Zatčení Assange je varování z historie

Letmý pohled na to, jak byl Julian Assange odvlečen z ekvádorského velvyslanectví v Londýně, je symbolem této doby. Síla proti právu. Moc proti zákonu. Sprostota proti odvaze. Šest policistů, hrubě zacházejících s nemocným novinářem, který mhouřil oči před přirozeným denním světlem, jež viděl poprvé za téměř sedm let.

Že k této nehoráznosti došlo v srdci Londýna, v zemi Magna charta, by mělo zahanbit a pobouřit všechny, kteří se bojí o „demokratické“ společnosti. Assange je politický uprchlík, chráněný mezinárodním právem, příjemce azylu v souladu s přísnou smlouvou, kterou Británie podepsala. Organizace spojených národů to jasně vyjádřila v právním usnesení své pracovní skupiny pro svévolné zadržování.

Ale k čertu s tím. Ať se do toho pustí gauneři. Pod vlivem jakoby fašistů ve Washingtonu s Trumpem v čele, a ve spolku s ekvádorským prezidentem Lenínem Morenem, latinskoamerickým Jidášem a lhářem, který se snaží zamaskovat svůj zkažený režim, se britská elita zřekla svého posledního imperiálního mýtu: mýtu o čestnosti a spravedlnosti.

Představte si, že by Tonyho Blaira odvlekli v poutech z jeho georgiánského domu v hodnotě několika milionů liber na Connaught Square v Londýně kvůli tomu, aby stanul v lavici obžalovaných v Haagu. Podle kritérií Norimberku je Blairovým „nejzásadnějším zločinem“ smrt milionu Iráčanů. Assangeův zločin je žurnalistika: vedení chamtivců k zodpovědnosti, odhalení jejich lží a umožnění lidem po celém světě, aby se dozvěděli pravdu.

Šokující zatčení Assange je varováním pro všechny, kteří, jak napsal Oscar Wilde, „zasévají semínka nespokojenosti, bez kterých by nedošlo k žádnému pokroku, vedoucímu k civilizaci“. Varování je výslovně určeno novinářům. To, co se stalo zakladateli a šéfredaktorovi WikiLeaks, se může stát i vám ve vaší redakci, v televizním studiu, v rádiu, nebo vám, kdo vytváříte podcasty.

Assangeův hlavní mediální trýznitel deník Guardian, který kolaboruje s „tajným státem“, projevil v tomto týdnu nervozitu v úvodníku, škálujícím novou úroveň podrazáků. Guardian totiž zneužil práci Assange a WikiLeaks na tom, co předchozí šéfredaktor nazval „největším sólokaprem za posledních 30 let“. Noviny shrábly odhalení WikiLeaks a dosáhly uznání a bohatství, které s tím přišlo.

Julian Assange ani WikiLeaks z toho nezískali ani penny, za to silně medializovaná kniha Guardianu se stala námětem pro lukrativní hollywoodský film. Autoři knihy Luke Harding a David Leigh vyvolali zájem svého zdroje, zneužili ho a prozradili tajné heslo, které Assange důvěrně poskytl novinám, a které mělo chránit digitální soubor, obsahující uniklé kabelogramy z amerických ambasád.

Jelikož je nyní Assange uvězněn v Londýně, Harding se spojil s policií venku a škodolibě se na svém blogu chvástal, že „Scotland Yard se bude smát naposledy“. Guardian od té doby publikoval řadu lží o Assangeovi, v neposlední řadě šlo o zdiskreditované tvrzení, že skupina Rusů a Trumpův člověk Paul Manafort navštívili Assange na velvyslanectví. Tato setkání se nikdy neuskutečnila; byly to výmysly.

Nyní se ale změnil tón. „Assangeův případ je morálně komplikovaný web,“ uvedly noviny. „On (Assange) věří, že se mají publikovat věci, které by neměly být zveřejňovány… Ale vždy si posvítil na věci, které by nikdy neměly být skryty.“

Tyto „věci“ představují pravdu o vražedném způsobu, jakým Amerika vede své koloniální války; lži britského ministerstva zahraničních věcí, týkající se odpírání práv zranitelným osobám, například obyvatelům ostrovů Chagos; odhalení toho, že Hillary Clintonová byla podporovatelem a beneficientem džihádismu na Blízkém východě; podrobný popis od amerických velvyslanců o tom, jak by mohly být svrženy vlády v Sýrii a Venezuele, a mnoho dalšího. Vše je k dispozici na webu WikiLeaks.

Guardian je pochopitelně nervózní. Tajní policisté již navštívili redakci novin a požádali o obřadné zničení pevného disku, k čemuž také došlo. Na to mají redaktoři těchto novin žaludek. V roce 1983 jim referentka ministerstva zahraničních věcí Sarah Tisdallová zaslala dokumenty britské vlády, v nichž bylo uvedeno, kdy dorazí americké jaderné řízené střely do Evropy. Deník Guardian byl za to vychvalován.

Když bylo na základě soudního příkazu požadováno uvedení zdroje, byla Tisdallová zrazena, stíhána a uvězněna na šest měsíců, namísto toho, aby šel do vězení šéfredaktor z hlediska základního principu chránit zdroj.

Pokud bude Assange vydán do Ameriky za zveřejnění toho, co Guardian nazývá pravdivými „věcmi“, co potom zabrání tomu, aby ho následovala současná šéfredaktorka Katherine Vinerová, nebo bývalý šéfredaktor Alan Rusbridger, nebo také produktivní propagandista Luke Harding?

Co ochrání redaktory New York Times a Washington Post, kteří také publikovali kousky pravdy, pocházející z WikiLeaks, a šéfredaktora El Pais ve Španělsku, a Der Spiegel v Německu a Morning Herald v australském Sydney? Seznam je dlouhý.

David McCraw, hlavní právník New York Times, napsal: „Myslím si, že stíhání [Assange] by byl pro vydavatele velmi, velmi špatným precedens… na základě všeho, co vím, on je zhruba na pozici klasického vydavatele, a z hlediska zákona by bylo velmi těžké rozlišit New York Times od WikiLeaks.“

I když novináři, kteří zveřejnili úniky informací z webu WikiLeaks, nejsou předvoláni před americkou Velkou porotu, bude stačit zastrašování Juliana Assange a Chelsea Manningové. Skutečnou žurnalistiku kriminalizují gauneři všem zcela na očích. Odpor se stal slabostí.

V Austrálii současná vláda, posedlá Amerikou, stíhá dva informátory, kteří odhalili, že špióni z Canberry odposlouchávali schůzky kabinetu nové vlády ve Východním Timoru za jednoznačným účelem podvést tento malý, zbídačený národ, a okrást je o jejich vlastní podíl ropy a plynu z oblasti Timorského moře. Soudní proces s těmito informátory bude veden v tajnosti. Australský premiér Scott Morrison je nechvalně proslulý tím, že se podílel na zakládání koncentračních táborů pro uprchlíky na tichomořských ostrovech Nauru a Manus, kde se děti sebepoškozují a páchají sebevraždy. V roce 2014 Morrison předložil návrh na hromadné zadržovací tábory pro 30 000 lidí.

Skutečná žurnalistika je nepřítelem těchto skandálů. Před deseti lety vydalo ministerstvo obrany v Londýně tajný dokument, popisující „hlavní hrozby“ pro veřejný pořádek: teroristé, ruští špioni a investigativní novináři. Ti posledně jmenovaní byli uvedeni jako zcela největší hrozba.

Dokument byl vyzrazen, jak se dalo čekat, webu WikiLeaks, který jej publikoval. „Neměli jsme na výběr,“ řekl mi Assange. „Je to velmi jednoduché. Lidé mají právo vědět, a mají právo se vyptávat a vznést námitky proti vládám. To je skutečná demokracie.“

Co když Assange a Manningová a další, kteří jdou za nimi - pokud jsou nějací takoví - budou umlčeni, a „právo vědět a vyptávat se a vznést námitky“ bude odstraněno?

V 70. letech jsem se setkal s Leni Reifenstahlovou, blízkou přítelkyní Adolfa Hitlera, jejíž filmy pomohly propagovat nacismus v Německu.

Řekla mi, že poselství v jejích filmech, propaganda, nebylo závislé na „nařízeních shora“, ale na tom, co nazývala „submisivní prázdnotou“ veřejnosti.

„Zahrnovala tato submisivní prázdnota i liberální, vzdělanou buržoazii?“ zeptal jsem se jí.

„Samozřejmě,“ řekla, „zejména inteligenci… Když lidé přestanou klást závažné otázky, jsou submisivní a poddajní. Potom se může stát cokoliv.“

A stalo.

Zbytek, jak by možná dodala, je historie.