Odpovídá Noam Chomský

Profesor Chomský nedávno obdržel cenu od Společnosti spisovatelů a umělců OSN (United Nations Society of Writers and Artists). Cenu uděluje Společnost spisovatelů každý rok mimořádným literárním a politickým osobnostem za jejich přínos míru a porozumění. Obdržel ji například svého času i Gorbačev. Při této přiležitosti položili novináři Chomskému dvě otázky. O samotné ceně nemám valného mínění, stejně jako si nejsem jistý mírou politické korektnosti Společnosti spisovatelů OSN. Nicméně se domnívám, že promineme-li Chomskému občasný levicový podtext jeho odpovědí (vlastní všem americkým intelektuálům žijícím dlouho v univerzitním prostředí), stojí jeho odpovědi za překlad.

Reportér: Pane Chomský, bude-li Bush znovu zvolen na další čtyřleté období, domníváte se, že to může znamenat riziko pro Spojené státy a mezinárodní společenství, a jestliže ano, tal jaké? A mohou být nějaké následky?

Chomský: Není snadné předpovídat počasí a je mnohem těžší předpovědět lidský osud. Ale v tomto případě existuje celkem přijatelně akceptovatelná možnost, tedy taková možnost, kterou by každý rozumně uvažující člověk uznal, že další čtyři roky stejné politiky by byly pro zemi, pro svět mimořádně nebezpečné a mohly by způsobit škody, které nebude možno napravit. Rád bych připomenul, že máme dostatek důkazů. Nejde jen o poslední čtyři roky. V podstatě ti stejní lidé byli u moci 12 let, od roku 1981 do 1992, a jejich vláda zanechala za sebou širokou stopu dosažených výsledků. Ve Spojených státech se o tom nehovoří, protože zastáváme názor, že není dobré hledět do zrcadla. Takový názor zastávají i jinde, ale tady je to velmi nápadné. Takže cokoliv se stalo v minulosti, jakoby se nestalo. Protože jsme změnili směr nebo se stal nějaký zázrak. Z toho důvodu nám není dovoleno přistupovat (k těmhle věcem) stejně racionálně, jako k ostatním. Kdyby se například Saddam Hussein dostal před soud a řekl: "Nechápu, proč to tady vytahujete, to jsou staré věci z let kolem 1980. To už nic neznamená. Já jsem se změnil. Prošel jsem znovuzrozením a půjdu přímo do nebe...", tak by nám to nestálo ani za pousmání. Ale jestliže to stejné slyšíme rok po roce a znovu a znovu od našeho vedení, tak reagujeme potleskem. Tomu se říká "být disciplinovaným intelektuálem".

Jestliže se této disciplině nechceme nebo nemíníme podřídit, měli bychom jednat stejně, jako bychom jednali v případě Saddamových a Stalinových zločinů, či zločinů kohokoliv jiného. Můžeme si položit otázku: dobře, co ti lidé dělali v průběhu těch dvanácti let a co dělali poslední čtyři roky? Z prvních dvanácti let je tady zřejmá zpátečnická tendence. Je nad slunce jasné, že mají plán pro vnitřní politiku a ten plán neskrývají. Snaží se rozplést pokrokovou legislativu dosaženou v minulém století, zvrátit tvrdě vybojované výsledky dosažené všelidovými zápasy, kdy se podařilo získat určité výhody pro lidi, snaží se zrušit to, čemu se říká minimální sociální stát. Používají různé prostředky, ale jejich snahou je vložit moc do rukou privátních tyranů. Každičký kamínek jejich programu je o tom.

Co se mezinárodní politiky týče, jejich program jsem právě popsal. Mohou možná malinko ustoupit, protože se tu a tam něco ukáže neproveditelné, ale jejich směr je jasný, a to je jen malá část všeho. Chci říci, že tady existují také plány pro mezinárodní ekonomické dohody. Tuším, že mohou být mimořádně nebezpečné. Říci pravdu, programy, které mám na mysli, by mohly ve svých důsledcích vést ke zničení života. A znovu říkám, že není možné odhadnout, jaká je pravděpodobnost, že se to stane. Všichni si pamatujeme, jaká byla pravděpodobnost nukleární katastrofy v roce 1962, když svět dělilo od vzájemného jaderného útoku jedno slovo. V průběhu kubánské krize rozčilený velitel ruské ponorky (nařídil aktivaci torpéd s jadernou hlavici a pak) odvolal na poslední chvíli příkaz. Kdyby neovládl svůj vztek, vedlo by to s vysokou pravděpodobností k devastující jaderné odvetě.

A historie se opakuje znovu a znovu. A pak Eisenhowerovo zničení severní polokoule. Jedno slovo. To bylo v roce 1962. A máme tady leden 1959 (Chomský zde připomíná Eisenhowerovo opatření delegovat rozhodnutí o zahájení jaderné války na generály v případě ruského útoku, kdy by nebyl čas nebo možnost informovat prezidenta. Více o tom zde: www.gwu.edu. Pozn. vydavatele).

Rok 1995 byl mnohem nebezpečnější, měli jsme mnohem vyšší ničící potenciál. Tenkrát jsme byli vzdáleni dvě minuty od jaderné katastrofy. Tato ohrožení vzrůstají. Jen samotná militarizace kosmu toto ohrožení prudce zvyšuje. Lhostejno jaká ochranná opatření byla přijata, ale to ohrožení se zvýší. A víte, racionálně smýšlející lidé takto neriskují.

Reportér: A co Kofi Annan a OSN?

Jednoduše řečeno nikdo kromě Iráčanů samotných nemá právo být v Iráku. Měli by tedy vzít osud do svých rukou a rozhodnout o své budoucnosti sami. Ta invaze způsobila tolik škod, že nedokáži odhadnout, jak se Iráčané rozhodnou naložit s tím málem, co jim zbylo. Chci říci, všichni víme, co říká průzkum veřejného mínění. Sami z toho můžete vyvodit závěry. V nedávném průzkumu obdržel ze zahraničních politiků nejvyšší hodnocení Jacques Chirac - v poměru 5:1. Iráčané vnímají americké a britské jednotky jako okupanty a nikoliv osvoboditele.

Bushův projev o tom, jak měníme dějiny a budeme přinášet světu demokracii, mi připomněl projevy Reagana a jeho lidí před dvaceti lety. Hned po projevu, který byl ve Spojených státech přijat s obvyklým uctivým respektem, proběhl v Iráku výzkum veřejného mínění na téma, co si myslí Iráčané o tom, proč jsou Američané v Iráku, a někteří souhlasili s prezidentem Bushem a komentátory zde. Jedno procento dotázaných si myslí, že Bushovým cílem bylo přinést do Iráku demokracii. Zhruba 70 % za tím vidí pokus ovládnout irácké zdroje (nafty) a snahu přeorganizovat Střední východ podle cílů Spojených států a Izraele. Vlastně nutno říci, že jejich odpovědi byly více odstupňovány a rafinovanější. Když se totiž dotazovali podrobněji, zjistili, že z toho jednoho procenta si polovina myslí, že cílem Američanů bylo přinést do Iráku demokracii a druhá polovina si myslí, že cílem Američanů bylo přinést do Iráku demokracii, ale za předpokladu, že ji budou moci kontrolovat. Tak to je promyšlena odpověď. Je postavena na historii. Je natolik jasná, že ji rozumějí všichni, např. i v Latinské Americe.

Celý projev si můžete poslechnout zde: http://www.informationclearinghouse.info/article5624.htm