Imploze brexitu, vytvořená v Británii... Johnson však obviňuje ostatní

Článek vyšel 29. srpna a za poslední dny mírně zastaral. Johnson mezitím přišel o parlamentní většinu a poslanci zastavili brexit bez dohody. Nicméně další věci v článku stále platí a je dobré si to přečíst. Editor

Politická imploze, kterou představuje brexit, je dědictví nedávných i minulých britských lží a imperiálního protiprávního jednání. To, že Boris Johnson hází vinu za strasti své země na Irsko a EU, jsou jen další žvásty z proradné Anglie.

Jeho požadavek na přerušení zasedání britského parlamentu - jen několik týdnů před termínem odchodu z EU (31. října) - kritizují opoziční strany jako další „antidemokratické“ opatření, které má protlačit brexit bez dohody. Johnson v podstatě vytlačuje zákonodárce, aby neměli možnost mluvit do toho, jakým způsobem Británie vystoupí z EU, a zejména aby nemohli zabránit tzv. „tvrdému brexitu“. S tímto scénářem nesouhlasí většina poslanců parlamentu, včetně mnoha členů z řad Johnsonovy vlastní strany, a to kvůli obávaným ekonomickým otřesům, způsobeným rázným odtržením od EU, což by nevyhnutelně vedlo k rychlému zavedení hraniční a celní kontroly.

Tzv. Spojené království je rozpolceno hořkým nesouhlasem s brexitem. Téměř polovina voličů hlasovala proti odchodu z EU v referendu v roce 2016. Většina voličů ve Skotsku a Severním Irsku si přála zůstat. V rámci tábora, který si přeje odchod z EU, existují rozpory ohledně tvrdého brexitu nebo měkké alternativy - přičemž měkký brexit počítá s přechodným obdobím pro odchod z EU, kdy budou dočasně dodržována evropská nařízení.

Nezapomínejme však, že tento vysilující debakl ohledně Brexitu je problém, který si vytvořila sama Británie.

Kdo jako první požadoval brexit? Byla to Johnsonova Konzervativní strana v čele s Davidem Cameronem, která se zavázala k uspořádání referenda „in-out“ v rámci svého volebního manifestu. Tento krok byl motivován interními dohady mezi Konzervativní stranou a tvrdými euroskeptiky, a snahou uklidnit řady lidí referendem. Také to bylo motivováno tím, že se Cameron snažil stát v cestě nově vytvořené Straně nezávislosti Spojeného království (UKIP), vedené Nigelem Faragem, která kvůli své tvrdé platformě, zaměřené proti EU, kradla konzervativní voliče.

Cameron pravděpodobně vůbec nedoufal, že výsledek referenda povede k brexitu. Celé cvičení bylo politickým manévrem, jehož cílem bylo zbavit se ostrých výpadů z vlastních řad a ze strany UKIP. Referendum bylo provedeno, a z velké části bylo ovlivněno prohlášeními o velkých ekonomických úsporách, pokud Británie opustí EU a své rozpočtové závazky. Tato tvrzení, např. že Británie bude mít po brexitu miliardy liber, které bude investovat do národní zdravotní péče, se ukázala jako prázdná. Voličům je přednesli takoví lidé, jako Boris Johnson, Michael Gove a další zastánci tvrdého brexitu, kteří nyní řídí vládu.

To jsou jedny z posledních podvodů britské politické třídy, které uvedly Británii do současného chaosu.

Ale snad největší „nádherou“ na rohu hojnosti očerňování a pomluv je trvání Johnsona na tom, že tzv. irská pojistka je „protidemokratickou“ překážkou, která brání „právu“ Británie opustit EU. Tvrdí, že irská pojistka omezuje britskou suverenitu, protože Británie by donekonečna zůstala v celní unii s EU.

Neblaze proslulá irská pojistka má zabránit návratu tvrdé hranice na ostrově mezi Severním Irskem (britská jurisdikce) a Irskou republikou (člen EU). Vyhnout se takovému fyzickému vytyčení hranice je zásadní z hlediska dvacet let starého mírového urovnání, kterého bylo dosaženo Velkopáteční dohodou v roce 1998, jež ukončila téměř třicet let trvající krvavý konflikt v Severním Irsku (1969–1998).

Johnsonova předchůdkyně Theresa Mayová vyjednala irskou pojistku s Bruselem jako součást Smlouvy o odstoupení po téměř dvou letech politických rozepří. Tato dohoda nebyla v britském parlamentu třikrát schválena, a to nejen kvůli irské pojistce, ale obecně kvůli mnoha dalším hořkým rozporům v rámci celého procesu brexitu.

Od doby, kdy Johnson převzal 23. července funkci premiéra a obsadil Downing Street 10 - zvolen Konzervativní stranou, představující méně než 1,0% britské populace - dramaticky změnil pravidla, když požadoval, aby byla zrušena speciální úmluva, určená pro Irsko.

Johnson a jeho kabinet zastánců brexitu jsou namíchnutí, protože jejich prostor pro manipulování s Bruselem je omezen závazkem britské vlády coby signatáře Velkopáteční dohody a její odpovědností vůči udržování politického míru v Severním Irsku.

Nadutý Boris nepřesvědčivým způsobem přislíbil, že podpoří Velkopáteční dohodu a zamezí návrat tvrdé hranice v Irsku. Nepředložil však žádný realistický alternativní plán, jak se vyhnout celním kontrolám, když 31. října vezme roha z EU, což je cílem jeho kabinetu.

Pokud bude v Irsku znovu vybudována tvrdá hranice mezi severem a jihem, existuje vážné nebezpečí, že opět začne docházet k politickému násilí. Takové viditelné rozštěpení na ostrově by bylo trnem v oku pro mnoho nacionalistů, neboť by se zhroutila Velkopáteční dohoda.

Právě v tomhle se lži a minulé zločiny proradné Anglie vrací jako bumerang v podobě facky do tváře. Johnson a jeho šovinističtí stoupenci impéria mají problém kvůli irské otázce, a to z jednoho prostého důvodu: historické porušení suverenity a demokratických práv Irska.

Celý problém s irskými hranicemi a pojistkou, což je příšerný hlavolam, vyvstal v prvé řadě kvůli rozdělení ostrova Británií. Je to neomluvitelný zločin proti starobylým nárokům Irska na svou národnost.

Tento rok si připomínáme 100. výročí irské války za nezávislost (1919–21), kterou Británie ukončila částečným ústupkem, takže vznikla Irská republika. Londýn přinutil severovýchodní část Irska, aby si ponechala britskou jurisdikci. Rozdělení země bylo aktem krvavého masakru proti většině Irů, kteří chtěli získat plnou nezávislost. Británie ospravedlnila svůj akt manipulování s hranicemi tím, že v minulých stoletích osídlila severní oblasti osadníky, podporujícími Británii.

Válka za nezávislost v Irsku byla do značné míry vyprovokována, protože Londýn odmítal uznat demokratický mandát pro nezávislost. Národní volby v prosinci 1918 vedly k tomu, že přes 70 procent zvolených kandidátů zastávalo program pro nezávislost na Británii, jak zdokumentoval Maurice Walsh v knize „Bitter Freedom“ (Hořká svoboda).

Britská vláda se rozhodla ignorovat výsledek. Mladý Winston Churchill, který byl vysoce postaveným vládním ministrem, obviňoval irské povstalce za to, že stojí v cestě britské „globální dominanci“. Churchill byl mezi těmi, kdo nařídil povolání žoldnéřů, kteří si prošli krutostmi první světové války, aby bezohledně potlačili irské hnutí za nezávislost. Tyto jednotky, neslavně pojmenované Černohnědí (Black and Tans), zavedly vládu teroru - od vypalování vesnic až po nahodilé střílení civilistů.

Je příhodné, že Churchill je pro Borise Johnsona politickým hrdinou. Jejich pohrdání národními zájmy Irska je zcela stejné.

Je poněkud poetickou spravedlností, že se irský problém vrátil a sužuje britskou politiku katastrofou, neboť hrozí, že se nezaslouženě vychvalované Spojené království roztrhne ve dví. Naprostý nezdar s brexitem je komplikovanou záležitostí, zcela vytvořenou v Británii. Je to výsledek malicherného soupeření uvnitř britské politické třídy, zejména pravicového křídla „Little Englanders“ Konzervativní strany. A je to výsledek historického porušování demokratických práv v Irsku. To, že Johnson obviňuje Irsko a EU za to, že brání britské suverenitě, nestojí ani za komentář. Šikanování a podvody ze strany britské vládnoucí třídy odpovídají její troufalé domýšlivosti a nárokům „demokracie“.