Proč Turecko útočí na Kurdy v Sýrii

Turecká invaze do syrského Kurdistánu je lekcí mezinárodních vztahů a geopolitiky, která by měla poučit všechny, kteří věří USA a dalším západním mocnostem a kteří věří v účinnost mezinárodního práva a spojeneckých závazků. Tato invaze je dokonalým příkladem toho, že každý stát hájí v mezinárodní politice své zájmy, na druhém místě s velkým odstupem následují zájmy jeho spojenců a až na úplně posledním místě jsou různé mezinárodní smlouvy, sliby, dohody a podobně. Dále to opět dokazuje, že v mezinárodní politice nehraje roli vnitřní uspořádání státu, demokratické státy se zahraniční politice chovají stejně jako státy totalitní.

Tak jako Češi před druhou světovou válkou důvěřovali Francii a Anglii, tak dnes syrští Kurdové důvěřovali USA, které je hodily přes palubu, když je přestaly potřebovat. Přece jen poměrně velké Turecko je důležitější spojenec, než syrští Kurdové, kterých jsou pouze tři miliony. Stejně tak dopadne jakékoliv malý národ, který spoléhá na pomoc USA a západu obecně. Přitom syrští Kurdové měli být poučeni z osudu Kurdů iráckých, které americká vláda zneužila hned dvakrát k destabilizaci Iráku, poprvé v první válce v Iráku v roce 1991 a podruhé v druhé válce v roce 2003. V obou případech jim slibovala samostatný stát a v obou případech k tomu nedošlo. Hlavním důvodem je, že pokud by Kurdistán měl být nezávislý suverénním a fungujícím státem, muselo by se rozpadnout Turecko, protože právě v Turecku žije polovina Kurdů a jakýkoliv státní útvar v Kurdistánu, který by nezahrnoval turecký Kurdistán, by nebyl životaschopný. To vládnoucí elity USA nechtějí, protože Turecko je, nebo alespoň donedávna bylo, jejich hlavním spojencem v regionu.

V našich médiích byla válce mezi Tureckem a Kurdy v posledních dnech věnována značná pozornost, ovšem jak je u českých novinářů zvykem, psali o tom bez znalosti situace. O co jde jsem pochopil, když jsem se podíval na tuto mapu.

Podle této mapy vyplývá, že syrští Kurdové po porážce Islámského státu využili situace a obsadili nejen území obývané Kurdy, ale celou zhruba čtvrtinu Sýrie ležící východně od řeky Eufrat. V této oblasti nežije prakticky nikdo, neboť je to nehostinná poušť, avšak jsou tam veškeré syrské zásoby ropy. Kurdské milice tedy ovládly ropná pole, a to byl podle všeho hlavní důvod, proč se představitelé syrských Kurdů dosud nedohodli s Assadovou vládou na novém uspořádání Sýrie, které by zahrnovalo autonomii kurdských oblastí. Prezident Assad byl ochoten poskytnout Kurdům autonomii a opakovaně jim to sliboval, nepochybně však požadoval vrácení ropných polí. Avšak Kurdové se zřejmě nechtěli vzdát kontroly nad ropnými poli a naivně věřili USA, že jim pomůžou vytvořit samostatný stát na severu Sýrie.

Ovšem o tato ropná pole má zájem i turecký prezident Erdogan. V dobách, kdy toto území ovládal islámský stát, Turci čile obchodovali a nakupovali od islámského státu ropu, do doby než ruské letectvo zlikvidovalo nálety na konvoje cisteren vozících ropu do Turecka tyto cisterny a už nebylo čím ropu vyvážet, čímž se Islámský stát ocitnul bez peněz. Nyní Erdogan poté, co Trump rozhodl stáhnout z oblasti vojenské posádky, má v úmyslu toto území obsadit. Je jasné že takzvaná třicetikilometrová zóna byla jen záminkou, že po dosažení 30 km by se turecká armáda nezastavila, ale pokračovala by dál na jih, až by ovládla ropná pole. Vzhledem k tomu, že se jedná o neobydlené území, nebylo by to z vojenského hlediska velký problém.

Erdogan se snaží z Turecka vybudovat regionální velmoc, snaží se vytvořit jakousi novou Osmanskou říší a Turecko, na rozdíl od jiných států Blízkého východu má velké území, početné obyvatelstvo, průmyslovou základnu, takže není zcela závislé na dovozu průmyslového zboží z ciziny, tak jako ostatní státy Blízkého východu a má i silnou armádu. Turecko však má začnou slabinu, a to, že nemá vlastní ropu a veškeré pohonné hmoty musí dovážet. Pokud by to Turecko ovládlo severovýchodní Sýrii, byl by tento handicap odstraněn. Proto je logické že Erdogan využil příležitosti a snaží se tuto oblast ovládnout.

Syrští Kurdové, kteří byli zrazeni západními mocnostmi, neměli jinou možnost než se dohodnout se syrskou vládou a požádat Assada o vojenskou pomoc. Předpokládám že vzhledem k nasazení syrské armády, které která začala rychle obsazovat syrský Kurdistán, se Erdoganovi nepodaří ropná pole na východě Sýrie ovládnout. Dobře vyzbrojená a zkušená syrská armáda by byla přece jen těžším soupeřem, než kurdské milice vyzbrojené jen lehkými zbraněmi.

Erdoganovi se však velmi pravděpodobně podaří alespoň zabránit vytvoření de facto samostatného kurdského státu na severu Sýrie, což je také úspěch, neboť nezávislý kurdský stát by inspiroval Kurdy v Turecku, aby také usilovali o nezávislost. Syrští Kurdové však zmeškali vhodnou příležitost domluvit co se syrskou vládou na autonomii, neboť dnes kdy je syrská armáda chrání před Turky, může Assad vystupovat vůči kurským představitelům z pozice síly. Jakkoliv určitá omezená autonomie syrského Kurdistánu nepochybně bude, rozhodně to nebude za tak výhodných podmínek, jaké mohli kurdští politici vyjednat před tureckou invazí, pokud by nevěřili slibům západních politiků.

Kurdové, kterých je celkem asi 40 milionů, jsou největším národem na světě bez vlastního státu. Myslím, že by si svůj stát zasloužili, avšak musejí si ho vybojovat sami. Jakkoliv se vytvoření nezávislého Kurdistánu odkládá na neurčito, mám za to, že konečné vítězství bude na straně Kurdů, neboť čas a zejména demografie pracuje pro ně. Jak jsem již uvedl, Kurdistán může vzniknout jedině za situace, pokud se rozpadne Turecko, protože Turecko ovládá zdaleka největší část Kurdistánu a žije v něm zhruba polovina Kurdů. Kurdové tvoří asi 20% tureckého obyvatelstva, ale četl jsem článek, že Kurdové mají porodnost asi dvakrát vyšší než Turci. Zatímco ještě před několika desetiletími měli Turci hodně dětí, dnes však podobnost klesla a většina rodin má jen dvě, maximálně tři děti, zatímco kurdské rodiny v Turecku mají 5 a více dětí. Pokud se tento trend udrží, bude v polovině 21. století zhruba 40% tureckého obyvatelstva tvořeno Kurdy, a za této situace se již Turkům nepodaří Kurdistán ovládat silou. Pokud bude turecká armáda složena téměř z poloviny z vojáků kurdského původu, lze předpokládat že drsní a možná trochu primitivní pastevci z kurdských hor budou lepší vojáci a budou ochotnější bojovat a případně položit život, než jejich vrstevníci s z Istanbulu, kteří žijí v životním stylem, jako mladí Evropané a spíše než zbraň umí ovládat chytrý telefon.

To je však vzdálená budoucnost pro současnou dobu plyne poučení, že každý národ si musí svobodu vybojovat sám, a nelze spoléhat na cizí mocnosti, zejména ne na USA, které se příliš nerozpakují svoje spojence opustit.