Vědomí a svědomí

Severoatlantická aliance byla založena v dubnu roku 1949. Cíl jejího vzniku byl shrnut do tří bodů: Udržet USA v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi. Sovětský svaz nicméně v březnu 1954 požádal bývalé spojence o vstup do NATO. Žádost byla zamítnuta. Ale už v říjnu téhož roku byla neočekávaně pozvednuta ze země NSR a oficiálně vyzvána ke vstupu do Severoatlantické aliance. Ten se uskutečnil 5. května 1955. O devět dní později vznikla Varšavská smlouva. Jako reakce na změnu pravidel.

Československá armáda se jako člen VS nikdy nepodílela na invazi do cizí země a byla cvičena výhradně jako armáda obranná. Při invazi vojsk VS na naše území se však obranná armáda musela stáhnout do kasáren. Srpnový vstup vojsk, vysvětlovaný obavou o osud socialismu v Československu, měl i další, ryze strategický motiv. Naše republika byla v té době jediným státem Varšavské smlouvy, na jehož území nebyly přítomny sovětské jednotky. Přičemž na území NSR rozšiřovala NATO základny včetně jaderného arzenálu. Představitelé Polska, NDR a jestřábi z Kremlu tedy prosadili, aby Varšavská smlouva posunula svou obranu i do Československa, blíž k západoněmeckým hranicím. Zpětně viděno je zřejmé, že existence dvou vojenských bloků fungovala na principu balancování.

Invaze pěti armád spřátelených zemí, která se vyvinula v okupaci už pouze sovětskými vojsky, byla součástí té křehké balance. Když se bubáci v železných maringotkách konečně stáhli z našeho území a když došlo v Praze roku 1991 k rozpuštění Varšavské smlouvy, brala to většina občanů Československa jako opožděnou satisfakci. Většina občanů také předpokládala, že podobným způsobem bude rozpuštěno i NATO. Předpokládal to i prezident V. Havel. Jenže když z jedné misky vah sundáte závaží a z druhé ne, zůstanou předpoklady takříkajíc v luftu. A tak si nás přitáhla ta zatížená miska s názvem NATO. Dvanáct dní po vstupu využila Aliance náš vzdušný prostor pro zásah v Jugoslávii, jehož skutečné motivy jsme mnozí pochopili až opožděně, protože mediální krytí ještě nemělo tak rozšířenou konkurenci v internetu.

To, že dnes stojíme, jako člen NATO, na straně spoluviníků i dalších obdobně motivovaných válek a agresí, je obrovská psychologická změna. Dosud jsme byli, po celé generace, formovaní opakovanou rolí oběti tzv. vyšších (čti cizích) zájmů. Nyní je to poprvé, co patříme k alianci viníků. Je to nový pocit. Pochopitelně, že netrápí každého. Mnozí si tu změnu nepřipouštějí a spokojují se deformovaným pohledem na svět, který jim poskytuje mainstream. Nicméně i mainstream se občas nevyhne tomu, aby zveřejnil informace, které působí varovně. Například v deníku Právo nedávno ministr obrany Lubomír Metnar připustil, že po zrušení dohody INF (o likvidaci raket středního a krátkého doletu) může NATO prosazovat, aby v Evropě byly umístěny další americké základny. O této hrozbě svědčí i závěrečný dokument ze setkání B9 v Košicích. A jak asi s tímto trendem souvisí návštěva premiéra Andreje Babiše v USA? Je zřejmé, že v mezinárodních vztazích přituhuje. V době, kdy politici tzv. suverénních evropských států selhávají a nejsou schopni a ochotni klást odpor plánům NATO na další základny v Evropě, jejichž existence není obranná ale expanzivní, je řada na občanech těchto zemí, aby koordinovaně čelili skutečnosti, že povinná nenávist proti Rusku může být velmi drahá, až studená válka přeroste ve skutečný střet.

Když před lety vznikla iniciativa NE ZÁKLADNÁM, dokázala svým apelem proti umístění amerického radaru získat pozornost a probudit ostražitost české veřejnosti. Dnes se varující informace šíří mnohem obtížněji, protože mediální prostor je kontrolovanější, než byl před deseti lety. Starší generace, která má z dob normalizačního zpravodajství vypěstovaný odpor k cenzuře a umí „číst mezi řádky“, si však povětšinou dokáže obraz o stavu současného světa sestavit. Působí paradoxně, že spíš mladým lidem, trávícím na internetu dlouhé hodiny, mnohdy chybí čas vyhledávat „různobarevné“ informace a tvořit si z nich mozaiku odlišnou od té oficiální černobílé. Tento zdánlivý paradox je ale výsledkem dlouhodobého úsilí o plošného programování mladých mozků už od raného dětství s cílem porušit tzv. kolektivní paměť. Psala jsem o tom jako informovaný laik už mnohokrát, psali o tom i skuteční odborníci. Nyní začínají výsledky manipulace hodnotit i politici. Ale kupodivu zjišťují, že proces převýchovy národa na stádo není v praxi tak rychlý a úspěšný, jak se teoreticky předpokládalo. Především se ukazuje, že dětí určených k plošnému programování se rodí čím dál méně, zatímco důchodci disponující kritickým rozumem se hromadí. Úroveň a dostupnost našeho zdravotnictví sice dlouhověkost nepodporuje, vzrůstající ceny energií, nájmů a potravin také ne, a přesto tato „stará garda“ vzdoruje decimaci a ještě má tu drzost předávat si informace a svými názory kazit i mládež a infikovat jí ideály o smyslu lidského života. Proč to dělají ty babičky a dědečkové? Proč používají slovo mír, když NATO (čti USA) potřebuje 2 % z HDP na své dobyvačné války? Proč ti pamětníci invaze vojsk někdejší VS už nevnímají dnešní Rusko černými brýlemi staré nenávisti? Komu jsou poplatní? Odpověď je prostá: svému svědomí. Vnímají, že svět je na pokraji zničující války, které se RF snaží zabránit. Tak jednoduchá je ta křížovka, k jejíž tajence naše „stará garda“ celým svým životem dospěla a nyní se svolává k poslednímu odporu. Heslo je stejné jako za mlada. VÁLKA JE VŮL!