Kam s ním?

Tato otázka položená původně Janem Nerudou v jeho stejnojmenné povídce se týkala o doslouživšího a nepotřebného slamníku. Jak z povídky vyplývá, již v době Nerudy to byl pro obyvatele pražské Malé Strany problém. Doba pokročila, leč podobný problém na Malé Straně se vyskytuje znovu. Tentokrát nejde ale již o slamník, byť jeho ekologická likvidace by dnes byla jistě větším problémem než v době Nerudy. Jedná se o záležitost nesrovnatelně důležitější a dražší. Jde o Senát.

Když se podíváme na činnost Senátu a jeho kompetence, je zřejmé, že jde o útvar uměle vytvořený, a to v době, kdy tehdejší pravice z obavy očekávané ztráty svých pozic ve Sněmovně si zřídila další komoru Parlamentu jako pojistku k zachování své moci bez ohledu na výsledky voleb do Sněmovny. Tomu odpovídá i tristní počet voličů, který se senátních voleb opakovaně účastní. Je z něj zřejmé, že Senát má u nás daleko nejmenší legitimitu a vážnost ze všech volených orgánů či funkcí na celostátní či dokonce krajské úrovni.

Senát (či spíše mnozí senátoři) si proto z nedostatku činnosti často sám vybírá témata, kterými se hodlá zabývat, přičemž zcela neomylně se jedná o témata zástupná či o témata, kdy může útočit zejména na osobu prezidenta, s naprosto nesrovnatelně větší legitimitou s ohledem na počty hlasů, kterými byl zvolen prezident republiky v porovnání se senátory. Jiná témata, kde by mohl a především měl hájit české národní zájmy, Senát buď zcela pomíjí, nebo v jeho usneseních prosazování českých národních zájmů absentuje. Navozuje tak v lidech opakovaně otázku, koho vlastně reprezentuje.

Důkazem pro toto hodnocení je i situace v poslední době, kdy:

• senátoři sepisují neustále nějaké žaloby na prezidenta republiky, nyní mají krom toho starosti o „uniklý“ návrh auditní zprávy z EU a o nebezpečí případné úhrady (vratky) částky 450 mil. Kč do Bruselu, zatímco v nedávné minulosti vracených 35 mld. Kč do EU (z toho 26 mld. Kč z období pravicových vlád) je ponechalo zcela v poklidu, zatímco
• prolomení dekretů prezidenta Beneše rozhodnutím soudu ve věci restituce majetku rodu Des Fours Walderode, které nemá za následek jen restituci majetku (panství na Turnovsku) ve výši cca 3 mld. Kč potomkům tohoto rodu, jehož člen Karl Des Fours Walderode byl aktivním příslušníkem německých ozbrojených sil a výzvědné služby za 2. sv. války, svojí činnosti se provinil proti českému národu a tudíž se na něho vztahovaly zmíněné dekrety a byl mu po zásluze jeho majetek u nás po 2. sv. válce odebrán, nýbrž otevírá tak cestu k restitucím majetků dalších členů německé šlechty u nás, a to v daleko větším rozsahu, nechává náš Senát v klidu.

Ve „hře o dekrety“ nejde přitom zdaleka jen o majetek. Jak výslovně upozorňuje Prof. dr. V. Pavlíček, CSc.:

• „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu...., zatímco
• německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (c.d. str. 27).

Je tedy zřejmé, co všechno pro nás prolomení dekretů prezidenta Beneše jako součásti našeho právního řádu a potvrzení kontinuity existence naší republiky ve skutečnosti znamená.

Dosavadní nečinnost obou komor našeho Parlamentu v tomto případě je o to více zarážející, že již nejde „jen“ o daleko větší miliardy korun, které by museli zaplatit naši občané, tady se jedná i o opětovnou ztrátu našeho pohraničí a dokonce o nečinné přihlížení k demontáži našeho státu a jeho právního základu a k přepisování výsledků 2. sv. války v praxi, a to přinejmenším ze strany Senátu (ve Sněmovně tuto otázku již otevírá SPD).

Namísto hájení českých národních zájmů se mnozí senátoři zabývají často politikařením ve prospěch části politické opozice u nás, někteří pak přímo nahrávají prosazování cizích zájmů u nás.

Zdůvodňování potřeby Senátu z úst samotných senátorů s tím, že je potřebný k tomu, aby „odchytával a napravoval chyby v zákonech, které přicházejí ze Sněmovny“, je úsměvné. Stačí si představit, že by zaměstnavatel zaměstnával pro výkon určité práce souběžně dva zaměstnance. Ten první by odváděl nekvalitní práci a ten druhý ji pak po něm „napravoval“. Za jak dlouho by asi ten podnikatel zkrachoval, pokud by toho jednoho hned nevyhodil? Existuje přitom lepší řešení. Výrazně zkvalitnit práci Sněmovny, čímž toto zdůvodnění pro existenci Senátu rovnou odpadne. Krom toho platit 2x za totéž je opravdu luxus.

Je zřejmé, že Senát není ve svém uspořádání a obsazení senátory s absolutně nízkou legitimitou přínosem pro naše občany a stát, a to od svého vzniku. Jeho existence stojí náš rozpočet ročně stamiliony korun, ač téměř nikoho u nás nezastupuje. A ačkoliv měl být postaven původně na osobnostech, v současné praxi jsou kandidáti na senátory až na výjimky nominováni opět politickými stranami. Má pak Senát za těchto podmínek vůbec smysl?

Máme-li si proto zodpovědět onu nerudovskou otázku „Kam s ním?“ (či možná „co s ním?“) rýsují se v zásadě jen 2 možnosti, a to:

a/ přeměnit Senát na Sněm krajů, čímž dostane tento zastupitelský orgán konečně řádnou náplň své činnosti, důvod k existenci a k výrazně většími zájmu občanů o volby do tohoto orgánu, kam by byli z krajů kandidovány v místě známé osobnosti nebo

b/ jeho likvidace bez náhrady.

Ke které z obou možností bude přistoupeno, by mělo být otázkou veřejné diskuze. Je ale jasné, že situace nazrála k jejímu řešení, a to bez dalších odkladů. Pokud by totiž takto dále pokračovala, za chvíli se vyřeší sama. Bude zlikvidována naše republika a její zastupitelské orgány zmizí v propadlišti dějin i s ní. A je s podivem, že to mnozí senátoři nevidí či setrvale nechápou. Řežou si tak větev pod sebou ať tak či tak.