Podařilo se v Kanadě vybudovat fungující multi-kulti společnost?

Jsem teď zase v Kanadě. A pocitové rozdíly, které zažívám, jsou nepřehlédnutelné. Na začátku musím říct, že Kanada je postižena veškerým možným terorem menšin, jak to známe z Evropy. Kanada se dusí pod nenávistnou všezničující ideologií politické korektnosti, genderismu, militantního feminismu, hlouposti a omezenosti. Na úřadech a ve státních institucích se za přepážkami vyskytují barevní v naprosto disproporčním množství, takže každé jednání s úřady je zdlouhavé a nepříjemné. LGBT komunita je vážená a ctěná, existuje legislativa, která trestá každého, kdo by o jejím přínosu pro společnost pochyboval.

Kanadský premiér Trudeau, který získal svůj post jen díky slavnému otci, který býval v sedmdesátých létech oblíbeným premiérem, je doslova Poster Boy politické korektnosti – ukázkový příklad zelené ideologie sluníček, podlézavosti mocným (možná si pamatujete, že nedávno nechal zavřít generální ředitelku Huawei a dceru zakladatele společnosti Meng Wanzhou na Trumpův příkaz na základě nesmyslného obvinění a nyní probíhá jednání o jejím vydání do USA), zženštilosti a současně elitářství přebohatých. Je to takový druhý Macron. V poslední době napřel svou laskavou pozornost na boj s desinformacemi (to známe doma, že? Je stejně zajímavé, jak organizovaně loutky jednají tisíce kilometrů od sebe. Společný provázek vede zjevně ke stejnému stolu), za tím účelem buduje organizace a připravuje legislativu, které budou nástrojem perzekuce každého, kdo by šířil jiný než oficiální názor, kterému se tady říká (jaké překvapení) hate speach neboli nenávistné projevy. To samozřejmě zahrnuje jakoukoliv kritiku posvátných krav politické korektnosti: LGBT, feminismu, genderismu, nebílých, muslimů, židů, zkrátka všech, kteří nejsou bílými heterosexuálními muži. Do posledně jmenovaných lze kopat dle libosti. Náklady samozřejmě ponesou daňoví poplatníci.

Čtyřmilionové Toronto, které mám za rohem, je plné všech možných ras a náboženství, pamatuji si, že už někdy před 30 lety jsem četl (tehdy se to ještě smělo napsat), že 52 % obyvatel Toronta tvoří tzv. menšiny. A že není jasné, proč se jim stále říká menšiny, když žádnou menšinou nejsou. To bylo před 30 lety. Dnes je situace mnohem horší, ale označení menšiny pořád platí.

Přesto všechno je na ulicích Toronta poměrně bezpečno. Lidi se nevraždí na potkání. Samozřejmě nemine noc, kdy by někdo nebyl pobodán nebo zastřelen, ale to platí jen pro některé čtvrti. Většinou si mezi sebou vyřizují účty gangy mladých barevných a dealerů drog. Nevím, jestli v Torontu jsou no-go zóny, ale myslím, že ne. Ne takové, jak je známe z Evropy. Jsou místa, kde není v noci bezpečno, ale to konec konců máme i doma v Ostravě, že?

Samozřejmě, je tam čínská čtvrť, kde i názvy ulic jsou uvedeny písmem připomínajícím sypaný čaj, je tam několik mešit, myslím, že existují oblasti s početnou muslimskou komunitou. Ale muslimové se v Kanadě nechovají tak agresivně jako v Evropě. Nezapalují auta, neobtěžují okatě bílé ženy, neničí majetky, nerozbíjejí výklady apod. A – tohle je mi záhadou – celkem respektují policii. Nejen oni, ale v podstatě všichni barevní.

O kanadské policii se musím zmínit. Myslím, že základem jejich chování je to, že nebuzerují. Chovají se slušně, ale nesmlouvavě. A ke všem stejně. Nejsou zlomyslní, nikdy nečíhají za rohem na neukázněné řidiče, jak je běžným zvykem na českých silnicích. Přesto budí respekt. Za třicet let, co jezdím v Kanadě, mě silniční policie zastavila jen jednou. Tento zážitek jsem už tady kdysi popisoval. Policista přišel k vozu, stáhl jsem okénko, on slušně pozdravil a ptá se: „Pane řidiči, silniční kontrola. Pil jste?“

„Nepil.“

„Děkuji. Tady máte nějaké slevy do Canadian Tire“ a podal mi bloček slev. „Přeji příjemnou cestu.“

On mi věřil! Žádná dechová zkouška, nic. Ani nechtěl vidět doklady od vozidla. Dovedete si představit, že by se takhle choval český policista?

Na druhé straně, když přijde k akci, nerozpakují se použít sílu a všechny donucovací prostředky.

Myslím si, že chování kanadské policie je faktorem určitého společenského smíru v této zemi. Když vidím videa se zbabělým chováním anglické policie, nebo video, kde demonstranti ničí francouzský policejní vůz, ze kterého posádka jen tak tak stačila vystoupit a pak tupě přihlíží, aniž by zasáhla, že si za neúctu a zlotřilství okupačních band mohou Evropané sami svou měkkostí.

Další zajímavá věc je poměrně nízký počet šmírovacích kamer na kanadských silnicích. Samozřejmě jsou, ale jejich hustota zdaleka nedosahuje hustoty pražských silnic, kde jsou kamery doslova každých pár desítek metrů.

Kanadští řidiči umějí jezdit a jezdí slušně, což platí bez ohledu na to, zda za volantem sedí příslušník barevné „menšiny“ nebo běloch. Pouštějí, dávají přednost i když nemusí, nezpomalují dopravu nesmyslně pomalou jízdou, ani nedávají najevo nadřazenost silných, drahých vozů. Navíc kanadské silnice jsou široké. Dopravní zácpy existují jako všude, ale nebývají tak stresující jako doma.

To všechno přispívá k relativně snesitelnému životu a z toho vyplývajícímu smíru mezi různými etnickými a náboženskými skupinami. V Torontu se každoročně konají festivaly zaměřené na různá etnika. Zúčastňují se všichni, ochutnávají cizokrajné kuchyně a baví se celkem dohromady.

Je pravda, že národnostní a etnické komunity tvoří vlastní uzavřené celky, mají své školy, kostely, své spolky, své vnitřní zákony, jsou to takové státy ve státě, ale přesto (zatím) se chovají celkem mírumilovně. Možná i proto, že jich je tady tolik, že kdyby chtěli bojovat, nebojovali by jen proti bílým, ale vlastně proti všem ostatním, nebílým.

Samozřejmě kanadský národ, pokud se dá hovořit o národě, dávno přestal existovat. To jsou ti, kteří v minulém století tuto zemi vybudovali a přivedli k relativnímu blahobytu. Snad ještě žijí potomci bílých přistěhovalců někde v saskatchewanských stepích, ale příliš se o nich neví. Státní moci tato roztříštěnost vyhovuje, prosadí si jakýkoliv svinský zákon chce. Na případné demonstrace přijde pár desítek lidí a ti samozřejmě nedokážou ovlivnit nic. Devadesát procent lidí politika nezajímá. Rozděl a panuj – to heslo stále platí.

Poslední zážitek z minulého týdne. Šel jsem na oběd do thajské restaurace. Když jsem se zhruba za tři čtvrtě hodiny vrátil k autu, s hrůzou jsem si všiml, že jsem zapomněl vytáhnout zadní okénko. Bylo spuštěno ze dvou třetin. Rychle jsem zkontroloval stav vozu. Na zadním sedadle ležela nijak nezakrytá GPS navigace. Byla tam. Za tu dobu muselo projít kolem auta dobrých několik desítek chodců. Přesto nikdo nenatáhl ruku a navigaci nevzal. Chápete to? Já ne.

Řekl bych, že Kanada je takové JZD Slušovice ve velkém. Výstavní skříň multikulturalismu, kde se lidi navzájem nevraždí na ulici a kde existuje jakýs takýs status quo relativního smíru. Nerad to říkám, ostře nesouhlasím s multi-kulti, ale v Kanadě to tak nějak divně funguje.