Boj o podobu naší ekonomiky v 90. letech min. století a jeho následky

Chtěl bych tímto navázat na nedávný článek P. Hampla pod názvem: „V devadesátých letech probíhal poměrně ostrý boj mezi dvěma skupinami: a) havlisté chtěli všechno rozdat nadnárodním korporacím, b) klausovci chtěli vytvořit vrstvu domácích podnikatelů a národní kapitalismus“. Jednak proto, že jde o zajímavé téma a proces, s jehož následky se potýkáme dodnes, jednak i proto, že hodně lidí u nás stále ještě nechápe tehdejší události v souvislostech. Zná je (či vzpomíná si na ně) jen ve fragmentech bez příčinných souvislostí. Celá záležitost by byla na knihu, pokusím se přesto o maximální stručnost, a to i za cenu občasného zjednodušení.

Máme-li se dobrat pravdy, je třeba začít příčinou. Jak si jistě ještě vzpomeneme, tak krátce po r. 1989 se hovořilo o vpuštění zahraničního kapitálu do těch (tehdy ještě) našich podniků, které potřebovaly nové technologie. Dobrým příkladem byl tehdy kapitálový vstup Volkswagenu do Škody Mladá Boleslav (do doby, než se náš stát později zbavil svého podílu). Pak se z počáteční selektivní privatizace "náhle" stala privatizace téměř veškerého státního majetku, a to téměř za jakoukoliv cenu.

Otázkou č. 1 je, proč se privatizoval masově. Příčina je tzv. washingtonský konsenzus, kterým byla předepsána bývalým socialistickým zemím mj. masová privatizace. Podobná „univerzální medicína“ byla v minulosti „ordinována“ zemím Latinské Ameriky, které se z ní dosud nedokázaly vzpamatovat. Ani nemohly. Přesto se s ní i u nás začalo, „když to přišlo z Washingtonu“. Záhy tak začaly i úplatky za prodeje státního majetku pod cenou. Ti, kteří rozhodovali o privatizaci jednotlivých podniků, tomu rychle „přišli na chuť". (Čestné výjimky nechť prominou).

Pak přichází otázka č. 2, - komu se privatizovalo. To popisuje shora uvedený článek Petra Hampla.. Tím vše (na rozdíl od jeho článku) ale nekončí.

Otázkou č. 3 je, jaký byl následný vývoj. Ten byl ovlivněn tím, že k vytvoření vrstvy národních kapitalistů chyběl těmto lidem na počátku kapitál. (na to upozorňoval mimochodem i prof. Zelený ve svém článku v (tehdy ještě Rudém) Právu na jaře 1992 či 1993). Přes noc vznikli noví podnikatelé, kteří si tehdy vzali úvěry od bank za nesplatitelných podmínek (jiné tehdy ani nebyly), podniky vytunelovali, převzali si odběratelskou klientelu, know-how, příp. i část technologie od zprivatizovaného podniku, postavili si z takto získaných peněz své nové továrny. Ta zadlužená torza původních podniků pak nechali bankám s odůvodněním, že „privatizační projekt se nezdařil“. Schéma k tomu bylo jednoduché a pro všechny stejné. Celá záležitost byla uzavřena amnestií V. Klause před jeho odchodem z úřadu prezidenta. Až na jednu věc. Banky se u nás dostaly takto do problémů a ty buď zkrachovaly (za často kriminálních okolností) nebo byly s cílem tomu předejít prodány zahraničním bankám za hubičku s odkazem na to, že jsou prázdné. Jenže nebyly, stát je oddlužil a nechal tento celý velký tunel zaplatit občany. Jsou to prý "náklady privatizace".

Otázkou č. 4 je, zda jsme museli privatizovat vše do mrtě, hned a navíc tímto způsobem. Je zřejmé, že i přes washingtonský konsenzus nikoliv, důkaz toho vidíme v některých dalších zemích V4. Jenže z hlediska vykonavatelů těchto instrukcí u nás platí, že „s jídlem roste chuť“. A krom toho „byli jsme vždy papežštější než papež“, a to i dříve při znárodňování. Tak se začalo tvrdit, jak je třeba vše urychleně privatizovat, neboť "stát je špatný hospodář". Nešlo přitom o stát, nýbrž liknavé či dokonce kradoucí resp. zkorumpované státní úředníky a hlavně o absenci kontroly jejich činnosti ze strany státu. Nebyl zájem kontrolovat, politickým imperativem té doby bylo provést co nejdříve masové přerozdělení majetku u nás. Hovořilo se proto naopak o „útěků ekonomů před právníky“, o tom, že „demokracie něco stojí“ apod. Tedy „na chvíli zhasnout“. Jen si vzpomeňte.

Výsledkem toho je, že u nás takto zkrachovala až 1/3 průmyslových podniků. Kromě tunelářů, kteří s tímto úmyslem již privatizovali s cílem pouze vytáhnout z privatizovaných podniků peníze a ty poslat pryč zatímco privatizované podniky pod vodu, na to měla podstatný vliv i cílená likvidace našeho zahraničního obchodu a bezbřehé otevření našeho trhu dodávkám konkurence ze zahraničí, vesměs již tehdy za dotované ceny, aniž by přitom byly naše podniky jakkoliv chráněny před takto vytvořenou nekalou konkurencí ze zahraničí.

Pro úplnost připomínám tehdejší odmítání kuponové privatizace jako „zlodějny století“ ze strany M. Zemana a jeho návrhy na provádění privatizace formou zaměstnaneckých akcií, který byl pravicovou vládou v čele s V. Klausem st. odmítnut. Odpadly by totiž masivní úplatky, které do privatizace zapojení lidé začali v mezidobí považovat za samozřejmost a dokonce je označovali za provize. Odpadla by tak i část tehdejších přívrženců jím zakládané strany. Mohli bychom se tak mnohému vyhnout, leč nestalo se tak.

Poněkud samostatnou kategorií je pak privatizace do zahraničních rukou. I ta probíhala v souladu s tezemi washingtonského konsenzu, a to nejen z hlediska privatizace samotné, nýbrž i z hlediska uměle podtržené vlastní měny, čímž se tato privatizace pro zahraniční společnosti stávala často „prodejem za hubičku“, a to doslova.

Otázkou č. 5 je, zda jsme museli privatizovat státní majetek v takovém rozsahu a často zcela bezdůvodně do rukou cizího kapitálu. Odpověď zní zcela určitě ne, krom toho v některých případech jsme státní majetek „privatizovali“ dokonce do rukou cizích státních firem.

Pokud jsme se měli dostat do naprosté závislosti na zahraničí (z předešlé potravinové ale i další soběstačnosti a nezadluženosti), bylo třeba, abychom se zbavili sami (s cizí pomocí) této nezávislosti. K tomu patřil i prodej naší vody, kterou dnes jako hlupáci kupujeme od cizích firem u nás, a to za stále vyšší ceny. Stát tomu tehdy vyšel v ústrety tím, že hospodaření s vodou převedl na města a obce, jejichž představitelé též toužili po úplatcích. Výsledky dnes známe. Stát si sám v tomto případě „umyl ruce“ a zůstal stranou. Ale ani tak není bez viny. Když totiž převáděl hospodaření s vodou na města a obce, měl k tomu vytvořit a uvést v život i potřebný právní rámec. Ten by spočíval především v povinnosti měst a obcí o vodní hospodářství se náležitě starat a v zákazu jeho další prodej komukoliv. To se nestalo, přičemž dodatečné debaty o tom, zda šlo „jen“ o šlendrián či diletantismus nebo o záměr, nám dnes již nepomohou. Dnes je třeba vést kroky k nápravě současného stavu, nikoliv o tom vést jen plané debaty.

Otázkou č. 6 (ač snad i zbytečnou) je, zda jsme měli privatizovat strategická odvětví, navíc do rukou cizího kapitálu. Odpověď je, že zcela určitě nikoliv. Stačí se podívat do zemí západní Evropy, abychom si tuto odpověď potvrdili, pokud nechceme věřit vlastnímu selskému rozumu.

Shrnutí:

Předmětný boj vedený o tom, které skupině umožnit u nás privatizovat, je popsán v citovaném článku dobře. Chybí ale něco dodat, a to, že privatizace ve prospěch kterékoliv z obou skupin byla špatná.

Otázka č. 7: Proč?

Těch proto bude hned několik, omezím se ale jen na ta hlavní:

1. privatizováno mělo být ze státní majetku skutečně jen to, kde byla zapotřebí zahraniční technologie a know-how, a to jen v případech, že si ji náš stát nemohl pořídit jinak (koupí).

Stát se bezhlavou privatizací zbavil většiny trvalých zdrojů svých dosavadních příjmu, kdy namísto 100 % zisku ze státních podniků došlo ke stavu, kdy:

• zhruba 1/3 podniků přestala existovat – příjem z daní do státního rozpočtu 0;
• cca 45 % ze zbývajících podniků (tj. cca další 1/3 z původního počtu podniků v ČR) přešla do zahraničních rukou a často u nás neplatí žádné daně – příjem do státního rozpočtu je opět téměř 0 (roční odliv zisku do zahraničí přitom činil již v za r. 2017 8,3 % HDP, tj. téměř 420 mld. Kč) a rok od roku narůstá a
• zbývající 1/3 z původního množství podniků se dělí na 2 části, tj. na:
  1. část, která přesídlila do daňových rájů, ačkoliv podniká a vytváří zisk v ČR – příjem do státního rozpočtu opět 0 (odhady ročního úniku na daních činí 100-150 mld. Kč) a
  2. zbytek podniků u nás platí daň z příjmu (fakticky ze zisku, pokud ho ovšem vykáže) ve výši 19 %.

Snížily se snad za těchto okolností nároky státu a jeho aparátu na zdroje financování a jejich výši?

Právě naopak.

Následkem toho tedy došlo k přesunutí daňové zátěže z přímých daní na občany formou nepřímých daní. Má to výhodu pro bohaté. Ti platit nebudou o moc více než ti chudí, neboť k nepřímým daním patří např. DPH či spotřební daň. Rozdíl mezi bohatými a chudými občany bude jen v nakupované ceně a kvalitě a příp. množství potravin, šatstva, elektroniky atd., aut atd., zatímco rozlišování z hlediska příjmů bohatých a nízkopříjmových skupin se tak odsouvá do pozadí. Čili končí i solidarita mezi občany, končí i náznaky sociální spravedlnosti a postupně i zbytky sociálního státu. Mimochodem „osekání sociálního státu též ukládá washingtonský konsenzus, takže i v tomto jdeme „správným směrem“.

Vyšší poměr nepřímých daní vůči přímých daní je přitom charakteristický dlouhodobě pro kolonie a nově i pro bývalé socialistické země, které se postupně dostaly či dostávají do stejné kategorie. A my jsme v tomto směru na čele pelotonu. Nikoliv náhodou se o ČR mluví jako o „krmelci Evropy“. O těch papežštějších než papež už ale byla řeč…….

Pouze dvě skupiny lidí toto mohou podporovat, a to

• bohatí (s malým rozhledem a bez vize dlouhodobých následků) a pak
• blahoslavení chudí duchem, bez ohledu na stav jejich peněženky. Chudoba cti netratí a hlouposti rovněž ne.

Má-li se něco ve prospěch našich spoluobčanů zlepšit, musí být i otázky obnovy sociálního státu a schůdné návrhy k této obnově jednou z hlavních součástí programu příslušného politického subjektu, který se bude ucházet o masovější podporu voličů. Hovoříme v této souvislosti o ekonomické demokratizaci.

A teď mi řekněte, který z těch subjektů něco podobného v programu má. Vím (či věděl jsem) jen o jednom, jenže lidé programy nečtou. Takže se svým programem zapadl. Lidem stačí, když jim Babiš přidá Kč 500,- před volbami. A dál budou pracovat za třetinové platy ve srovnání s Evropou. Vzhledem ke zdražení, které obvykle přichází po volbách, přijdou někteří naši občané dříve či později na to, že toto ta správná cesta určitě není. Tím ale nechci naprosto naznačovat, že ti, kteří dnes podněcují občany k revoltě proti Babišovi, tak činí s cílem obnovy státu a jeho ekonomické demokratizace (a nikoliv svých koryt). Cena, kterou za to přitom máme jako národ zaplatit, je hrozná. O tom ale až příště.

2. Kdysi nám Klausova ODS a on sám tvrdili, že „stát má být chudý, bohatí mají být občané“. Tak ohledně zchudnutí státu se to jim a některým dalším tímto způsobem a rozsahem privatizace podařilo, u malé skupiny občanů to zbohatnutí rovněž. U většiny našich občanů nikoliv, na což lze ale namítnout, že kapitalismus přece není a nikdy nebyl od toho, aby v něm každý zbohatnul. Právě naopak, zbohatnou jen někteří na úkor všech ostatních. Po r. 1990 tak došlo u nás fakticky o největší přerozdělení majetku od bitvy na Bílé hoře. Jen to většina z našich občanů v r. 1989 a ještě dost dlouho poté nepochopila. Ti na těch náměstích dodnes.

Nyní se totiž z těch nejbohatších stali oligarchové, kteří se tlačí do politiky, neboť zjistili, že nemá smysl, aby si dále vykrmovali politické strany a jejich funkcionáře, kteří sami často o práci v životě ani nezavadili. Že je mohou se svými zaměstnanci v této činnosti nahradit. Lépe, efektivněji a laciněji. A náhle je zle. Jde prý o ohrožení demokracie, jakoby zde v prostředí parlamentních stran prosazujících zájmy jednotlivých lobbystických skupin a Bruselu na úkor našich národních zájmů ještě nějaká byla. Na zájmy našich občanů se přitom již dlouho nikdo z nich neptá.

Nechci zde tento problém rozebírat, je ale zřejmé, že jde především o nebezpečí ztráty koryt poslanců systémových politických stran u nás a přístupu některých z těchto politických stran ke státním penězovodům.

Jen to stále ještě nechápou někteří naši občané, kteří namísto přemýšlení raději chodí na náměstí prezentovat různá přihlouplá hesla, která k tomuto účelu „vyfasují“, přičemž ta na transparentech v jazyce pro ně často neznámém. Vybíjejí si tak svou frustraci ze své osobní situace a z dění kolem nich, v němž se neorientují. Netuší přitom, že pokud někdo odstraňuje něco (či někoho), aniž předem ví, čím (kým) lepším ho nahradí, vypukne pak s jejich přispěním anarchie. Máme přitom příklad nedaleko. Na Ukrajině.

3. Neustále jsou problémy s financováním rozpočtu, stále někde „chybějí peníze“, stále je napjatý, zatímco naše dluhy rostou (nedávné kejkle s rozpočtem přehlížím). A jestli jsou nižší ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi, tak to není zásluhou našich předchozích pravicových vlád nýbrž skutečnosti, že náš stát přebíraly pravicové vlády v  r. 1989 nezadlužený, ačkoliv Kalousek a spol. později dělali, co mohli, abychom v tomto směru Západ co nejdříve dohnali. Fakticky ale jde o to, že jsme si touto neuváženou masovou privatizací sami podtrhli (zlikvidovali) zdroje příjmů. A ty je třeba co nejdříve obnovit. Současná vláda se o to též příliš nesnaží. A „zdroje jsou“, jak říkával svého času Vl. Špidla. Zejména ty, co každoročně odtékají do zahraničí za němého přihlížení vlády. To, co však chybí je zájem a vůle vlády a poslanců k nápravě, jakož i vytvoření k tomu potřebných podmínek. Pokládat si přitom otázku, zda je to v zájmu EU, je zbytečné. Není, právě naopak.

4. Tam, kde se zmenšuje ekonomická moc, vytrácí se i moc politická. Role státu byla takto omezena a je cíleně stále umenšována. Začaly nám doma poroučet nadnárodní firmy, hrozí nám dokonce z Bruselu i likvidace našeho státu. Pak skončí definitivně i ta koryta, o něž je taková obava ze stran těch odstavených, kteří se dnes pokoušejí díky zmanipulované části občanů dostat opět k moci. Zde by poslanci a senátoři napříč politickou scénou měli výrazně zpozornět a začít uvažovat, kde dělají chybu. Zanedlouho totiž už nepůjde o Babiše a Agrofert, nýbrž o firmy zcela jiného kalibru. Nepůjde už ani o poslanecké či senátní posty u nás (ty budou zrušeny), stejně jako naše ministerstva, pokud se staneme součástí připravované 4. říše. Organizátoři současných akcí proti A. Babišovi a potažmo i vládě si tak sami koupou hrob, ač to stále ještě nechápou. Stejně jak to činili v případě podpory chudnutí státu na úkor skupiny lidí, která z toho profituje a která jim postupně přerůstá přes hlavu. Nikoliv náhodou a zcela správně pak A. Babiš poslancům demagogického bloku ve Sněmovně vmetl, že „jejich strany si ho vytvořily“, tak ať dnes mlčí.

5. Za minulého režimu byla část mezd a platů vyplácena našim občanům v naturáliích (jako u Bati). Z důvodu chybné propagandy tehdejšího režimu se ale říkalo, že školství, zdravotnictví, zčásti i kulturu, školní autobusy či obědy ve školkách a školách (do určité doby) atd. „máme zadarmo“. Hroníci dostávali zdarma svačiny atd. Zadarmo nebylo nikdy nic a byla to chybná propaganda režimu. Krom toho lidé to zanedlouho považovali za automatický nárok a přestali si toho vážit.

Dnes se tomu říká benefity. A ty jsou jen pro některé a vesměs výrazně omezené. Jenže tehdy tyto položky „zdarma“ garantoval zaměstnancům státních podniků a jejich rodinám plošně sám stát, po jejich privatizaci ale již nikdo a mzdy a platy našich zprivatizovaných podniků byly novými majiteli převzaty (v lepším případě) tak, jak byly. Stát přitom „zdarma“ dále již nic neposkytoval. Jednak proto, že přecházel na kapitalistický model, jednak proto, že podniky a zaměstnanci již nebyli jeho. Tehdejší benefity našim občanům tedy skončily, jejich mzdy a platy na srovnatelnou úroveň s Evropou ale již nikdo nesrovnal. Od té doby se tento problém s námi setrvale vleče.

6. Občané byli okradeni, a to jak v kuponové privatizaci, tak výše popsaným způsobem na mzdách a platech jako zaměstnanci. Krom toho nebyli ani zainteresováni na výsledcích své práce poté, co byly zamítnuty návrhy M. Zemana na privatizaci podniků formou zaměstnaneckých akcií. Privatizační kupony dostali sice všichni, ti šťastnější a věci znalejší občané i nějaké jednorázové peníze z prodeje jimi zainvestovaných investičních kuponů. Tím vše pro ně skončilo. Ti méně šťastní či schopní často nedostali za kupony vůbec nic. Dále z činnosti podniků bohatli jen noví vlastníci zprivatizovaných podniků, pokud ty podniky svoji privatizaci přežily. Po V. Klausovi st., který lidem vyprávěl báchorky o tom, kdy doženeme jako stát ekonomicky a naši občané svými příjmy západní Evropu, přišli další, jako byl Topolánek či Kalousek, kteří nám naopak vyprávěli o tom, jak „jsme si již všechno prožrali“ a jak je třeba zvýšit naši konkurenceschopnost z hlediska mezd. Topolánek nás již ale nesrovnával se západní Evropou, nýbrž s rozvojovým světem s cílem mzdy a platy našich zaměstnanců snižovat, abychom v této „nové konkurenci“ (s Pákistánem či s africkými zeměmi) z hlediska ceny pracovní síly obstáli. Sami se ovšem se svými příjmy z této nové soutěže předem vyřadili.

7. V případě privatizace podniků do zahraničních rukou Češi teprve nyní poznávají, co to je kapitalismus ve svém prvotním významu. Při vytrácející se roli státu tento kapitalismus se stále více podobá Pickwickovskému kapitalismu 19. století, zejména pak v montovnách u nás. O dovozu podřadných potravin pro nás, kteří „máme jiné chutě“ než na Západě, za ceny často vyšší než na Západě ani nemluvě. O tom, že to mnozí naši občané stále ještě dostatečně nepochopili, svědčí i nedávná stížnost jednoho z našich občanů v tom smyslu, že kdo z menších konkurentů se v podnikání setkal s Babišovým Agrofertem, ten skončil. A o čem jiném než o neustálém požírání slabších firem silnějšími ten kapitalismus vlastně je? To přece není výsada či neřest A. Babiše, aniž bych ho tím jakkoliv obhajoval. To je v kapitalistickém systém totiž standard.

Jsme tam, kde někteří z nás chtěli být. Podle vyjádření některých představitelů demagogického bloku přitom ani to nestačí. Ještě musíme dohnat Západ v otázkách migrantů, v přijetí rozkolísaného EURa (abychom mohli konečně začít přispívat na úhradu dluhů dalších členských zemí EU). Na pořad dne přichází pro nás i nový úkol. Odevzdat české pohraničí (ještě před definitivní likvidací českého státu). Stále stejnou salámovou metodou.

A to je především to, oč dnes jde, zatímco někteří lidé dnes po náměstích řvou proti Babišovi, kam byli posláni k odpoutání pozornosti od uvedených záležitostí a s cílem svrhnout pod již známou záminkou Babišovu vládu (podobně jak k tomu již došlo na Slovensku a v Rakousku), aby naplánované dílo se podařilo. Jak těm venku, tak těm doma v souvislosti s opětovným nabytím koryt a přístupu ke státním penězovodům. Každý přece musí pochopit, že bez toho se opravdu renta dobývat nedá.

Též se mi leccos na počínání A. Babiše a zejména některých jeho ministrů nelíbí, Kvůli tomu ale necítím potřebu řvát na veřejných prostranstvích a snažím se být se svými námitkami věcný. Mám ale přitom zcela jiné námitky, než ty, které byly manipulátory vloženy do úst a rukou demonstrantů.

A pak že vše nesouvisí se vším. Jen mít snahu pohlížet na jevy a procesy kolem nás jako na mozaiku. Tedy v souvislostech.