Chaosexit

Pro většinu občanů je průběh Brexitu synonymem pro chaos. Podíváme-li se však na okolnosti, pak vlastní průběh je zatím více méně zákonitý.

Stručný přehled je následující: v r. 2016 tehdejší premiér Cameron ve slabé chvilce slíbil Britům referendum o setrvání v EU s poznámkou, že co lid rozhodne, to se provede. Když lid zvolil, pro něho nemyslitelný, odchod z EU, byl z toho tak mimo, že rezignoval a vyjednání odchodu z EU pustil k vodě. V této situaci se však naprosto nepochopitelně zachovali hlavní lídři mávající praporem s „OUT“ - asi si řekli, že je rozhodnuto a mají „padla“. A tak se úkol dojednat vystoupení „hodil“ na současnou premiérku Mayovou. Zlé jazyky ovšem o ní tvrdí, že je zastáncem setrvání v EU. Pokud bych si měl tipnout, tak na základě toho co vyjednala to bude asi pravda.

Problémy jsou očividně dva – menší, ale hlasitěji prezentovaný je otázka režimu na hranici Irsko – Severní Irsko. Druhý je zřejmě pro britské poslance závažnější a z pochopitelných důvodů v mainstreamu EU v podstatě nediskutovaný, protože EU mainstream nedělá „novinařinu“, ale provozuje vzdělávací ideologii. Ta „rozvodová“ dohoda má 550 stran (myslím si, že ji málokdo četl) a dle některých je koncipována tak, že Británii nechává povinnosti EU, ale bere ji práva do věcí mluvit. To vše v podstatě na dobu předem neurčitou, kdy nikoliv Británie, ale EU bude určovat, resp. prodlužovat termíny. V kostce je dle poslance Johna Redwooda zakopaný pes v následujícím:

“Smlouva nechává řadu otázek nedořešených, mnohé závislé na budoucím jednostranném rozhodnutí EU bez účasti Británie. Ždímá z Británie obrovské sumy peněz na mnoho let do budoucna i po formálním odchodu. Závazek platit do roku 2020 otvírá budoucí závazky do rozpočtu 2019-2028. EU ještě nevyčíslila další dosud nejasné závazky, které v tomto období mohou vzniknout, vedle jednorázového odstupného zatím nabízených 39 miliard liber, s nímž EU ani ještě nepotvrdila, že bude spokojena. Smlouva obsahuje řadu klauzulí, které otvírají další nepředvídané finanční závazky.

A pak je tu něco, čemu Redwood říká „instituční architektura“.

„Přechodné období, v němž Británie bude podléhat existujícím i dodatečným zákonům EU a výnosům jejího soudu, aniž by měla právo vetovat nové unijní kontroly, ani přispívat svým členstvím k rozhodující většině hlasů v EU k blokování zákonů. Ponechává tím unii možnost uzákoňovat ustanovení Británii škodící, včetně nových daní, jimž Británie nebude moci zabránit. EU bude moci zavádět státní finanční podporu odlákávající podnikání z Británie a zároveň znemožňovat Británii dělat totéž. EU bude i po vystoupení ovlivňovat britský systém sociálního zabezpečení.“

No a dle mého – tyto podmínky by mohly vyhovovat příznivcům setrvání v EU, ovšem nikoliv odpůrcům setrvání. Tohle by mohlo vysvětlovat, proč je s vyjednanou dohodou spokojena premiérka Mayová. Britští poslanci jsou pak v schizofrenním postavení - bude dost těch, kteří by rádi v EU zůstali, ale pro všechny je opakování referenda zatím nemyslitelné a jít otevřeně proti projevené vůli voličů se jim zatím asi taky nechce. Na druhou stranu, souhlasit s vyjednanou dohodou znamená připojit svůj podpis pod smlouvu, která je pro Spojené království krajně nevýhodná. A dostat historickou nálepku novodobého Chamberlaina asi nikoho neláká – nejspíš to bude nějak tak, že ... „Rádi bychom zůstali, ale pod tohle se fakt podepsat nemůžeme“. Navíc, opakování nebo nerespektování britského referenda by zcela jistě spustilo lavinu faktických poznámek na téma, že by se jednalo o třetí referendum v EU, které se pro nevhodný výsledek muselo opakovat.

Dle mého je výše uvedené důvod, proč Mayová zatím vždy utrpěla při hlasování debakl a poslanci generují chaosexit.