Bush versus Kerry - určité skupiny jsou nadšeny

Připadá vám, že za závěsem oddělujícím svět špičkových politiků od těch dole, jsou slyšet výbuchy smíchu a cinkot skleniček? Pak vězte, že se vám to nezdá. Tam nahoře se opravdu slaví a my nepatříme k těm pozvaným. Je to oslava u příležitosti voleb, na které loutky naší demokracie už připíjejí na nadcházející vítězství, které nemohou ztratit. Vždyť oba soupeři patří k témuž týmu.

Souboj George Bush versus John Kerry je pro skupinu, kterou C.Wright Mills nazýval klub mocných - zvláštní uzavřená skupina finančních, politických a vojenských vůdců - snovou pohádkou. Klub mocných se nestará o stranickou příslušnost. Členství v té které straně je pohádka pro děti. Z jejich pohledu hlupáci stojí v řadě, aby odevzdali svůj hlas, zatímco skuteční hráči nahoře se rozhodují, kdo bude vládnout. A z nějakého nepochopitelného důvodu pořád chtějí, abychom tomu stále ještě říkali demokracie. Dělají si z nás srandu.

Bush versus Kerry je pro modrou krev nirvanou. Ve světě obchodu se takovému duelu říká vítězství-na-obou-stranách. Z jejich pohledu je úplně jedno, kdo 20. ledna 2005 položí ruku na Bibli (ano Bibli), aby složil přísahu, protože už teď je jisté, že ať zvítězí kterýkoliv z nich, pro Ameriku se další čtyři roky nic nezmění. Ani to nejmenší.

Dříve, než mě demokraticky orientovaní čtenáři zasypou rozezlenými e-maily o tom, jak je nutné dosadit do Bílého domu kohokoliv kromě Bushe, byl bych rád, kdyby uvážili následující fakta: Kerry podporuje Bushovu válku v Iráku. Kerry souhlasí s Bushovou daňovou politikou. Za posledních dvacet let v senátu Kerry nenavrhl ani jednu větší sociální či životního prostředí týkající se aktivitu. Kerry ve své kampani nepřišel s žádným návrhem jak zlepšit nezaměstnanost nebo zdravotní péči. Zdá se, že Kerryho kampaň se soustřeďuje na jediné: Dokázat, že se nejmenuje George Bush. Jediné, co k tomu potřebuje, je jmenovat se jinak.

Oba, Bush i Kerry, jsou samozřejmě také válečnými hrdiny. Bush svým vstupem do národní milice zvolil snadnější cestu, jak se vyhnout bojišti - ať už se dostavil k nástupu služby nebo ne. Kerry na druhé straně sloužil své zemi tím, že na válečném člunu křižoval vietnamské řeky, jak o tom rád hovoří. Držte si klobouky, přátelé, protože souboj Bushe s Kerrym bude plný vzájemných nařčení a vášnivých obhajob na téma kdo miluje armádu více.

A Kerry také nemá moc jasno, co se armády týče. Hovoří-li před posluchači z řad vojáků, hrdě vystavuje na obdiv své medaile (dostal tři Purpurová srdce!) a jeho projevy jsou plné vlasteneckých slov o "službě vlasti". Ale pak hovoří před skupinou demokratů a vzpomíná, jak po návratu domů vedl protiválečné hnutí. Tak se Johne konečně rozhodni: služba vlasti nebo svědomité odmítání?

Tyhle problémy Kerryho provázejí v celém jeho politickém životě. Vždycky se snaží vyčkávat. Dokud nezjistí, odkud vítr vane, hovoří jedna strana jeho úst jedno a druhá strana druhé. Vybere si, až když je to bezpečné, a ne dříve, dokud nemusí. Kerry nepotřebuje botulinové injekce, spíše by potřeboval transplantaci páteře.

Anebo si všimněme, jak často jsou citované Kerryho útoky na určité "zvláštní zájmy". Zdá se, že zvláštní zájmy Kerryho jsou svatější než Bushovy. Pravdou samozřejmě zůstává, že tzv. zvláštní zájmy obou mužů mají leccos společného. Bohužel ke škodě nás, kterých se jejich zvláštní zájmy netýkají.

Ačkoliv pro mne není velkým potěšením citovat slova konzervativního sloupkaře New York Times Davida Brookse, přeci jen se mu v nedávno publikovaném článku Kerryho zvláštní přátelé podařilo dostatečně zesměšnit Kerryho rétoriku o jeho "zvláštních zájmech". Po té, co vyjmenoval celou řadu zvláštních pozorností, které Kerry poskytl mocným a důležitým, Brooks uzavírá:

"Jen se zeptejte Davida Paula, klíčové osobnosti ve skandálu kolem půjček, zda mu Kerry pomohl cítit se vyjímečně. Anebo si promluvte s Bobem Majumderem, kolikrát mu Kerry pomohl. Alespoň do té doby, než byl Bob obviněn ze 40 překročení zákona od spiknutí, ovlivňování svědků, podvodů přes daňové úniky až k nezákonným příspěvkům na kampaň. Své by také mohly říct olejářské a farmaceutické firmy, které přispěly Kerrymu desítkami tisíc dolarů."

Ach ano, občas předstírá, že mu na zvláštních zájmech nezáleží. Nasadí tvrdý populistický výraz. Ale hluboko uvnitř mu na tom záleží. Za jeho medovou maskou se skrývá velký, starý podvodník.

Existuje mnoho věcí, které mají s Bushem společné, ale nejvíce zneklidňující je ta, že oba od doby svého studia na Yale patří do exkluzivní tajné a velmi elitní společnosti Skull & Bones. Skutečnost, že oba jsou členy této skupiny a ani jeden není ochoten příliš o tom hovořit, by měla být dostatečným varováním všem, kteří se domnívají, že v prosinci bude mít národ nějakou volbu.

Editor Sam Smith z Progressive Review napsal: "Před Amerikou stojí dva prezidentští kandidáti, kteří oba náležejí do společenství, jejichž hodnoty jsou dětinské, elitní, misogynní, antidemokratické, tajné a které existuje jen proto, aby si jeho členové poskytovali po celý svůj život vzájemné výhody a ochranu na cestě vzhůru do nejvyšších vrstev americké společnosti. Ani pomyšlení, že by se omluvili, naopak. Oba kandidáti odmítají dát otevřenou a jasnou odpověď o své participaci. Alespoň jeden z nich, Kerry, udržuje stále těsné styky a dokonce mezi svými mladšími kolegy vybírá nové členy."

Je-li naší listopadovou volbou Bush nebo Kerry, nemusíme ani čekat na začátek hlasování a můžeme rovnou vyhlásit vítěze. Mocenská elita si chystá další vítězství a nemohou se dočkat nastávajících čtyř let klidných, bezpečných vod, po kterých pluje jejich politická loď.

Článek Bush v. Kerry: The Power Elite's Dream Ballot vyšel 13.2. na serveru Information Clearing House.