové organizace Milióny chvilek pro demokracii, či je činit vinnými podporou horší alternativy politického zastoupení lidu, než proti které se, třeba i v mnohém oprávněně, vymezují. Kolik z nich neví, v čí prospěch tak činí? Pokud by však měli potuchu o vazbách organizátorů na politiky již dávno odtržené od národních zájmů této země a o nadnárodních institucích poskytujících jim i finanční podporu a „střelivo“ pro „sestřelení“ ne zcela „vyšším zájmům poslušného“ demokraticky zvoleného politika? Což není vhodnější sesadit takového politika demokraticky, tedy v řádných, popřípadě mimořádných, volbách? Zvláště, je-li deklarovaným hybatelem davu obava o samotnou podstatu demokracie? Mimochodem nejsem a nejspíše ani nebudu jeho podporovatelem ani voličem. Věřím, že mnoho demonstrujících bere své obavy o podstatu demokracie v naší zemi upřímně a vážně, ovšem mnozí rovněž bez vhledu za tento líbivý a ctnostný plášť. Věřím, že jich bude tím méně, čím více lidí si tyto souvislosti uvědomí a nebudou se moci odvolávat příslovečným „já nevěděl“.

Uvedu ještě jeden příklad a poslední, abych nezdržoval. Suplujíce sice práci novinářů, na kterou je mainstreamově nesnadné se spolehnout, třídíme si všichni informace, podle jejich relevantnosti, důvěryhodnosti a ověřitelnosti. Není to snadné a rád bych si tuto službu poskytovanou třeba veřejnoprávními médii zaplatil, mít však dostatečnou důvěru v objektivnost a nestrannost jejich analýz všech tuzemských i světových událostí. Spoléhajíce se na autentické vyjádření dostatečně důvěryhodné osoby, jímž bývalý prezident USA být může, vím dostatečně bezpečně, že v rámci šíření demokracie a svobody bylo pučistickým skupinám v Sýrii, snažícím se ozbrojeným povstáním, tedy nedemokraticky, sesadit demokraticky zvoleného prezidenta a jeho vládu, byla poskytnuta všemožná podpora. Zbraně vyrobené v USA, prodané do Saudské Arábie, se možná „nedopatřením“ dostaly až do rukou nejen „umírněných teroristů“. V této souvislosti mi zní v uších autentické slova prezidenta USA, o tom, kolik tun zbraní a munice shodili na padácích do povstalecké oblasti Sýrie s důvěrou, že si je najdou „ti správní“, nebo o tom, jak obrovská suma z peněz amerických daňových poplatníků byla vynaložena na vybudování výcvikových táborů povstalců proti společnému nepříteli, jímž je demokraticky řádně zvolený prezident jejich země. Tragikomicky vyznělo jeho přiznání, že se jim za poměrně dlouhou dobu podařilo vycvičit slovy tři povstalce, z nichž jim dva utekli neznámo kam. O funglových Toyotách, Francouzské společnosti poskytující satelitní spojení, Švýcarské firmě dodávající cement na budování bunkrů, kradené ropě bezpečně a ze satelitu sledovatelně přepravované kolonami cisteren do Turecka, až po drogy a snickersy pro „zfanatizované lidské nestvůry na drogách“ nemá ani cenu se zmiňovat. Kdo má oči, a před tím vším je nezavíral, viděl. Dokonce i z mainstreamových zpráv. Kdo nechtěl, neviděl. Kdo nechce, nevidí ani dnes. Po osvobození Alepa, které bylo mainstreamově označované spíše za dobytí Alepa, bylo z podzemních bunkrů zachráněno více než deset velících důstojníků zemí NATO a pár z Izraele. V beznadějné situaci, propásnuvše čas pro evakuaci, si o pomoc zavolali sami. Nezpochybnitelně zdokumentovaní, včetně dokladů se jmény, hodnostmi, zemí původu a čísly vojenských knížek byli s blahosklonným odpuštěním deportováni do svých zemí. Souběžně bylo zdokumentováno množství zapečetěných beden, jejichž štítky výrobce a dodavatele nepřipouští pochyby, i kdyby snad někdo namítl, že se možná jedná o věrohodné napodobeniny zbraní západní provenience.

A teprve teď se dostávám k rovněž věrohodně ověřitelné informaci o odpuštění, kterého bych ve stejné situaci asi nebyl sám schopen. Syrský prezident vyhlásil generální pardon pro povstalecké bojovníky především z ISIS, kteří se vzdají a zřeknou se teroristického boje za nové území Islámského státu na úkor územní celistvosti Sýrie a přejdou na stranu Syrské národní armády. No a pro ty, kdož tak učinit nechtějí, přistavil dlouhou řadu autobusů, které je i s rodinami odvezli do Turecka. Proč tehdy zrovna do Turecka, proč je tehdy Turecko přijalo za své a co do dnešních dnů v Turecku dělají? Tyto otázky ponechám na čtenářích, neboť věřím v jejich schopnosti logického uvažování v mnoha souvislostech. V autentickém video rozhovoru s ruskou novinářkou to řádně a demokraticky zvolený prezident Sýrie zdůvodňoval i absencí vězeňských kapacit a vyživovacích prostředků pro „značně nepřizpůsobivé občany“, jichž je pro Sýrii lepší se zbavit.

Kdo však o tomto všem ví a všechny informace si pro sebe dostatečně ověřil a poskládal do souvislostí, nemůže již nazývat naši podporu povstalců, jejichž rozlišování na umírněné a neumírněné je směšné, za vývoz demokracie a svobody. Mimochodem jsme si obdobné intervence bez schválení Rady bezpečnosti po WW2 v rámci ustavujících listin OSN zakázali! Jestliže hodláme podporovat výměny prezidentů a vlád v rámci arabského jara, Iráku, Libye, Ukrajiny, Turecka či Venezuely, aniž bych se jich jakkoli zastával a připustil jejich označení za diktátory, nemůžeme tak činit dodávkami zbraní, vyzbrojováním, poskytováním velení, výcviku a všestranné technické podpory jakékoli povstalecké skupiny. Můžeme tuto podporu realizovat, obdobně jako v případě kubánských či severokorejských disidentů, tedy rovněž povstaleckých protivládních skupin. Ideologická, materiální i finanční podpora přípustná je a můžeme těmto skupinám i fandit v boji proti jejich „krutovládcům“, které si většina jejich spoluobčanů volí, dejme tomu že ve všech případech jen ze strachu. V případě Sýrie v demokratických volbách a více než osmdesáti procenty. Za sebe bych však s vděkem přijímal alavistickou vládu prezidenta „západního střihu“ v rámci níž byly v Sýrii zastoupená i křesťanská uskupení a obával bych se spíše sunitsko-wahábistických režimů, které rozřezávají své oponenty na ambasádách v cizích zemích a jejichž příslušníci tvořili většinu teroristů, kteří zaútočili letadly na newyorské dvojčata, přičemž jen Aláh nejspíše dopustil, že spadla i ničím nezasažená a nikterak staticky nenarušená sedmička. No, ale znáte to, když Aláh dopustí i motyka spustí! A Saudové jsou přece našimi nevýznamnějšími spojenci hlídající v OSN lidská práva, že?

A bacha na to, abychom se domnívali, že to vše jsou jen pochybení z minulosti, která nemají na přítomnost vliv. Samozřejmě, že mají a značný! Řádně a demokraticky zvolený prezident Turecka, aniž bych ho chtěl hájit a vyjadřovat mu podporu, právě v těchto dnech vyhrožuje Evropě, že budeme-li jeho vpád do Sýrie nazývat invazí, pošle nám tři a půl miliónů syrských „uprchlíků“ a není přece tak těžké odhadnout, kolik z nich je stále zfanatizovaných, militantních a nyní i západem zrazených teroristů. No, ale budiž, třeba se v Evropě svého boje zřeknou a budou se živit poctivou prací a svými daněmi budou přispívat na naše budoucí důchody. To je ale hezká multikulturalistická pohádka.

Česká konference, a mimo jiné i tento informační web, svou činností snímá z velkých lidských skupin onen štít zvaný Sanktum simplicitas. Tyto skupiny pak mohou již vědomě podporovat „toto šíření demokracie a svobody mečem i ohněm“ a přijmout za to svůj díl viny, neb kdo podporuje a neodporuje zlu, zlo činí. A, nebo svůj odpor a nesouhlas vyjádří, byť by se tak stali disidentskou menšinou ve svém národě. I já svůj nesouhlas – disidére tímto vyjadřuji nahlas, veřejně a neodvolatelně. České konferenci a i tomuto webu, jehož jsem pravidelným abonentem, díky. Za vaše služby platím rád.