Evropská unie schválila nominaci čtyř nejvyšších státních úředníků

Vzhledem k tomu, že se Evropská unie stala nadnárodní strukturou prostřednictvím smluv a konvencí, jak mohou členské státy vybírat nejvyšší státní úředníky, kteří jim budou dávat příkazy? Ve skutečnosti to tak nedělají, ale spokojují se s tím, že akceptují volbu aliance NATO, tak jak ji prezentují Německo a Francie.

Teoreticky již před volbami do Evropského parlamentu bylo učiněno rozhodnutí ze strany Spojených států, Německa a Francie, že prezidentem Evropské komise bude Němec Manfred Weber. Slíbil, že jménem Unie zastaví stavební práce na plynovodu Severní proud 2 a omezí nákup ruských uhlovodíků ve prospěch amerického plynu, který je z hlediska výroby i dopravy mnohem dražší.

Aby se zajistilo, že evropští voliči zůstanou otupělí, intenzivní propagandistická kampaň se postarala o to, aby byl prezident komise zvolen podle „demokratického pravidla“ - vítězem bude lídr nejvýznamnější zvolené parlamentní skupiny. Nebylo pochyb o tom, že to bude Manfred Weber coby šéf konzervativců (PPE). Samozřejmě, že toto pravidlo nebylo nikdy demokratické, protože demokracie by spočívala v přesném určení osoby, která získala podporu nikoli parlamentní skupiny, ale většiny voličů. Tisk a kandidáti však tuto hloupost neustále opakovali, neboť si uvědomují, že EU je jen návnada.

V poslední chvíli však Francie nedostála svému slibu. Prezident Emmanuel Macron předstíral, že se jeho parlamentní skupině (ADLE, nyní se z ní stane Obnova Evropy) podařilo zajistit dostatečně výrazný posun, aby si vynutil jedno ze čtyř nejžádanějších míst pro státní zaměstnance. Z toho důvodu zařídil, aby Manfreda Webera urazila Nathalie Loiseauová, která je na první příčce seznamu jeho skupiny - ta ho nazvala „ektoplazmou“ a vetovala Weberovu nominaci. Nakonec sám Weber navrhl novou německou kandidátku Ursulu von der Leyenovou, jakmile byla potvrzena nominace Christine Lagardeové do čela Evropské centrální banky.

Tyto dvě ženy budou tedy zastávat dva nejdůležitější posty, zatímco belgický Charles Michel bude předsedat Radě hlav států a vlád - a také bude šéfem Evropské rady - a Španěl Josep Borrell bude vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Tyto dvě funkce jsou čistě formální. Předsednictví Rady spočívá pouze v rozdělování času na mluvení pro řečníky a zastupování Unie v zahraničí. Vysoký představitel je mluvčí pro politiku, o níž každý ví, že je spravována ve Washingtonu, a nikoli v Bruselu.

Tyto nominace nevybrala Evropská rada, ale německá kancléřka a francouzský prezident během krátké konverzace, a až poté je rada akceptovala.

Jak byli tito čtyři nejvyšší státní úředníci zvoleni? Musí vyhovovat dvěma kritériím:

- být atlantistou:

- musí mít něco, za co se cítí provinile, takže bude možné je vydírat, pokud by náhodou někdy ztratili svou víru v atlantismus.

Být atlantistou

Být atlantistou je známkou každého evropského státního úředníka, protože Maastrichtská smlouva a další následující smlouvy stanovují, že obranu Unie má zajistit aliance NATO, protiruská vojenská aliance.

Na začátku roku Ursula von der Leyenová publikovala v deníku New York Times dobře načasovaný editorial, v němž vychválila NATO za „obranu světového řádu“.

Atlantismus Christine Lagardeové nepotřebuje žádné další důkazy, protože ona sama začala svou kariéru jako parlamentní asistentka v Kongresu USA, a stala se lobbistkou pro americký obranný průmysl proti jeho francouzskému ekvivalentu. Byla to právě ona, kdo přesvědčil Polsko, aby nakoupilo zařízení od společností Boeing a Lockheed-Martin, a nikoli od Airbusu a Dassaultu [2].

Charles Michel je premiérem hostitelské země NATO, a doporučil ho jeho otec Louis Michel, bývalý evropský komisař pro mezinárodní spolupráci, humanitární pomoc a řešení krizí. Josep Borrell, bývalý člen kibucu Gal On (v Negevské poušti v Izraeli), byl jednu dobu prezidentem Evropského parlamentu, kde horlivě hájil princip evropského poddanství vůči atlantické alianci.

Tito čtyři žadatelé byli zcela pochopitelně pozváni na setkání skupiny Bilderberg, což je klub NATO. Josep Borrell se však minulý měsíc nemohl zúčastnit, protože mu to zakázal jeho premiér.

Mít „nepříjemné tajemství“

Přestože důvěřují svým zaměstnancům, Spojené státy vždy dávají přednost tomu, aby měly prostředky nátlaku, které by použily v případě potřeby. Příliš často se totiž stává, že někteří vyšší státní úředníci nejsou spokojeni se svým astronomickým platem a vezmou si do hlavy, že budou sloužit svým krajanům.

Probíhalo soudní vyšetřování, týkající se řízení ministerstva obrany Ursulou von der Leyenovou. Zatímco německá armáda je nedostatečně vybavena, jak je dobře známo, ohromné nadměrné výdaje v rámci několika kauz již byly příčinou vyšetřování auditorskou společností, která nakonec souhlasila s tím, že poskytnutá vysvětlení jsou dostačující. Ale zjištění, že dozor pro tuto společnost organizoval syn této vlivné aristokratky, zalarmovalo trestní soud. Německý „právní stát“ je řízen takovým způsobem, že kancléř může zastavit soudní vyšetřování členů vlády.

Christine Lagardeová byla francouzským soudním dvorem shledána vinnou z „nedbalosti“, ale byla zproštěna viny. Rozhodla se, že pošle finanční soudní spor mezi veřejnou bankou a bývalým ministrem k arbitrážnímu soudu, a nikoli soudnímu dvoru. Arbitrážní soud odsoudil stát a rozhodl v zájmu bývalého ministra, což se nikdy nemělo stát.

Nevím, do jakých pochybných záležitostí jsou zapleteni Charles Michel a Josep Borrella, ale do něčeho zajisté ano - Michel souhlasil s řízením menšinové vlády a Borrell odešel asi na deset let z politiky v době, kdy byl na vrcholu své kariéry.

Plat každého z těchto čtyř nejvyšších státních úředníků je dvakrát vyšší, než má francouzský prezident. Nejde o odměňování jejich výjimečných kvalit, ale o ujištění, že budou jednat v zájmu svého pána. Je to cena za jejich zradu.