Nakupovat základní potraviny je čím dál těžší

Chodím kolem přeplněných regálů supermarketu Globus a marně hledám smetanu do kávy. Dvakrát jsem prošel uličkami kolem mléčných výrobků, marně. Vím přesně, kde smetana byla ještě minulý týden. Už tam není. V rámci hry škatule škatule hýbejte nebo z důvodu čiré zlomyslnosti změnili místa všech mléčných výrobků. Jogurt byl v druhé uličce, teď je na příčné straně v nenápadném boxu. Další jogurty jsou v první uličce.

Oslovil jsem chudáka (chudáka, protože za ten plat bych to nedělal) zaměstnance, který rovnal zboží do regálu: „Prosím vás, kde tento týden schováváte jogurt?“ Zasmál se pobaveně nad mou formulací a celkem ochotně se mnou ušel asi 200 metrů, aby mě přivedl ke smetanám neúhledně narovnaným už za hranici oddělení mléčných výrobků.

Já vím, že změna umístění není náhodná. Je to jedno z doporučení obchodních odborníků na chování zákazníků. Tím, že se změní umístění, je zákazník přinucen hledat v regálech a je šance, že při tom koupí něco, co původně nechtěl, až to náhodou uvidí. Je to jeden z mnoha špinavých triků, které na nás supermarkety používají. K dalším patří např. umísťování dražších výrobků do výši očí, kdežto tytéž výrobky levnější od jiného dodavatele na spodní poličky. Nebo umístění oddělení pečiva až do nejvzdálenějšího rohu obchodní plochy, aby zákazník toužící po dvou rohlících byl nucen projít 500 metrů kolem regálů.

Je toho více, co mě zlobí. Například neustálé zdůrazňování slev. Nejsem žádný boháč, ale mě to uráží. Nejdu do obchodu, abych ušetřil par korun na tento týden zlevněném zelí, jdu tam, protože musím doplnit zásoby a chci je kvalitní. Kupuji věci, když je potřebuji, ne proto, že je nepotřebuji, ale jsou zrovna levné.

Nebo přehršle nabídky mléčných čokolád a hořkou čokoládu aby člověk hledal skoro lupou. Přitom jsem si mockrát všiml, že regály s hořkou čokoládou bývají prázdné, vyprodané, kdežto regály mléčných čokolád bývají plné. Proč to pořád objednávají, když to nikdo nechce?

Ale o tom jsem psát vůbec nechtěl. Článek není o zlovolných praktikách supermarketu, ani o čokoládách či slevách, ale o výběru vystavovaného zboží denní potřeby. Konkrétně zeleniny a ovoce. Mám dvě možná hloupé zásady. Ta první, snažím se nakupovat české výrobky. Nedívám se na cenu, dívám se na zemi původu. Ta druhá, nechci vajíčka od nosnic z klecí.

Naplnění první zásady je těžké, druhé zcela nemožné.

Země původu bývá uvedena různě. V Globuse někdy mají u českých produktů vlaječky, ale většinou je v supermarketech na ceduli u názvu výrobku lakonicky sděleno „země původu na obale“. A na obalech to bývá písmenky titěrnými tak nějak jakoby cudně skryto v mnohaslovném popisu výrobků a dalších informacích. Držím v ruce pytlík brambor, lovím brýle z tašky a čtu: Francie. Vracím zpátky a beru brambory jiného druhu. Na etiketě jsem vyluštil zemi původu Holandsko. Proboha PROČ? Proč my, coby bramborářská velmoc dovážíme brambory z Francie a jiných zemí? Kam se poděly naše? Vím kde. Nepěstují se. Je pro zemědělce výhodnější osadit lány Babišovou geneticky upravenou řepkou (aby snesla intenzivní pesticidy), pole zasypat RoundUp od Monsanta (dnes Bayer) a jinými pesticidy a produkci dát na bio paliva. Že se ničí půda? Že to spolehlivě usmrtí veškerý hmyz, otráví včely, ptáky a drobné zvířectvo? No a? Po nás potopa. A brambory, ty se dovezou kamiony z tisíce kilometrů vzdálených destinací, byly vypěstovány pomocí dotací EU, takže jsou „levné“. Ony ale vůbec nejsou levné. Jsou mnohem dražší než ty naše, platíme za ně hroznou cenu naši závislostí na jejich dovozu. Platíme za ně likvidací našeho životního prostředí, zničenými cestami a dálnicemi obrovskými kamióny. Ty díry na našich cestách – to je také díky „levným“ bramborám a jiným potravinám ze vzdálených koutů Evropy. A konečně platíme za ně tím, že formou daní do státního rozpočtu financujeme vlastní dotace. Ty dotace, to jsou naše peníze, které nám vzali a přerozdělili svým.

V reálném socialismu byly regály obchodů poloprázdné. Ale věděl jsem, že když kupuji brambory, byly to naše brambory vypěstované na nedalekém poli. Ekonomicky, ekologicky šetrně dopraveny do obchodů. Možná nebyly čistě umyté jako ty dnešní, u kterých se zdá, že snad hlínu ani neviděly, ale byly určitě zdravější. Jo, to byly bývaly časy. A my jsme si jich nevážili. Teď máme sice přeplněné regály, ale čím vlastně?

Oni – EU – s námi hraje moc ošklivou hru. Nejen, že si z nás udělali kolonii a odbytiště výrobků druhé jakosti, oni zlikvidovali naše zemědělství, naši soběstačnost, náš průmysl, postavili tady montovny. Dotují vlastní zemědělce našimi penězi, tím ničí konkurenceschopnost našich zemědělců, dokonce jim platí za to, že nic na svých polích nevypěstují. Vím to z první ruky. Dcera má ekologickou farmu, osm hektarů pozemků. Chtěli tam něco pěstovat, ale ukázalo se, že je pro ně výhodnější nechat si platit dotace z EU za to, že pole nechávají ležet ladem. Nejsou farmáři, jsou dotačníci. Strašné. A těžké kamiony dnem i nocí dovážejí to, co se zde od věků pěstovalo, ničí silnice, zamořují vzduch naftovými výpary zatímco zelené mozky v EU hodlají zakázat diesely u malých osobních automobilů, později i benzín a dovolit pouze elektromobily, jejichž výroba i likvidace je ekologická sebevražda, nemluvě o slabém výkonu.

S tím pytlíkem brambor z Holandska jsem šel k informačnímu okénku supermarketu. Položil jsem pytlík na pult. „Prosím vás, můžete mi říct, proč tady máte brambory z Francie a z Holandska, ale žádné české?“ Hleděli na mě udiveně. Mladý muž vstal od stolu a začal studovat etiketu na pytlíku brambor. On to snad ani nevěděl. Pak povídá: „My to nerozhodujeme, my objednáváme jen množství z předložených nám druhů.“ „A kdo to rozhoduje?“ „Nákupčí.“ „A kde je nákupčí?“ „To musíte na ředitelství tam a tam.“ Atd. atd. Zkrátka ukázalo se, že oni s tím nic nemohou dělat. Jsou z obliga. Oni objednávají jen počet pytlíků brambor, ale ne to, jaké brambory a odkud. Říká se tomu „přenášení zodpovědnosti“. Nebo také „nekompetentnost“. Typické pro všechny české firmy a úřady. Každý se schovává za někoho jiného a já nic, já muzikant.

Štve mě, že ty české potraviny prostě nejsou. Kdyby byly třeba dražší, to by mi nevadilo, ale ony nejsou vůbec. Za jakoukoliv cenu.

Vejce

A totéž platí o vejcích. Jak jsem uvedl dříve, nechci nakupovat vejce od nosnic v klecích. Klecový chov je drastický, slepička tráví celý svůj nedlouhý život v kleci s mřížovou podlahou na ploše zhruba stránky formátu A4. Je to sadistické, kruté, bezohledné. Takže mám zásadu než vejce od nosnic z klece, tak raději žádné.

Regály s vejci bývají přeplněné. Napočítal jsem nejméně pět různých dodavatelů. Kromě základních i vejce fit (nevím, co se tím myslí), vejce s jódem a další, která se lišila jen krabicemi. Opět přišly na řadu brýle, protože informace o tom, jak byly slepičky chovány, bývá často důmyslně schovaná v textu na krabici a vysázena písmeny co nejmenšími. Klecový chov, klecový chov, klecový chov. Různé ceny, stejný způsob chovu. Pak BIO vejce, šest za 56 korun, no nekup to. Ale na krabici chybí jakákoliv informace o způsobu chovu. (Podezřívám tzv. bio potraviny z velkého podvodu, ale to by bylo na jiný článek.)

Občas, když mám štěstí, narazím na vejce od slepic chovaných na podestýlce. To je jen o stupínek méně kruté, než klecový chov. Deseti tisíce slepic jsou namačkány na sobě v obrovských halách, kde se nikdy nezhasíná a kde nemohou ani roztáhnout křídla. Teoreticky mohou hrabat v podestýlce, ale mají omezený pohyb a trpí přílišnou koncentrací svých družek a neustálým světlem a teplem.

Opět řeším stejný rébus jako v případě potravin z Česka. Proč prodejce nenabízí vejce z volného chovu i za (notně) zvýšenou cenu? Jsem ochoten zaplatit a vím, že nejsem sám, kdo by je koupil i kdyby byla drahá. Jednou, asi před dvěma měsíci se stal zázrak. Už nevím, v kterém supermarketu to bylo, ale stál jsem před regálem, kde bylo několik krabic s vejcí z volného chovu. Samozřejmě jsem krabici vzal a litoval, že jsem nevzal více. Když jsem se o několik minut později stejnou cestou vracel, vejce z volného chovu už byla pryč. Takže to lidé brali. Cenu si nepamatuji, myslím nějak kolem 47 korun za šest. Pořád méně než podvodná bio vejce.

Kvůli vejcím jsem dokonce psal email na ředitelství Alberta. Nikdy nepřišla žádná odpověď.

Mimochodem už týden jsem neměl na jídelníčku vejce. Nejsou.

Chci ten článek ukončit na optimistickou notu a pochválit jedno zboží, které je dnes definitivně lepší než v období reálného socialismu. Pamatujete na gumové, bledé rohlíky jednoho druhu a dva druhy gumového chleba v tehdejších samoobsluhách? Tak to je pryč a díky za to. Dnes je radost kupovat pečivo. V každém supermarketu mají roz-pekárnu, někdy dokonce pekárnu a desítky druhů rohlíků a chlebů, jeden lepší než druhý a všechny čerstvé. A to nemluvím o desítkách malých pekárniček produkujících často velmi podařené kousky. Jo, nakupovat pečivo je dnes radost. To ostatní je spíše tragické.