Zač se bývalý Haagský tribunál mstí Karadžićovi?

Radovan Karadžić, jeden z klíčových činitelů balkánského konfliktu devadesátých let minulého století, už nikdy nevyjde z vězení. Tento rozsudek byl vynesen soudem v Haagu, tedy přesněji tím, co z něj v právním smyslu zbylo. Co to je za podivný soudní mechanismus, proč byl rozsudek Karadžićovi tak náhle zpřísněn a jaký to má význam pro evropskou vládnoucí třídu?

Exlídr bosenských Srbů, Radovan Karadžić, byl odsouzen v Haagu k doživotnímu odnětí svobody. Dříve byl Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (dále jen ICTY) odsouzen ke čtyřiceti letům odnětí svobody za „válečné zločiny“, což pro 73-letého Karadžiće znamenalo v podstatě trest doživotí. Odmítl však uznat svoji vinu a podal odvolání, což v Haagu vyvolalo neadekvátní odpověď.

V dubnu minulého roku požadovala prokurátorka OSN, Katrina Gustafson, v reakci na Karadžičovo odvolání, aby mu byl zpřísněn trest na doživotí. Přitom žádný Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii už neexistuje, byl rozpuštěn. „Instance“, která 21. března 2019 vynesla rozsudek doživotního odnětí svobody a zamítla Karadžićovo odvolání, se nazývá Mezinárodní reziduální mechanismus pro trestní věci v Haagu“. Fantaskní struktura, jejíž legitimnost se strmě kloní k nule.

„Odvolací sněm souhlasil s tribunálem, že rozsudek čtyřiceti let odnětí svobody není adekvátní vzhledem k závažnosti trestných činů, spáchaných Karadžićem, jakož i rozsudek vynesený soudním sněmem. Rozsudek je uznán za neopodstatněný a nepravomocný. Soudní sněm učinil chybu, když vynesl rozsudek čtyřiceti let odnětí svobody“, - informoval jeden ze srbských televizních kanálů. Informace unikly odněkud z nitra „reziduálního mechanismu“ v Haagu. Nový rozsudek vynesl dánský soudce Vann Prüsse Johnsen, který dříve pracoval v kosovské Mitrovici jako soudce „vyslaný“ k Albáncům a do té doby působil ve Rwandském genocidním tribunálu. Je užitečné zapamatovat si toto jméno v souvislosti se starým aristokratickým holštýnským rodem a harvardským vzděláním.

Toto je konečný verdikt, proti kterému není odvolání. Ze strany bývalého tribunálu to vypadá jako pomsta.

Jistě je možné vykonstruovat konspirační teorii o spojení zpřísněného trestu pro Karadžiće s pouličními protesty v Srbsku, ale s největší pravděpodobností taková přímá souvislost neexistuje. Velmi mnoho Srbů považuje Karadžiće za národního hrdinu a toto zacházení s ním v Haagu pracuje spíš proti zastáncům eurointegrace, než pro ně. Vojislav Šešelj to vyjádřil ve středu večer za všechny: „Nač potřebuje Srbsko takovou Evropskou unii?“ Kromě toho bylo odvolání posuzováno téměř rok a tehdy se v Bělehradě žádné protesty nekonaly.

Podle další verze chtěl zbytek tribunálu uzavřít všechny případy, včetně toho nejznámějšího – odvolání Karadžiće – před 24. březnem, výročím zahájení bombových útoků NATO na Jugoslávii. Ale Karadžiće neobvinili v souvislosti s touto válkou, ale s válkou v Bosně, která skončila v roce 1996. V roce 1999 pracoval jako psychoterapeut pod falešnou identitou s doklady znějícími na jméno Dragan Dakič a do politického dění se nezapojil.

Čtyřicet bodů obvinění ICTY proti Karadžićovi je soustředěno kolem událostí v jihovýchodní Bosně, konkrétně v Srebrenici a Goražde a také kolem Sarajeva. To znamená, že zde neexistuje žádná přímá souvislost s válkou v roce 1999, ačkoliv pro Evropany se všechny války na území bývalé Jugoslávie od roku 1991 spojily do jedné velké neznámé, za kterou jednoznačně nese vinu jen a pouze srbská strana.

Další „konspirace“ spojuje rychlé završení případu Karadžiće tímto drastickým způsobem s nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu. Ale to je silně přitažené za vlasy. ICTY byl vnímán jako čistě evropská struktura, ale ve skutečnosti byl ustaven rozhodnutím OSN a pracovali zde nejen Evropané. Pro naprosto neznámé prokurátory a soudce z Toga nebo Bangladéše to byl obrovský karierní skok, který je rázem vynesl do pozic místních ministrů spravedlnosti. Například v Togu z této pozice nemají daleko k funkci prezidenta. Je proto zcela pochopitelné, že přizvaní soudci ze zemí třetího světa se ukázali být velmi loajálními ve vztahu k celkové politice a praktikám tribunálu a stali se většími inkvizitory, než Torquemada (1) a ojedinělé vzpoury vycházely pokaždé od sebejistých Skandinávců a Angličanů.

ICTY v rámci ukončení své činnosti předala všechny nedokončené případy, vyšetřování a vykonatelná rozhodnutí tzv. Národním tribunálům. To znamená, že případy všech obviněných, které nestačili odsoudit v Haagu, se převádějí na jakési struktury, které působí v Sarajevu, Prištině, Záhřebu a s určitými výhradami v Bělehradě. V rámci tohoto scénáře by se případ Karadžiće mohl dostat před sarajevský tribunál, kde, pokud by jej okamžitě nezabili, by ho rychle umučili k smrti, ale předtím by jej odsoudili k několikanásobnému doživotnímu odnětí svobody. Pravděpodobnost, že by mohl být převezen do Srbska kvůli přezkoumání odvolání, byla velmi malá.

Obecně vytvoření tzv. Národních tribunálů a přenos pravomocí ICTY na tyto instituce, je mimořádně škodlivá myšlenka. O žádné spravedlnosti zde nemůže být ani řeč, je to výhradně nástroj pomsty a vyřizování účtů.

Jakýkoliv „Národní tribunál“ může naprosto libovolně a dle svého vlastního uvážení interpretovat pojem „kolektivní odpovědnost“. Tento pojem vynalezl ICTY s cílem potrestat nejvyšší představitele Srbska, bývalé Srbské Krajiny (2) a Srbské Bosny a vyšších důstojníků jejich armád.

Tento mechanismus pracuje přibližně takhle. ICTY „stanovil“ určitý „fakt“, že všichni tito lidé „chtěli“ nebo „zamýšleli“ uskutečnit genocidu nebo podobné válečné zločiny. Žádné fyzické důkazy nebo výpovědi svědků neexistují. Toto je jasný případ zločinu mysli. Prokurátoři a soudci ICTY vtloukli tyto myšlenky do hlav obžalovaných, prohlásili je za skutečnost a začali se jí zaobírat u soudu. Následně jsou i všichni podřízení nejvyšších státních a armádních činitelů považováni za spolupachatele tohoto vymyšleného zločinu a jsou spolu s nimi obviněni z genocidy.

Z hlediska práva a systému právních věd tohle všechno připomíná procesy, které se odehrály v nacistickém Německu proti antifašistům. Místní (Národní) tribunály se drží jen o něco více při zemi, protože neprojednávají případy takového zásadního významu, jako byly procesy se Slobodanem Miloševičem, Ratko Mladićem a Radovanem Karadžićem, ale mohou svobodně interpretovat princip „kolektivní odpovědnosti“ stejným způsobem.

Jinými slovy, kdokoliv, kdo byl ve spojení v 90. létech minulého století s výše uvedenými státními útvary a armádami, spadá do „kolektivní odpovědnosti“ a je ohrožen. Přitom na Albánce ICTY princip „kolektivní odpovědnosti“ neuplatňuje. Z úhlu pohledu bývalého tribunálu a jeho prokurátorů a soudců jsou Albánci jako národ poškozená strana a Kosovská osvobozenecká armáda jako organizace neměla v úmyslu páchat genocidu Srbů a Romů v Kosovu. Právně měla tento systém zabezpečit rezoluce OSN o uznání kolektivní odpovědnosti Srbů za genocidu, kterou zablokovalo Rusko.

Kdyby tato rezoluce byla přijata, pak by se ze Srbů stal národ zločinců, jejichž postavení by bylo podobné situaci, ve které se ocitli Němci v druhé polovině čtyřicátých let minulého století. Chorvaté a bosenští muslimové se v tomto jednoznačném postavení neocitli. Albáncům byla dána svoboda.

ICTY krásně ukázal, jak vypadá nepřítomnost mezinárodního práva v praxi, když je nahradil uměle vykonstruovanými formulacemi zločinů mysli a prokázal tak svoji maximální loajalitu současným politickým trendům. Samotná existence ICTY byla projevením vůle Evropské unie a prodlouženou rukou evropských vládnoucích elit, byť byla vyjádřena skrze africké soudce.

Po zničení Jugoslávie měla evropská vládnoucí třída silnou potřebu sebeospravedlnění, proto prohlásila Srby za viníky genocidy. Jinak by se musela poškrábat na hlavě a položit si otázku: „Co jsme to udělali?“

Na něco takového však evropská byrokracie, šířící kolem sebe světlo civilizace, není připravena. Evropané, kteří vtrhli do složitého a nepochopitelného světa balkánských národů, natropili tolik škody, že budou mít velký problém se očistit. Nebylo bez důvodu, že byla utajena svědectví holandských důstojníků, kteří vzdali Srebrenici, nikdo nepátral po svědectví francouzských generálů, kteří veleli obraně v tzv. Bezpečnostních zónách, nevyšetřovaly se vůbec okolnosti chorvatsko-islámské války, která byla provázena monstrózním masakrem katolického obyvatelstva Hercegoviny.

„Mírové“ operace Evropské unie, OBSE a NATO na území bývalé Jugoslávie, jsou jedním ze základních kamenů sebevědomí evropské byrokracie. „Zastavili jsme genocidu“. Kdyby se tento systém idejí zhroutil, pravděpodobně by v Bruselu vznikla krize identity, která by byla horší, než Brexit. Současný systém společenského vědomí evropské vládnoucí třídy a bruselsko-štrasburské byrokracie nelze vnímat mimo kontext válek v Jugoslávii devadesátých let a následné činnosti ICTY.

Je přirozené, že zpřísnění trestu pro Radovana Karadžiće až k maximální hranici možného, v reakci na jeho důsledné, tvrdohlavé jednání, bylo pro ně jediným možným východiskem. Téma ICTY muselo být zakončeno tímto vznešeným akordem, který ještě jednou potvrdil „správnost“ postoje Evropanů při jejich ohlédnutí zpět.

Ale vše se vrátí. Určitě mnohonásobně vrátí.

Poznámky

(1) Tomás de Torquemada (1420 – 16. září 1498) byl dominikánský mnich, první španělský velký inkvizitor a zpovědník Isabely I. Kastilské. Byl popsán španělským kronikářem Sebastiánem de Olmedo jako kladivo na kacíře, světlo Španělskaa spasitel své země, dělající čest svému řádu. Je znám pro své horlivé tažení proti španělským přívržencům Židů a muslimům. Byl jeden z hlavních stoupenců Ediktu o vyhnání (španělsky Edicto de Granada), který roku 1492 vyhnal Židy ze Španělska. O počtu odsouzených během Torquemadova funkčního období jako Velkého inkvizitora bylo v průběhu let ostře diskutováno, ale nyní je číslo ustáleno na 2 200.

(2) Republika Srbská Krajina (srbsky Република Српска Крајина / Republika Srpska Krajina), zkratkou RSK (РСК), byl separatistický státní útvar, existující v letech 1991–1995, resp. 1998 na přibližně třetině území Chorvatska. Hlavním městem RSK byl Knin (později Vukovar), rozloha 17 028 km2 a podle sčítání z roku 1993 zde žilo 435 595 obyvatel, převážně Srbů.

Během své existence nebyla Republika Srbská Krajina oficiálně uznána žádným cizím státem.