Kdo všechno chce do Evropy

Článek vyšlý nedávno na serveru iDnes si zaslouží doplnění kontextu.

„Polovina mladých Arabů uvažuje o emigraci, nejraději by odešli do Evropy“ Zdroj.

Článek uvádějící výsledky průzkumu arabské BBC je zajímavý, hlavně kvůli pohledu na měnící se sociální poměry v arabských státech. Pro plné pochopení toho, jak velký je potenciál „migrace z nespokojenosti“ v okolí Evropy, ale podle mého názoru nestačí.

Abychom docenili, o jak zásadní záležitosti pro naši budoucnost se bavíme, měli bychom k němu doplnit několik důležitých bodů.

Bod první. Arabské společnosti jsou „mladé“, jinými slovy, v jejich demografických stromech jsou mladé věkové kategorie mohutnější než v Evropě. To znamená, že mluvíme-li o přání mladých lidí emigrovat, jako právě ve výše zmíněném článku, jde o daleko větší podíl populace, než kdyby šlo, dejme tomu, o Českou republiku.

Příklady:

Celková porodnost měřená počtem dětí na ženu sice v arabských zemích prudce klesá, ale ještě kolem roku 1995 byla vysoko (kolem 4 dětí na ženu, tj. zdvojnásobení v každé generaci), a tehdy narozené děti jsou přesně ti mladíci, kteří aktuálně sní o stěhování do Evropy.

Navíc i při současné arabské porodnosti mezi 2-3 dětmi na ženu bude v další generaci minimálně stejný počet mladých, jako v té současné, spíše trochu větší.

Tvoří-li „mladí“, tj. lidé v kategorii 15-30 let, třetinu veškerého obyvatelstva, jako je tomu v Egyptě, bude země fungovat či nefungovat jinak, než tvoří-li sotva šestinu (jako v ČR). Vysoký podíl mladých lidí v populaci je často provázen násilnými konflikty, genocidami a jinou nestabilitou (teorie Youth Bulge).

Obecně je k vedení války potřeba dostatečné množství mladých mužů, kteří jsou jejím „palivem“, a v zemích arabského světa je v současné době mladých mužů relativní přebytek. To může vysvětlovat dnšní poměry na Blízkém východě daleko lépe, než vnější zásahy mocností.

Druhý bod. Absolutní počty obyvatel v arabském světě jsou velmi vysoké. Z toho plyne, že oněch mladých Arabů, o kterých se bavíme, je docela dost.

(Povšimněte si v nedávném článku na Lidovkách letmé zmínky o tom, že v egyptské Káhiře aktuálně žije 23 milionů lidí a do půlky století se jich tam má tísnit 40 milionů. To už jsou čísla, která by vyvolala respekt i v Číně a v Indii.)

Nebylo tomu tak vždy, arabský svět býval dokonce tradičně málo osídlený. Jedním z důvodů, proč evropská koloniální expanze koncem 19.století proběhla relativně hladce, byla i skutečnost, že Evropanů bylo tehdy daleko, daleko více než Arabů. Například Alžírsko mělo roku 1830, kdy se tam začala usazovat francouzská moc, pouhých 1,5 milionu obyvatel. Irák na přelomu 19. a 20. století čítal něco přes tři miliony lidí. Na té samé stránce zjistíte, že ještě kolem roku 1890 měly české země zhruba stejný počet obyvatel co Egypt. Dnes je to 10:1 v náš neprospěch.

Tenhle dramatický vývoj je dán zejména lepší zdravotní péčí a jinými technologiemi, které arabský svět od Evropy přejal. V předvečer koloniální éry šlo o nesmírně technicky a vědecky zaostalou oblast světa, kde se úroveň medicíny či zemědělství od středověku nijak zásadně nepohnula. Porodnost byla obrovská, ale úmrtnost malých dětí také, takže nárůst obyvatelstva byl omezený a větší hladomor či epidemie vedly naopak k poklesu populace.

(To jsou poměry typické pro všechny předmoderní společnosti, nejen ty arabské. Prošlo si jimi například i Japonsko. Viz: demografický přechod, první fáze.)

Se zavedením moderních postupů dětská úmrtnost prudce poklesla, ale společenské normy stále ještě diktovaly manželům, že mají mít co nejvíce dětí. Tím došlo k populační explozi, kvůli které dnes Káhira soutěží počtem obyvatel se Šanghají.

Samozřejmě ani ten Egypt nemůže mít miliardu obyvatel, protože vody, potravin a obyvatelné půdy je tam jen omezené množství; navíc sem pomalu, ale jistě pronikají z vyspělejšího světa ekonomické i sociální poměry, které ke zmenšování průměrné rodiny vedou. Ale než se populace v arabském světě stabilizuje a přestane růst, uplyne ještě minimálně další generace, v nejprimitivnějším Jemenu možná i dvě. Absolutní počet obyvatel totiž roste ještě nějakou dobu potom, co porodnost poklesla – tomu se říká demografická setrvačnost.

Jinými slovy, ten přetlak daný hustotou lidí na kilometr čtvereční se ještě nějakou dobu bude zvyšovat.

Třetí bod: arabský svět je jen jednou částí rozvojového světa. Je sice blízko, ale demograficky existují v rozvojovém světě i daleko „těžší váhy“, než stomilionový Egypt.

Další regiony, které bychom měli brát při studiu hrozícího potenciálu migrace v úvahu, jsou například:

• subsaharská Afrika,
• Írán,
• středoasijské -stány (z nichž Pákistán už dosáhl zhruba poloviny obyvatelstva EU),
• Indie, Srí Lanka a Bangladéš.

Podíváme-li se například na oficiální italskou statistiku žádostí o azyl z let 2017-2018 (soubor PDF), vidíme, že žebříčku vůbec nedominují arabské státy. Příčky vítězů obsadil Pákistán, Nigérie a Bangladéš.

A vskutku, nedávný výzkum Pew Research ukazuje, že velká část Nigerijců by se chtěla vystěhovat z vlasti (45 %) a z toho zhruba 19 % by dalo přednost Evropě (a 28 % USA, kde se na ně jistě těší).

Co se Pákistánu týče, našel jsem údaje z velkoměsta Karáčí, kde touhu vystěhovat se ze země vyjádřila polovina mladých lidí – tj. zhruba stejně, jako v arabském světě.

Ptají se mě občas čtenáři, proč o té migraci tolik píšu. Odpověď je jednoduchá: chci zabránit tomu, abychom neinformovaně udělali špatná rozhodnutí, která už nepůjdou běžnými prostředky zvrátit.

Obzvlášť mě v této souvislosti dráždí přístup některých organizací zabývajících se migrací a migranty, který bych shrnul slovy „jen pár Syřanů a Iráčanů tam strčíme a hned zase půjdeme“. Takoví jedinci se běžně ohánějí výroky typu „Tři tisíce lidí se tu ztratí jako nic.“

Ano, kdyby to byl konečný počet, tak ano. Ale vzhledem k těm výše zmíněným demografickým a sociálním poměrům rozvojového světa je přijetí třeba jen tří tisíc lidí zhruba stejně bezpečné, jako koulovat se na lavinovém svahu poté, co nasněžilo. Nemusíte tu lavinu utrhnout, ale můžete.

Touží-li polovina mladých v arabském světě či v Pákistánu po vystěhování jinam, nebavíme už se o tisících, ale o desítkách milionů, ne-li stovkách (vezmu-li v úvahu Afriku). I kdyby jich ten záměr realizovalo jen pár procent, byly by to zástupy.

I země jako Švédsko, kde dnes žije přes milion lidí narozených mimo Evropu, začaly v 70. letech nějakým malým kontingentem běženců. Jenže každý z nich měl nějaké příbuzné, kamarády či sousedy, a část z nich se vydala na cestu za těmi, kdo už v Evropě byli.

V situaci, kdy poptávka obyvatel rozvojového světa po životě v Evropě je taková, jaká je, si prostě v tomto směru nemůžeme dovolit dělat žádné chyby.